Anorektička

„Musíš jíst!!“ Naléhala na mě máma, já se dívala na talířek před sebou, hystericky jsem brečela a vrtěla hlavou. „Já nemůžu!!“
„Proč bys nemohla? Jen to sněz! Prosím, vždyť to nic není, jen jídlo.“
„Ne mami, ty to nechápeš, já nemůžu!! Když to sním, už mi nikdy nikdo neřekne, že vypadám dobře, že jsem štíhlá a krásná. Nikdo po mně nebude chtít nic. Nikdo se za mnou neotočí, nikdo nebude chtít být jako já!!“
„A kvůli tomu chceš umřít?“
„Nechci umřít“
„Lidé nemohou žít bez jídla, zlato. Jez.“
„NE!“ Rozkřikla jsem se na ni, vstala ze židle a utíkala do pokoje. Jak po mě tohle může chtít? Jak po mě může chtít jíst? Nepřípustné! Ještě potřebuju shodit 5 kilo, abych byla téměř dokonalá. Stoupla jsem si k zrcadlu a začala jsem si prohlížet své vyhublé tělo, které mi stále připadalo ještě dost tlustě. Oběma rukama jsem si přejela po mém dokonale hubeném břiše a cítila jsem pod nimi tlusté, povolené břicho, i když bylo opravdu dokonalé. Mě tak nepřipadalo. Ušklíbla jsem se a oklepala se. „Tohle není možné. Musím začít víc cvičit.“

Když jsem přišla do posilovny plné svalnatých a upocených chlapů ve sportovní podprsence a uplých leginách, všichni se za mnou otočili. Šla jsem ke stroji a začala cvičit. Asi po hodině a půl jsem si dala pauzu, měla jsem ze sebe ovšem velmi dobrý pocit. Přišel ke mně dokonce i hezký chlap a usmál se. „Jak to, že máš tak dokonalou postavu, holka?“ Zeptal se mě a já se celá rozzářila. Lichotilo mi to. Ano, tohle byl důvod, proč jsem to všechno podstupovala. Chci tyto slova slýchat každý den. „Už jsem se tak narodila,“ usmála jsem se na něj a pokrčila rameny.
„Jsi tak skromná. Můžu tě pozvat na večeři?“
„Na večeři?“ Na jídlo? On mě zve na jídlo? Musela bych tam jíst. Večeře, bože, to ne! „Promiň, ale večeře asi není dobrý nápad, moc se ještě neznáme. Co si zajít spíš zajezdit na brusle nebo tak?“ Zasmála jsem se. On souhlasil, vyměnili jsme si čísla a rozloučili se. Byla jsem šťastná a spokojená sama se sebou. Z posilovny jsem ovšem neodešla, mořila jsem se tam další hodinu a půl, abych byla opravdu dokonalá.

Přišel onen den, kdy jsem byla s tím frajerem na bruslích. Bylo to úžasné. Moc jsme se nasmáli, taky jsme se líbali, ale to nechme na jindy. Love story tohle není. Když jsem přijela domů, začalo mi být špatně. Šla jsem si tedy rychle lehnout. Nemohla jsem se ani pohnout, byla jsem tak slabá. Ale nevadilo mi to, protože jsem byla spokojená. Líbil se mi ten pocit hubnutí. Líbilo se mi, jak jsem ztrácela kila velmi rychle. Líbilo se mi, že jsem za jídlo vůbec neutrácela a tak jsem si mohla i něco našetřit. Usmála jsem se nad svými vlastními myšlenkami, a hned mi bylo lépe. Ovšem mé mámě se to samozřejmě nelíbilo, „ztrácíš se nám před očima,“ tvrdila. Já si myslela, že je to blbost.
„Ale prosím tě, to není pravda.“ Přesvědčovala jsem ji.
„Není to pravda? Není? Kolik ty vůbec vážíš? 25kg? Je to nebezpečné, musíš jíst. Vždyť z toho můžeš mít i další problémy.“
„A jaké asi?“ Zavrátila jsem oči, protože jsem si nemyslela, že je to něco špatného. Hubla jsem, byla jsem spokojená, tak jak to mohlo být špatné?
„Zdravotní!“
Na to jsem odfrkla. Co by se mi asi mohlo stát? „To je blbost, mami, jsi paranoidní.“
„Zlato, já tě nechci nechat v nemocnici.“ Objala mě.
„Já taky nechci do nemocnice, taky se tam nedostanu, neboj. Nic se mi nestane, nic mi nehrozí. Nedělám nic špatného.“ Uklidnila jsem ji, vzala jsem si jablko, aby si myslela, že jím aspoň něco a odešla jsem z místnosti. Jablko jsem ovšem vyhodila hned v prvním koši, který jsem po cestě potkala a šla jsem si zaběhat. Bylo to fajn. Krásné počasí, vítr ve vlasech, myšlenky někde za mými zády. Byla jsem šťastná. Když jsem doběhla do parku, začalo mi být zase špatně, začalo se mi tmít před očima a bylo to. Víc si nepamatuju.

Probrali mě až hlasy, které jsem slyšela. Stěží jsem otevřela oči a chtěla se podívat kde to jsem a co se to děje, ale viděla jsem jen rozmazané šmouhy. „Kde to jsem? Co se to děje?“ Ptala jsem se.
„Jsi v nemocnici, zkolabovala jsi. Neměj strach, budeš v pořádku.“ Ozval se hluboký hlas, zřejmě nějakého doktora. Mrkala jsem, abych mohla zaostřit, po chvíli se mi to i podařilo a mohla jsem se pořádně rozhlédnout. Opravdu to byla nemocnice.
Na druhý den ke mně přišel doktor. Vyšetřil mě a poté začal mluvit o tom, co mě potkalo. Moc sem mu nerozuměla, mluvil v doktořině, ale pak se začal vyptávat na jiné věci, „jak dlouho už jsi nejedla?“ byla jeho otázka.
„Jak nejedla? Já jím.“ Odpověděla jsem mu pyšně.
„Tvá matka i výsledky testů říkají něco jiného. Řekni mi pravdu, jak dlouho jsi nejedla?“
Chvíli jsem na něj koukala jakoby by byl padlý na hlavu, ale nenechal se odbít a stál si za svým. „Asi měsíc.“ Odpověděla jsem velmi neochotně.
„To jsem si myslel. Víš, co máš za nemoc?“
„Jakou nemoc? Já nemám žádnou nemoc, jsem zdravá!“
„Máš mentální anorexii.“
„Cože? To je blbost! Já přece nejsem žádná anorektička!“
„Ne? Víš co ta nemoc je?“
„Jo, člověk zblbne, nejí, hubne, moc sportuje a pak na to umře.“
„Nepřijde ti to povědomé?“
„Jak povědomé?“
„Tak ty hodně sportuješ, že ano?“
„Ano, hodně sportů mě baví.“
„Správně a nejedla jsi měsíc.“
Ano, došlo mi to. Jsem opravdu anorektička. Vyvalila jsem na něj oči. „Jsem anorektička!“

V nemocnici jsem strávila dlouhou dobu, než jsem ji mohla opustit „zdravá“. Ovšem z tohoto se člověk nikdy nevyléčí. Je to už napořád. Pořád mám chuť hubnout, cítit ten pocit, jak jdou kila dolů. Slyšet ty pochvaly na mou postavu, aby se chlapi za mnou otáčeli, pořád to chci. Ale držím se. Naučila jsem se jíst vždy v určitou hodinu. Nechutná mi to, nechci, ale dělám to. Dělám to pro sebe, abych zase nebyla v nemocnici. Dělám to, abych vyhrála nad svou nemocí.