Večery u Duck River II.

Venku začalo potichounku krápat. Stromy se ohýbaly při poryvech větru, který se s temným duněním opíral do chat a skrz nezatěsněné škvíry v dřevěných stěnách pronikal dovnitř. V chatě se ochladilo, až byl Jack nucen se obléknout; vstal z postele a natáhl na sebe staré vytahané tričko s logem philadelphského baseballového svazu, který dostal kdysi jako kluk a ani po deseti letech do něj nedorostl. Pak se posadil, aby si natáhl vlněné ponožky, a přitom nenápadně zbloudil zrakem k horní pryčně palandy. Guy ležel úplně klidně a tiše, obličejem stále obrácený ke zdi, a v jedné ruce žmoulal cíp deky. Jack už se s ním nechtěl dohadovat. Po namáhavém dni měl tělo celé rozbolavělé, a navíc se znovu hlásilo pohmožděné rameno, a tak si lehl na postel, jednou rukou si podložil hlavu a zavřel oči.
Chvíli ležel a naslouchal dešti, tiše bubnujícímu do oken a prkenné střechy. Přinutil se na nic nemyslet, aby odpočinek odplavil všechnu únavu nastřádanou za náročný den. Když se Jack v myšlenkách ubíral hlubokou prázdnotou a nechával se unášet večerními zvuky lesa, najednou mu na mysli vyvstala vzpomínka na včerejší setkání se ženou, jež pobývala ve stejném tábořišti, a která jej dokonce na okamžik zaujala víc než místní řeka.
Netušil, jak se jmenuje; jediné, co věděl, bylo, že je z Dakoty a moc se mu líbí. Na první pohled nebyla ničím výjimečná ani okouzlující, ale snad to bylo právě to, co se Jackovi na ženách líbilo nejvíc. Možná byla i o něco starší než Jack, ale na tom mu vůbec nesešlo. Moc rád ji pozoroval, jak navazuje háček na vlasec a s úsměvem rozdává ostatním rybářům návnady. Dnes se opět setkali u řeky. Tentokrát spolu dokonce prohodili i pár slov. Očividně jí nebyl úplně lhostejný, což Jacka naplnilo jakýmsi radostným vzrušením, a celý rozhovor vyústil v domluvu, že se dnes v noci sejdou u její chatky.
V Jackovi okamžitě hrklo. Jak na to mohl zapomenout! Vzepřel se na posteli a otevřel oči, když vtom se zrovna s temným vrznutím otevřely dveře.
Na prahu stál Eddie; na zádech měl tentýž těžký plátěný batoh napěchovaný nádobím a věcmi k rybaření jako Jack, na druhém rameni se mu houpala promočená trampská kytara a okolo pasu měl připnutý podivný různobarevný pás z tkané látky a korálků, který se nemálo podobal těm, které vyráběli domorodí Indiáni.
Z vlasů a šatů mu crčela voda. Eddie si hodil pramínky mokrých vlasů z obličeje a široce se zazubil na Jacka, který doteď jako ve snu ležel vzepřený na posteli.
„Nazdar, brachu!“ zahlaholil a spustil z ramene plátěný batoh, který s hlukem břinkl o zem. Jack jen zamrkal, ale pak se na něj zemdlele pousmál.
„Ahoj, Eddie.“
„Guy žije?“ zeptal se Eddie a s hlasitým prásknutím zavřel dveře. Z horní pryčny se ozvalo podrážděné zavrčení.
„Ještě hlasitějc by to nešlo?!“ ozval se Guy.
„Taky tě zdravim, Guyi,“ zazubil se Eddie. Sundal si z druhého ramene kytaru, kterou opřel o stěnu u dveří, vyhrnul si mokré rukávy kostkované košile a odkopl nohou batoh k palandě. Tlumok se prolétl po podlaze, až se nakonec s nepříjemným cinkotem hliníkového nádobí, třískajícího o sebe, zastavil o nohu postele. Seshora se znovu ozvalo podrážděné syknutí.
Eddie si z Guye nic nedělal. S veselým úsměvem přešel k palandě lehkou chůzí, při níž volně houpal rameny a osmahlými chlupatými pažemi, a podle které jej lidé už z dálky poznávali, a posadil se na svou postel naproti Jackovi. Pohlédl na něj a v úsměvu odhalil velké bílé zuby.
„Proč jsi tak brzo odešel?“ zeptal se.
Jack se znovu položil na postel a s dlouhým melancholickým povzdechem si dlaní překryl oči.
„Nechtěl jsem tu nechávat Guye o samotě.“
„Vydržel by to tady,“ namítl Eddie.
