Salvadore

Právě jedenáct minut nato odbily zvony z kostelní věže půlnoc. Obsloužila je stará žena s vrásčitou tváří a křivými koleny, která z obav z náměsíčnosti a nočních můr a zjevů nemohla usnout. Té noci byla tak zmatená, že místo dvanácti úderů odzvonila třináct. Farář se právě v jedné z kaplí oddával smilství s dívkou, jež si večera předtím stěžovala na neoblomnost svého milého, sledováni přísnými pohledy vytesaných světců. V tom okamžiku se spolu se čtvrtým úderem ozval výstřel a dětský pláč z jednoho ze seřazených domků napříč ulicí.
Byla těžká dusná tropická noc.
Dveře Salvadorova domu se rozlétly ve chvíli, kdy ručičky jeho hodinek ukazovaly za šestnáct minut půlnoc, ale nebyly správně nastavené a opozdily se o celých pět minut. Salvador vešel do tmy, vlečeje s sebou za ruku lehkou děvu v šatech barvy jarního hvozdu, které si za půjčku, jež nedokázala nikdy splatit, vypůjčila týden předtím od karibské přítelkyně, s hrdlem ověšeným zvonivými napodobeninami šperků a očima hlubokýma a jasnozřivýma jako dva rozbouřené vodopády. Posadil ji na prošívané lehátko a odešel do kuchyně.
Během jedné minuty byl zpět. Oči mu ve tmě dychtivě plály a na čele se mu perlily kapky potu. V jedné ruce držel láhev džinu. Zatímco si společně připili, vzájemně k sobě připoutáni pohledy, ve kterých se z důvodů, které znali jen oni, odráželo i zrcadlo jejich svědomí, do kostelní kaple, ztemnělé a tiché plynoucí horkou nocí, vstoupil jakýsi mladík z města, aby v časech nespavosti a depresí z pocitu provinění ulehčil svému vlastnímu svědomí. Poklekl u oltáře, sepjal ruce a začal se modlit. Jeho tichý horoucný šepot se nesl mezi lavicemi.
Uběhlo pouhých pět minut a Salvador v doprovodu se svou společnicí vypili už bezmála polovinu láhve, opilí a lační zakrýt onen stín vlastních trablů, které nebyli s to zahnat ve střízlivosti. Jeden o druhém nevěděli, jak moc si jsou oni, lidé naprosto odlišní, i přesto tak blízcí svými chmurnými zkušenostmi a boly jejich dosavadního krátkého žití, a možná že by jeden druhému mohli vypomoci tím zbytkem, který v sobě po všech těch letech ještě uchovali, a stát se nadosmrti spojenci v boji s nesmiřitelnou dráhou osudu, přestože jeho oči byly klidné a mírné, a její smaragdové, živé a hluboké jako vodopády – kdyby čas, který jim brzy vyprchal, a souhra náhod řízené oním pohnutím osudu nerozhodly o věčném rozchodu jejich cest.
Dívka, jež se jmenovala Nuria, ale své jméno již dávno zapomněla, sžíce se s nelichotivými pokřiky, jež slýchávala denně na exotickém předměstí, kde musela z bídy pracovat jako děvka už od svých šestnácti let, ona dívka, která tu noc dělala společnost Nešťastnému Salvadorovi, se rozhodla skoncovat se studem i mlčením.
„Teď se svlékni,“ přikázala mu. Salvador viděl ve tmě jen plápolavý oheň jejích roztoužených očí. Horko dusné tropické noci spolu s alkoholem dívce stouplo do hlavy, v uších jí zvonilo a propocené šaty, na splátku vypůjčené od karibské přítelkyně, se jí lepily na tělo. Teď teprve pochopila, co se skýtá extáze letní noci.
Salvador seděl ve tmě naproti ní, pohrával si s poloprázdnou sklenkou džinu a mlčel. Jeho oči byly pohaslejší než kdy dříve.
„No tak,“ pobízela ho dívka.
„Už je skoro půlnoc.. za víc jsem neplatil,“ namítl Salvador.
Děvče ho uchopilo za ruku a podívalo se na jeho blýskavé hodinky, jejichž ciferník se třpytil v odrazu světla z okna, které mělo výhled na hlavní ulici. Ručičky ukazovaly za jedenáct minut půlnoc.
„Do půlnoci času dost!“ řekla dívka a ukázala hodinky Salvadorovi. Ten jen položil sklenku na stůl a mdle se pousmál.
„Čímže to je, že už na nic ani nemám chuť,“ řekl.
Dívka si povzdechla.
„Teprve teď rozumím, proč ti říkají Nešťastný,“ řekla. A poté, přestože lhostejnost a nechuť Nešťastného Salvadora byla více než zjevná, přisedla si k němu, rozepnula mu od krku několik tvrdých knoflíčků košile a začala ho líbat na hruď.
V téže chvíli přišla do kostela ona vrásčitá stará žena s křivými zdeformovanými koleny, aby zahnala nespavost a strach z náměsíčnosti. Už dva týdny po sobě mívala v noci stále tentýž sen o krvavém oltáři, na němž se dva lidé dopouštějí nepřístojností, a již dva týdny jí ten sen nedával spát. Tu noc, jako každou jinou, šla do kostela, aby odzvonila půlnoc. Otevřela těžké vyřezávané dveře do kaple; uvnitř bylo ticho a prázdno. Žena se podívala na hodiny v kapli. Za šest minut dvanáct.
Mezitím, co stará žena stoupala po schodech do zvonice, Nuria se stále líbala s Nešťastným Salvadorem, kterému ani jeho pověstná zasmušilost a zdrženlivost nepomohla ubránit se před dívčinou mladistvou živou krásou a dravostí, která mu jako v pekelném žáru spalovala celé tělo a které nakonec podlehl.
Uprostřed toho všeho utajeného laskání dvou ztracenců je najednou vyrušily kroky na ulici. Salvadora polilo horko, odtrhl od sebe dívku a zatápal očima ve tmě.
„Někdo tu je,“ zašeptal.
„Ale není,“ zavrnělo děvče. Potmě nahmatala Salvadorovu ruku a znovu se k němu přitiskla, on jí ale od sebe odstrčil. Vzápětí se ozval něčí zoufalý hlas, nesený nocí a ztichlými horkými uličkami, štkající a naříkající jako v nejhlubších propastech bolesti, a to vše najednou ukončilo jediné prásknutí dveřmi, jež se ozvalo tak blízko, až měl Salvador pocit, že to muselo být tlouknutí jeho vlastního srdce.
Dívku to náhlé vyrušení nijak nevyvedlo z míry, a i nadále mínila pokračovat ve sladkých důvěrnostech, které ji na okamžik vytrhly z každodenní jistoty o svém bídném a nectném postavení. Cítila, že ten slastný okamžik vzájemné náklonnosti a lásky, kterou nikdy nepoznala, má téměř na dosah a celou svou duší prahla po tom, aby alespoň na chvíli mohla ten okamžik prožít. Jenže čím více náklonnosti projevovala, tím jistěji pociťovala, jak Salvadorova touha ochabuje, chtíč a povolnost se vytrácí a on se znovu propadá do melancholie a lhostejnosti, kterou opět zastřel cestu do svého nitra jako přes neviditelnou masku.
Dívka se s povzdechem odtáhla.
„Tak co teď, Nešťastný Salvadore?“ zeptala se posmutněle.
Salvador seděl tiše na lehátku a v obličeji se mu zračilo zklamání a provinilost. Rozhlédl se kolem sebe; na lehátku leželo několik falešných šperků, které měla Nuria připnuté okolo krku, a na zemi se třpytila velká kaluž z rozlité láhve džinu, poražené ve chvílích oněch náporů nezřízené vášně, jež nepramenila z přitažlivosti, ale z osamocení a touhy utlumit s někým pohnutky vlastního svědomí.
Salvador se podíval na hodinky.
„Máme ještě šest minut,“ pronesl a smutně se na Nurii usmál. V dívce zahořela naděje.
„Zkusme to, ještě naposledy!“ zaprosila.
„To není moc rozumné,“ zamumlal Salvador.
„Do půlnoci času dost,“ opakovala dívka.
Nešťastný Salvador si dlouze povzdechl. Podíval se dívce do očí, které na něj ve tmě prosebně upírala. Jako dva vodopády. Dva dlouhé smutné rozbouřené vodopády, pomyslel si. A najednou jej něco bodlo v hrudi, jako by mu někdo vrážel dýku do srdce, ale Salvador náhle pochopil, že to není milostný bol, ale předsevzetí smrti.
Znovu se podíval do těch dvou rozbouřených vodopádů a slyšel sám sebe, jak říká: „Chtěl jsem, ale nemohu..“

