Suma cum laude

Pracovní úřad Brno, vaše pořadové číslo je 313, prosím posaďte se. Beru si lísteček termopapíru, znuděně pohlédnu na informační tabuli, u mé přepážky číslo třináct je napsáno číslo 189, no potěš…

Rychlík Brno – Bohumín, uhání krajinou, v posledním vagonu sám v kupé sedí student Jiří Jordán, jede na svůj první školní den, první den na vysoké škole, první den studia ekonomie. V rukou drží knihu – Spolčení hlupců – ale moc ji nečte, spíš zasněně pozoruje ubíhající krajinu a sní o svém studiu, o svém studentském životě na Hladnovských kolejích, těší se na Ostravu, těší se, že konečně je někým, konečně bude studovat něco, co ho baví, a né ten *****ní gympl. Sní s otevřenými očima o rodičích, jak na něj konečně mohou být hrdí, konečně se v dělnické rodině rodí první kravaťák (spíše manažer), místo míhajících se domů, za oknem, vidí svou budoucnost, své velmi nadějné vyhlídky, Hégra přistupujícího v Kojetíně sotva vnímá, jen automaticky přikyvuje na Hégrovu otázku, zda si může přisednout. Nemá ani zdání, že jde o jeho budoucího spolubydlícího, medika ve druhém ročníku. Nechce přerušovat své nádherné sny, vždyť je z něj vysokoškolák!! Na přijímačkách byl lepší, než dvě stě neúspěšných uchazečů…

To čekání, mně ubijí, nač je to nutné, stejně mi žádnou práci nenajdou, jdu si zapálit. Ach, ta slastná chuť červených eLeMek, přímo cítím kouř, který vdechují mé plíce, z nich vstoupá nikotin do mé hlavy, kde způsobuje stavy jakési blaženosti, teda alespoň zdánlivé…