Jack mlčel. Jediné, co chtěl vnímat, bylo rytmické bubnování deště do prkenné střechy a chlad, který mu velmi pozvolna prostupoval tělem, až mu zkřehly údy. Líbil se mu ten pocit, když mu na chvíli znecitlivěly prsty na nohou, dokud jimi nepohnul a mráz se mu opět nerozlil do těla. Jako by ani nevycházel z těch studených stěn, ale z jeho samého.
Eddie se usadil na posteli a začal si z velkých ploských nohou stahovat promočené ponožky. Z jeho nohavic nasáklých dešťovou vodou crčely na zem úzké potůčky, které vtékaly do prasklin v dřevěné podlaze, vsakovaly se dovnitř a vytvářely mokré skvrny. Eddie si nevšímal kaluží ani blátivých šlápot, které nadělal, když přecházel po místnosti, a přetáhl si přes hlavu starý vlněný svetr.
„Dneska jsem na tebe myslel, Guyi,“ řekl zvesela.
Jack pozorně poslouchal, jak Guy zareaguje, ten ale mlčel. Bylo slyšet jen jeho těžké sípavé oddechování.
„A taky na tvojí nohu,“ dodal.
„Starej se o sebe..“ ozval se po chvíli Guy. Promluvil velmi tiše, ale nedokázal skrýt ono nevraživé podrážděné zabarvení hlasu.
„Bolí tě to?“
„Di do háje.“
„To mám za svojí dobrotu,“ prohlásil Eddie, naoko uraženě. Ve skutečnosti moc dobře věděl, jak se Guy chová v tísni, a ta záměrná provokace měla sloužit jen k zpestření dne, který byl pro něj stejně jako pro Jacka dlouhý a únavný.
„Slyšíš to, Jackie?“
Jack ho nevnímal. Příchod tak veselého a živého člověka, jakým Eddie byl, u něj z nevysvětlitelných důvodů zapříčinil další mohutnou vlnu melancholie, která ho zachvátila a nepustila, nechávajíc jej propadat se do pocitu osamění, nemohoucnosti a cynismu, stále propukajícího ve chvílích, kdy si připadal podřadný a nechtěný. Styděl se za to. Za všechny ty dětinské záchvaty lítosti, kterých už zažil až příliš mnoho, aby je nemohl považovat za běžné, i za trpký cynismus, který mu svou hořkou příchutí znepříjemňoval život. A vyčítal to Eddiemu. Vyčítal mu, že svým náhlým vpadnutím přerval to neviditelné spojenectví, které se ten večer mezi ním a Guyem vytvořilo, aniž přemýšlel o tom, že si ho už dávno zničili sami. A ta jeho uvolněná povaha a bezstarostnost, se kterou ke všemu přistupoval..
Jackovi nevadil Eddie, protože by mu křivdil. Jackovi vadil Eddie, protože nedokázal být jako on.
Nastalo trapné ticho. Prolomil jej opět Eddie.
„Jdeš spát, Jacku?“ zeptal se.
„Jo.“
„Něco ti zahraju.“
Jack otevřel oči a podíval se na Eddieho; v očích mu vesele zajiskřilo. Natáhl se přes postel a uchopil svou promáčenou kytaru, jejíž struny se při doteku jeho dlaně temně rozezvučely. Teprve teď si Jack všiml pestrobarevného pásku s korálky, který měl Eddie připnutý okolo pasu spolu s kovovými známkami amerických států a parků, balíčky trávy a tabáku a koženými pouzdry na nožíky.
„Odkud to máš?“ kývnul Jack hlavou směrem k pásku. Eddie právě soustředěně ladil kytaru. Brnkal palcem o struny, jejichž rozechvělý tón se odrážel od dřevěných stěn, a pozorně poslouchal s uchem nachýleným k tělu kytary.
„Tohle?“ zeptal se a utáhl jeden ze zatuhlých šroubů. „To mám od jednoho Komanče, co přišel dneska k řece. Vyměnil mi to za hrstku olůvek a známku z Missoury. Myslel jsem, že je to nějakej dement z kraje mustangů, ale pak si normálně navlík péřovku, vybalil stoličku, rádio a cigarety a očumoval nás až do večera. Snad nějaká tradiční atrakce, nebo co. Někteří Američané nemají vůbec žádnou úroveň,“ zasmál se.
Jack se musel usmát. Přesně takový on nikdy nebyl. Bezstarostný. Marnivý.
Guye Eddieho vyprávění o Indiánovi konečně trochu zaujalo. Přetočil se zpět na bok a podíval se dolů přes pryčnu.
„Teď ale pěkně kecáš,“ prohlásil.
„Proč bych kecal,“ zazubil se Eddie.
„Nemohls tady potkat Komanče.“
„Vždyť říkám, že to byl nějakej převlečenej Američánek.“
„Američani se nepřevlíkaj za Indiány.“
„Tenhle jo.“
„To se mi nezdá,“ nevěřil Guy.
