Byl jednou jeden život

Paní Alena neměla lehký život. V dětství ji zemřela maminka, otec se o ni moc nestaral, byla jedináček a často bývala sama doma dlouho do noci. Stávalo se, i když ne často, že neměla ani korunu, aby si mohla koupit cokoliv potřebného. Přesto zvládla absolvovat střední školu a úspěšně odmaturovat.
Seznámila se se svým manželem, měli se rádi a asi po dvou letech se vzali. Už to vypadalo, že ji život přinese i něco hezkého. Narodil se jim syn, dostali nový byt, koupili si auto. Zdálo se, že jim nic nechybí. Jen chlapec byl trochu těžkopádnější, chodil
pomalu, ale podle lékařky z toho měl vyrůst, byl prý zdráv. Jenže jak kluk rostl, pohyb se nelepšil.
No, zestručním to.
Po absolvování všech možných - a některých i zbytečných - vyšetření se Alena dozvěděla diagnózu, tehdy byly chlapci čtyři roky. Jednalo se o velmi vážné onemocnění svalstava, které je - i dnes po třiceti letech - nevyléčitelné a život hodně zkrátí. Prostě dodnes nikdo na celém světě nedokázal vyrobit účinný lék. Další krutá rána pro paní Alenu, museli si -ona i manžel - uvědomit, že syn je nepřežije.
Ale život šel dál, maminka s hochem musela pravidelně cvičit každý den, bylo štěstí, že si na rehabilitaci oba zvykli a dělali ji jako samozřejmost. Klučina jezdil každý rok do lázní a jeho zdravotní stav byl únosný. Dobře se učil, vystudoval střední školu a pak i magisterský obor na vysoké škole. Začal psát odborné články postupně napsal i dvě zábavné knihy.
Alena s manželem na něj byli pyšní. Věděli, později už všichni tři, že nemoc je krutá a proto se rodiče snažili synovi umožnit vše co si přál. Žili v maličké naději, že se třeba stane zázrak. Ale nestalo se tak. Poslední dva roky života byly velmi těžké pro celou rodinu. Nejhorší je beznaděj, když není jak pomoci. Mladý muž se nedožil ani třicátých narozenin.
Je to smutné povídání, ale je třeba podotknout, že paní Alena i její manžel svého syna milují stále a v jejich srdcích žijě navždy.