Dívka

Tenkrát jsem se na noční kupodivu těšila. Po deseti dnech ,,výživně" využité dovolené se noční zdála být tou nejlepší možnou variantou. Snad právě ta smířlivost s návratem do zářivkového ghetta mi vynesla příjemný bonus v podobě Moniky, mým dozorovatelem.
,, Jsem po dovči."
,, Já taky!"
Takže drb žádný.

Do dvanácti byli lidi, pak nastal čas na pravidelný (dle mého mínění z větší části stupidní) úklid a následovalo doplňování došlých propriet. Lidí bylo pomálu, sem tam nějaký bezďák nebo náhodný cestující. Teprve ta holka mne vyrušila z poklidné ospalosti.
Holka. Teda spíš - dívka. Její půvab tak nějak vylučoval obyčejné holka. Vietnamka. Mladá. Mohla mít šestnáct, ale taky dvacet. Ta exotická křehkost otázku věku znevažuje.
A v ruce čučo. Krabicové víno za patnáct devadesát. Čuča ve mně vzbuzují podezíravost. U bezdomovců se jiná varianta vylučuje, ale jakmihe ho dotáhne mladý klučina, automaticky volám po občance. Kdo by ten shit dobrovolně pil?!
Zaváhala jsem i u Dívky. Vypadala tak křehce a zranitelně, ale přece jen ...
Namarkovala jsme víno a na kase naskočil dotaz k věku.
No tak jo.
,, Máte vůbec osmnáct...?"
V ruce držela tisícovku a podávajíc mi ji, zaváhala :
,, Nem ... nemám drobné."
Zaváhala jsem taky.
Rozumí? Nerozumí?
Ta křehkost, ta zranitelnost.
Čert to vem.
Sebrala čučo a za minutu byla zpátky.
Ukázala na růžek krabice a zastříhala prstama ve vzduchu.
,, Nemáte ...?"
Čert to vem. Našla jsem nůžky a čučo otevřela.
,, Nashle."

Samozřejmě mi zůstala v hlavě. Pije to čučo před Tescem? Rozešel se s ní kluk? Je to vzpoura proti despotickému otci, který doma diktátorsky vládne ...?
Ať žije fantazie.
Dobalila jsem tašky a vrátila se k mytí kas. (Stupidní činnost, která žebříček vyhrává.) Byli to Coldplay a hlas Chrise Martina, byla to únava a ospalost, která noční zákonitě provází, byly to vzpomínky na dny v Adršpachu, co způsobilo, že mi ten zářivkový prach proplavil oko.

A taky ona.
Seděla na lavičce za devatenáctkou, schovaná za budkou s cetkami, v ruce to hnusné čučo a koukala před sebe.
Nakonec mě z toho možná dojímala nejvíc.
... was a long and dark December ...
Nebyl prosinec, nebyl sníh ani ta mlha, o níž vyprávěl a přece bylo kolem tak nějak mlžno.
Po chvíli si mne s hadrou v ruce všimla, zvedla se a odešla.
Domyla jsem kasy a byl čas na pauzu.

V kuřárně zas Radkovi jela huba.
,, Co ty dneska, blondýno? Jsi nějak potichu ...!"
Jo, byla jsem.
Pila jsem to čučo venku s ní.