„Přísahal bych na svojí mámu, že jo,“ stál si Eddie za svým.
Guy se ušklíbl. „Ani tvojí mámě bych to nevěřil, už jen proto, že je to tvoje máma a ty seš největší lhář, jakýho jsem kdy potkal.“
„Poslyš, Guyi, když mi teda nevěříš, tak já ti ho zejtra chytím a přivážu ti ho k posteli. Aby sis ho pořádně užil,“ řekl Eddie, a vzápětí propukl v hlasitý smích. Jack se podíval nahoru na Guyovu zamračenou vousatou tvář a pak zpět na Eddieho, který se na posteli prohýbal smíchy, a nedokázal se ubránit jeho nakažlivému veselí, které se marně snažil potlačit, až znělo jako štěkavý záchvat kašle. Guy si je oba změřil dopáleným pohledem.
„No jo, srandičky,“ zabručel a otočil se zpět ke zdi. „To by vám šlo!“
Eddie se smál a plácal do kolen.
„Ale no tak, Guyi,“ snažil se Jack urovnat situaci, ale jen co promluvil, vyrazil ze sebe zadržovaný smích. Oba muži se rozesmáli na celé kolo, poháněni něčím, co ani jim samotným nebylo jasné; snad ten náhle vyvstalý pocit nového propojení a vzájemné soudružnosti, naivní a smazatelný jediným mávnutím rukou, neboť věci, po kterých lidé dychtí, se před očima lehce staví, ale těžko se dokazuje jejich naplněná a nesmyšlená podstata. Omámení lehkostí, s jakou se vymýšlejí splněné cíle, bývá těžké nepropadnout.
Jediný, kdo se nesmál, byl Guy. Jack si toho všiml až příliš pozdě.
„Guyi, snad by ses nemračil pro takovou krávovinu,“ zazubil se Eddie. Guy mlčel.
„Vždyť to bylo všechno jenom ze srandy. Slyšíš?“
Z hodní palandy se ozvalo jen dlouhé melancholické povzdechnutí.
„Guyi,“ zavolal Eddie. „Je to jen blbost. Pusť to z hlavy.“
„Já vím moc dobře, jak to všechno je,“ ozval se Guy. Eddie ničemu z toho nerozumněl, ale Jack pochopil a provinile zmlkl.
Jen co veselí začalo, hned taky skončilo. Nikdo nepromluvil ani slovo, jako by se najednou dostavila ona podivná ochablost a zádumčivá přemýšlivost, jimž odpovídalo i venkovní počasí, napřestávající chrlit z protržených mračen nakyslý studený déšť. Večer se pomalu protahoval, až nastala černá noc, prosycená vůní deště, stromů a vzdálené bahnité řeky, tekoucí s klidem skrze lesy a dozlatova zbarvené travnaté louky. Eddie se najednou beze slova zvedl a vyšel ven z chaty. Mezi šuměním deště se v tichu začalo ozývat harmonické zvučení jeho trampské kytary a Eddieho měkký příjemný hlas, broukající kansaské a dakotské písně.
V Jackovi jako by po té světlé chvilce opět nastala strnulost a pocit hluboké propasti, kterou tentokrát vlastní vinou znovu prokopal mezi ním a Guyem. Přetočil se na bok a zamžoural do šera.
„Guyi?“ Slyšel vlastní tichý hlas, jakoby se odrážel v ozvěně. Začalo mu pískat v uchu, ale přičetl to ospalosti a únavě.
„Guyi, jaks to myslel s tím, že.. že víš, jak to všechno je?“
„Nevíš?“ ozval se Guy.
„Ne,“ zalhal Jack. „Vysvětli mi to.“
„Je to jednoduchý.“
„Je to moc složitý.“
„Není. Na to přijdeš.“
„Vysvětli mi to,“ opakoval Jack a tiskl si pod hlavou plátěný tlumok. „Řekni mi, co víš a jak to je.“
„Už spím,“ dostalo se mu strohé odpovědi.
S pocitem rozmrzelé osamělosti se Jack znovu natáhl na záda. Znovu dostal dopal na Eddieho a jeho vrtošivou povahu, která opět vybudovala hráz mezi ním a kamarádem, a opět v záchvatu trpkého cynismu přemýšlel o věcech, o kterých si dávno přemýšlet zakázal. A vůbec, taková malichernost.. Celé se mu to najednou zdálo neuvěřitelně směšné a dětinské. K čertu se vším. A se všemi, a nejvíc s Guyem.
Usnul už po půl hodině, přestože si spánek odepřel. Ale únava těla i mysli udělala své. Rytmické bubnování deště a Eddieho hlas doprovázený zvučným drnkáním kytary jej nakonec ukolébal.