Můj život...2 část

Dostat se ze smrti Petra, mi trvalo více jako rok. Pomohli mi k tomu kamarádi, rodina. ale to co se odehrávalo u mě v srdíčku, to už mi nikdo pomoci nemohl. Ano, žila jsem, spíše jen přežívala. Stále jsem ho viděla, čekala jsem kdy přijde. Ale on nikde. Naučila jsem se s tím žít, ale nedokázala jsem zapomenout...
Nastupovala jsem na střední školu, moje volba byla zdravotní škola. I díky těm problémům co jsem měla ze srdíčkem. tehdy jsem já jako jediná seděla v lavici s tím nejhezčím klukem co u nás byl. Strašně jsme si rozuměli a on tu byl, když jsem potřebovala. ostatní holky mi záviděli, že se se mnou baví a jsme takoví kamarádi. ale nikdy jsme nebyli víc než jen kamarádi. Ve třídě mě neměli holky moc rády, protože já si vlastně ani s holkami moc nerozumím. Asi proto, že jsem od mala vyrůstala mezi samýma klukama. Navíc, né všichni vemou to, že jsem sice nemocná, ale ne nakažlivá. a tak to šlo...
Najednou jsem se "zamilovala" ano je to v uvozovkách, protože vím, že tak jako jsem milovala Petra, nebudu už milovat nikoho. Byl to kamarád mého bráchy. Jmenuje se taky Petr. Dříve bydlel tam kde já, ale odstěhoval se do prahy. Bylo to ze začátku moc fajn, ale nakonec nám to nevydrželo. Dost často jsme se hádali a ta dálka taky nebyla moc dobrá...Ale stále jsme moc dobrými kamarády...
Najednou jsem byla sama, s kamarády. Vyhovovalo mi to. měla jsem čas na školu, kde jsem stále nebyla oblíbená. A mohla jsem se snažit nějak uzdravit. alespoň do takové míry, abych nemusela podstoupit operaci. Život šel dál. Já žila. Až jsem se jeden večer zaregistrovala na, v té době, populární xchat. Napsal mi tam jeden kluk. Byl z bydliště co já. Tak jsme si vyměnili ICQ. Že si na druhý den napíšeme atd. Já odešla. nevěřila jsem, že by bychom si vůbec kdy napsali. Ale překvapení přišlo na druhý den...