Jordán vyfukuje cigaretový kouř ve Staré aréně, je tady sice se spoustou „známých na jedno použití“ a svými dvěma spolužáky, se kterými asi tak před dvěma hodinami došel z Dvořáka (Bavič - Joe Penhall), ale sedí sám u baru a popijí jednu vodku za druhou, občas dopřeje játrům trochu odpočinku, to když si vodku smíchá s Tonikem. Jordán doufá, že na dně sklenky najde řešení svých problémů, nestihl včas odevzdat seminárku o Keynesiánství a ta božská kravka Váňová mu vyhrožuje, že mu už nový termín nenabídne a tedy v letním semestru ztratí čtyři kredity, „no co pořád mi ještě dvacet kreditů zbývá“ pomyslí si Jordán a kopne další vodku. Je toho ale víc, otec přišel o práci v nákupním centru, Jordán je téměř na mizině, skoro nejí, těch pár drobných, které mu rodiče posílají, raději propije, nebo je utratí za zábavu – koncerty, kina, divadla, výstavy – jeho nadějné vyhlídky se propadávají do horoucích pekel. Škola už ho nebaví, Hégr mu nesedí, už mu ani ten chlast vlastně nechutná a Klára, Klára, ta děvka. Poznal ji při jednom z mnoha svých vysokoškolských zátahů, hned se do ní zamiloval, kráska s dlouhými vlnitými rezavými vlasy a přeroztomilým rovnátkovým úsměvem, ale také intelektuálka z vyšší společnosti – její otec pracuje na radnici a to prosím pěkně vysoko – hned jak se ukázala v tom vysokoškolským pajzlu U kocoura motaly se okolo ní snad všichni ti pseudointelektuálové, tak jako okolo zářící svíčky poletují můry, mouchy a podobná verbež, a snažily se jí vykecat díru do hlavy těmi svými kecy, ale ona je ignorovala, případně je srážela je na kolena, s grácií a noblesou, a oni pod jejím pohledem dál a dál roztávaly jako sněhuláci na jaře, myslím, že ten večer se nejedna pravá ruka nenudila. Jordán, od přírody plachý a stydlivý jen seděl u stolu „na automat“ popíjel, kouřil, takřka nemluvil, pokud ho někdo z lidí, se kterými seděl u stolu, oslovil, jen zběžně něco odpověděl, svět pro něj přestal existovat, existovala už jen Klára. K jeho velkému překvapení ho oslovila, řekla mu, že má hezké tričko – měl na sobě tehdy hnědé tričko se stylizovanou Sněhurkou, která popíjela jednoho panáka za druhým a pod ní byl nápis „život není pohádka“ – pravda, šlo asi jen o hloupou konverzační frázi a Klára se asi taky nudila, všichni se někam vytratili a zůstali u stolu sami, teda ještě na stole spala opilá Kristýna, ale ta jako kdyby tam nebyla. Už si přesně nevzpomíná o čem těch pár minut mluvily, ale zeptala se ho, jestli půjde v pátek do Marleye, to už je přece skoro jako pozvání na rande… no jenže to rande nebylo, ta mrcha, byl pro ni spíš jako pejsek, doprovod, kterého potřebovala stejně jako svůj piercing v pupíku, nosil ji celou dobu pití, aby nemusela stát frontu u baru (které si jen tak mimochodem sama platila a nechávala mu i tuzér, jako sluhovi), zatím co se bavila s přáteli, zářila na parketu, smála se svými kamarádkami, tak Jordán seděl nešťastně v koutku, až se mladá panička začala nudit, tak ji mohl doprovodit na šalinu (teda pardon v Ostravě je to tramvaj), žádný dlouhý polibek na dobrou noc, jen krátké obětí, asi z lítosti, s pozdravem „Tak zase někdy příště.“ Jenže žádný příště ještě nebylo… V Aréně zrovna jakože rapuje, jakože raperka MC Zuzka „Proti všem děfkám, teď nabíjím beretu“, no sláva, pomyslí si Jordán, už vím, jakou melodii si nastavím na Kláru… teda vlastně já na Kláru číslo nemám.
