Kočičí muž, část první

Bylo to složité.
Laura si vztekle odváželo věci z našeho společného bytu a stěhovala se ke své matce. Řvala na mě, že jsem úplný blbec (řvala vlastně spíš taková slova, která bych nerada publikoval) a že si za to můžu sám. Vlastně to skřípalo už delší dobu, ale nikdy mě nenapadlo, že se náš vztah rozpadne. A takhle.
Celý dům se shromáždil na balkonech. Nikdo by nepřiznal, že sledoval přetahovačku o tu kytku v oranžovém květináči, ale bylo to tak. Cítil jsem tolik párů očí, jak se posměšně dívají, schovaní za muškáty. Patří jim to. Četl jsem z tajných pohledů.
Byl jsem zoufalý. Odcházela moje láska a mohli jsme za to oba. Tohle období patřilo mezi ta nejbolestnější. Na parkovišti jsme se stihli asi třikrát pohádat, až Laura vztekle práskla dveřmi od auta, při vycouvání mě málem přejela a zběsile ujížděla pryč.
Stál jsem tam ponížený, jen v trenkách a zmačkané košili. Co teď, proboha?

První dny jsem se utápěl ve smutku, ale pak jsem začal žít plnohodnotný život osamělého mládence. Objednával jsem si jenom pizzu a jedl zásadně v rychlém občerstvení. V ledničce jsem měl pár piv a v práci trávil všechen čas. Byl jsem naprosto sám, opuštěný a bezmocný v ruchu běžného života.
Zmizely i naše dvě kočky. Aura, zrzavá perská kočka, která línala na těch nejméně příhodných místech. Dokázala odkládat srst i do talířů a zavřených skříní s oblečením. Nejvíce samozřejmě línala na černém oblečení a ze své bílé náprsenky. Na mém černém oblečení.
A pak Max. Nenáviděl mě. Díval se na mě stylem, co, ty podřadný tvore? A podle něj bych se měl plazit po koberci blahem jen kvůli tomu, že se na mě uráčil podívat. Žral zásadně nejdražší značky konzerv a Laura mu kupovala hovězí maso. Nutno říct, že jsem k pořízení Maxe měl jisté výhrady. A to bych z logických důvodů mít neměl. Vždycky mi vadily kočičí chlupy, hlavně od Aury. Ale Max žádné chlupy neměl. Jednalo se o tu nejošklivější kočku, kterou kdy zběsilí chovatelé vyšlechtili. Bezsrstá kočka sphynx.

Sotva jsem se vzpamatoval z rozchodu, zazvonila u mě Laura. Copak chce sypat sůl do otevřených ran?, říkal jsem si mrzutě, ale otevřel. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech.
Laura mi vtiskla do rukou přepravky. Tlustá Aura a ošklivý Max. Prý potřebují nutně pohlídat. Maximálně měsíc. Společně s kočkami jsem dostal i skládají škrabadlo a dvě obrovské tašky kočičích potřeb.
„Dole jsou ještě kočičí záchody a pytle se stelivem, tak si pro to pojď,“ popoháněla mě Laura a začala telefonovat svému příteli. To je snad vrchol. Jestli se okamžitě nevzchopíš, budeš za toho největšího pitomce. Osamělý chlap se smečkou koček. Kočičí hotel. To snad ne…
Musel jsem bojovat.
„Mám tu psa,“ vyhrkl jsem. Laura se na mě podívala nevěřícným pohledem.
„Psa? Ty?“ nakoukla dovnitř. Zastoupil jsem jí cestu.
„Je…venku. S mou přítelkyní.“
Sakra. Možná jsem mohl říct třeba kamarádkou.
Lauře nějak ztvrdly rysy, prodrala se dovnitř bytu a viděla to obrovské prázdno. Sakra, sakra, sakra.
„Tome, prosím. Prosím. Máma má alergii. Hledám si nový bydlení. Je to pro mě stresující. Jsou tady zvyklé. Prosím!“ upřela na mě zoufalé oči. Oči, do kterých jsem se kdysi zamiloval.
„Tak fajn,“ souhlasil jsem nesměle. Jo, jsem pitomec.
„Díky, díky, díky!“

Takhle nějak začal život opuštěného mládence s dvěmi kočkami. Vybalil jsem jim věci. Našel jsem i tlustý manuál, který Laura kdysi psala pro paní na hlídání. Odjížděli jsme pracovně do zahraničí a ona měla o své mazlíčky šílený strach.
Hodil jsem ho do koše. Přeci se dokážu postarat o kočku, ne?