Jakmile ta slova pronesl, na kostelní věži začaly vyzvánět zvony ohlašující půlnoc. Salvador překvapeně vyhlédl z okna.
„Co jsi chtěl?“ slyšel Nurii, jak na něj promlouvá. Ale Nešťastný Salvador už větu nedokončil.
Se čtvrtým úderem se ozval výstřel ze sousedního domu. Kulka prolétla Salvadorovi pravým spánkem, skropila mu skráně krví a on padl k zemi mrtev, navždy umlčen a neschopen jediným slovem vyřknout cokoliv ze své trýznivé osamělosti a neblahosti osudu, který jej nakonec zahubil. Nuria se polekaně vrhla k jeho zhroucenému tělu, trhala s ním a prolévala pro něj vodopády svých očí, ale nic už jej nemohlo přivést zpět k životu.
Horkou dusnou nocí se rozezněl dětský pláč. Jako neblahé oznámení konce Nešťastného Salvadora se tu noc ozvalo třináct úderů místo dvanácti. Několik minut nato ohlásily půlnoc i Salvadorovy opožděné hodinky, které kdyby byly nařízeny správně podle kostelní věže a nemátly svou opožděností oba milence, možná by odvrátily tragédii, která se svou propleteností po svítání zapsala do paměti všech lidí, kteří o Salvadorově zbytečné smrti slyšeli.


Muž, jemuž všichni říkali Nešťastný Salvador, se už nikdy nedozvěděl, jaká souhra náhod vedla ruku jeho tragického osudu. Netušil, že mladík, jenž se tu noc ze zoufalství zastřelil a jehož zbloudilá kulka zasáhla i skráně Salvadorovy, přišel tu noc do kostela, aby ulehčil trápení z nešťastné lásky, kterou choval k dívce, která jej večer předtím odmítla a zranila; byla to tatáž dívka Nuria, která tu noc obšťastňovala poslední chvilky Salvadorova života. Onen ztrápený mladík poté náhodou přistihl faráře, jak smilní s dívkou, jíž si nešťastně spletl s Nurií. S pocitem naprosté bezradnosti nenašel jiné východisko, než že spáchá sebevraždu.
I přesto, že ona dívka za oltářem měla s Nurií jen velmi málo společného, a tu noc se oddala faráři ze smutku, které jí způsobil Nešťastný Salvador svou nekonečnou odmítavostí a neoblomitelností.