Zatím co se téměř všichni bavili, nebo alespoň tak vypadali, případně se pokoušeli různě přiopile rapovat a různě pokřikovat smát se, případně vyluzovat jiné zvuky které se smíchávaly do nějakého podivného hluku, díky kterému se vlastně Jordán nebyl sám, mohl „to něco“ poslouchat a neslyšet tak ticho, byl mezi lidmi, ale ne s lidmi, nebyl sám, ale cítil samotu, tiše popíjel a pokuřoval, svou pozornost krátce zaměřil na nějaké dva týpky, kteří seděli vedle něj, pili Semtex s vodkou a vášnivě spolu debatovali, znal je oba od vidění, ale nezdravili se spolu, oba dva studovali na fildě. „…Tý vole kdysi, večer, jsem byl doma, víš jak, nuda jako prase, koukal jsem na dvojku, nějaký frantík znovu natočil Vojnu a mír, od Dostojevského, víš ne. To ti byla taková sračka, že jsem to nevydržel…“ Jordán si zapálil další cigaretu, aby nemusel vykřiknout, že Vojnu a mír napsal Tolstoj, jak může někdo, kdo v životě nic světoborného nedokázal, kritizovat něčí dílo, když ani neví, kdo je jeho autorem a ještě si o sobě myslet, že je „intelektuál“ – pomyslí si Jordán.
Hodinová ručička ukazuje, někam okolo dvojky, Stará aréna, se zavírá, v místnosti se potuluje, už jen pár lidí, Jordán je zná. Barmanka Jordánovy předkládá účet, vytáhne s peněženky pětikilo, nic jiného už v kešeni nemá, se slovy „to je dobrý“ ho podává, do napřažené dlaně barmanky. „No, ale to není dobrý, ještě 60 korun.“ Jordán se zoufale podívá, na modře popsaný papírek a zjistí, že mu fakt ještě 60 Kč chybí, nešťastně odpoví „Ale já už nic jiného nemám…“ přemýšlí, kolik peněz má ještě na účtu, měli by tam být alespoň tři stovky, bude je muset jít vybrat. Když náhle skoro jako anděl se objeví jeho spolužák Robin, Jordán, myslel, že už se dávno někam vytratil, a dorovnává Jordánův dluh. „Díky, kami. Já vyberu v bankomatu, a vrátím ti to ještě dnes.“ „V poho, to nespěchá.“ Partička se zvedá k odchodu, kdekdo z nich už dávno čeká venku u dveří. Jordán neví, jestli má jít s nimi, nebo jestli má jít už na kolej, zítra má na jedenáct školu a měl by tam jít. „Jdeme na Stodolní, jdeš s námi?“ Zeptá se ho Adéla, nepříliš hezká, ale velmi milá studentka dějin umění. „Nevím, já už nemám žádné love…, jedině, že bych si vybral, ale, já mám zítra školu…“ „To máme myslím všichni, ale jak chceš no“ „óká, ještě si skáknu do toho bankomatu, ju?“ „Tak čekáme u Arény.“
Jordán zadává PIN, ťuká na výběr hotovosti a modře zářící obrazovka, mu oznámí, že stav jeho účtu je 9700, - v debetu. Červeně na něj bliká, tahle obludná sumu, Jordán nemá ani potuchy, kam se poděli jeho peníze, absolutně netuší, za co utratil, téměř deset táců. Nakonec z toho plechového Harpagona vytáhne stovku, víc z té mašiny nevypadne, pospíchá, jde přece na Stodolní, noc je ještě mladá, co může dělat jiného, než kalit, aby zapomněl na svou svízelnou situaci, navíc to slíbil, a třeba taky potká Kláru…

„Dobrý den, pane Jordán.“
„Dobrý den“
„Tak jak to s vámi vypadá? Našel jste si nějakou práci?.“
„Zatím ne“
„A díváte se na internet, na inzeráty a tak?“
„Jo“
„Tak já se podívám, co tady pro vás máme… No není toho mnoho, skoro nic… to víte je krize, můžu vám doporučit jenom skladníka v Tescu, já vím, že to není žádná sláva, ale zkusíme to, ne pane Jordán…“
„hmmm“
„No tak tady, máte doporučenku, vyzkoušíte a uvidíte, doporučenku, do týdne prosím potvrzenou donést, ať už vás vezmou, nebo ne. Tak zatím nashledanou.“ „Naschle.“

Jordánovy rodiče nakonec, pomocí půjčky od strýčka, vyrovnali Jordánův dluh na účtu, ale těch keců co okolo toho bylo, rodiče žili totiž v mylné představě, že Jordán chodí v Ostravě do školy, nebo je na koleji, kde se, pokud možno, učí. Vždyť to býval takový slušný chlapec, nepil, nekouřil, dobře se učil a teď z něj vyrůstá takový flákač a spratek. Kam to dopracuje za pár let? Skončí snad s jehlou v ruce? Co jsme komu udělali, že máme takového vlastního a jediného syna? A po kom to vlastně má…? Ale Jordán se snažil, co na tom, že výdělek z pár denní brigády v KáeFCéčku pokryl stěží úroky, co z toho Jordán má, že omezil své pařby, co z toho má, že odevzdal i tu seminárku, dokonce i do školy chodí, téměř na každou hodinu, co z toho má? Nic, žádnou chválu, žádné životní naplnění, žádnou odměnu, dokonce ani onen pověstný dobrý pocit. Naopak, zjišťuje, že ho škola víc a víc nebaví, je znechucen nudnými přednáškami, těch pár předmětů, které ho baví, stěží vyváží tu nudu a šeď Jordánova života.
Ve zkouškovém období Jordán naprosto neuspěl u zkoušky z účetnictví, i když byl u zkoušky jen jednou, tak už nemá možnost opakování, protože předchozí dva pokusy si vyplýtval tím, že ke zkoušce nedošel v termínu, ve kterém ji měl zapsanou a ani se neodepsal. Nadvakrát ráno před zkouškou vzdal své úsilí, přestože se učil, tak nic neuměl, přišlo mu tedy zhola zbytečné ke zkoušce vůbec chodit, napotřetí už jít musel, kromě slov jako „ehmmm“ „asi“ „možná“ a „nevím“, s něj nevypadlo vůbec nic, jako by všechna ostatní slova zapomněl, snad je v hlouby duše dokonce i chtěl zapomenout. Kredity mu tedy nevycházejí, i když ostatní zápočty a zkoušky zvládl, tak se Jordánovy nadějné vyhlídky zhroutily. Hégrovy půjčil své poslední peníze, Hégr mu slíbil, že určitě už vyhraje v automatu, prý je to už tutovka… jenže nevyhrál a peníze mu nevrátil. Jordán potřeboval být sám, nebo být s někým blízkým, s někým s kým by si mohl promluvit, ale Jordán vlastně nemá přátele a nikdy je neměl, má jen známé, ti mu ale momentálně nepomohou. Jordán si tedy zvolil, raději samotu vydal se na bezcílnou cestu zasněženou Ostravou, občas, chodíval se jen tak potulovat po Ostravě, třeba když byl na pokoji Hégr a Jordán toužil po samotě, nebo když měl čas mezi přednáškami, čas, který neměl s kým strávit, čas který potřeboval nějak zabít, někdy i jezdil bezcílně tramvají, někdy nastoupil a někde zase vystoupil, Jordán neví, proč tak činní, ale zdá se, že ho prostě jednoduše nic rozumnějšího nenapadlo. Jordán tak nějak mimoděk došel k Futuru, venku byla zima, šel tedy dovnitř, sedl si na první volnou lavičku a chvíli jen tak koukal na nakupující davy lidí a myslel na Kláru, napadlo ho, že by Adéla mohla mít na Kláru číslo, nenáviděl se kvůli tomu, že ho to nenapadlo dřív. Vzal si tedy svou postarší Nokii a naťukal Adéle zprávu:
Pro Adéla: Ahoj, nemas prosim te cislo na Klaru? Dik
Od Adéla: mam, ale nesmim ho nikomu davat, ale zeptam se
Pro Adéla: dik, pospes
Od Adéla: nejde to…
Pro Adéla: kdybych ti poslal sms pro Klaru, preposlala bys ji to?
Od Adéla: jj
Pro Adéla: Ahoj Klari, dlouho jsem te nevidel, ani jsem o tobe nic neslysel. Kde jsi? Jak se mas? Proc jsi se mi neozvala? Co jsem ti udelal, cim jsem te nastaval? Nechces zajit třeba na kavu? Odpovez mi prosim, at už bude tva odpoved jakakoliv, budu za ni rad. Jirka
Od Adéla: Adi, proste mu něco napis, klidne si neco vymysli, je mi to fuk, je to looser, nikdy me nezajimal, nudil me… mas to u me. PS: si veri, kdyz si mysli, že jsem kvuli nemu nastvana:-)
Od Adéla: je mi to moc lito
Jordánovy je to taky moc líto. Kdysi kdosi řekl, že život jsou různé stupně melancholické deprese přerušované nárazovými stavy hlubokého utrpení, právě tak nějak by se dal shrnout Jordánův život. Bezcílně bloumá zimní Ostravou, za hustého sněžení se po dvou hodinách uchyluje do svého pokoje, je vyčerpaný, podchlazený, žije snad už jen napůl.

No jenže jsem to nakonec přežil, i když jsem opravdu téměř zemřel na zápal plic, skoro jako románový hrdina, ale dnes antibiotika dokážou divy, ani nevím, jestli má být rád, že jsem přežil, nebo ne. Teď mi ten blbeček nabídl práci v Tescu, vždyť jsem se tam už před pár dny ptal, prý nikoho nepotřebují. Kdyby mi raději poradil, co mám dělat. Nevím, pro co se hodím, nevím, co chci dělat, nevím, jestli třeba nemám hrát na klavír, nebo jestli si nemám třeba sednout za notebook a napsat Nesnesitelnou lehkost bytí, jenže to už za mě udělal Kundera…

Řidič kamionu Scania, už je na cestě téměř dvanáct hodin, z rádia zní song Highway to hell od AC/DC, znenadání se v jeho zorném poli objeví kouřící mladík. Klakson troubí. Brzdy kvílí. Jordán nereaguje, jen civí, pohybu neschopen. Kamion do něj vráží. Hořící cigareta vyletí do vzduchu, po chvíli dopadá k zemi, přímo do louže krve, kde její žár bezmocně zhasne.