Sázka na třináctku

Nedávno - v souvislosti se státní maturitou - jsem si vzpomněla na kuriózní příběh své vlastní dávné maturity. Pořád jsem ho přemílala v hlavě a říkala si, jestli stojí za to napsat, jak to tenkrát bylo...

Maturovala jsem v pátek. Byli jsme poslední dva - já a premiant třídy Martin. Bylo mi zle už od středy a poslední noc jsem prožila v jakési plačtivé křeči, protože mi bylo jasné, že matiku nedám. Vůbec jsem se na ni nepřipravovala, protože jsem věděla, že je to marné. (Učitelce přece stačí umět do pěti - ale to jsem tehdy netušila.)

No a matikou jsme právě začínali. Tedy - JÁ jsem začínala, protože jít PO Martinovi by byla sebevražda! Ráno jsem dorazila s obličejem vzbuzujícím soucit a uviděla odpočatou komisi, natěšeného Martina a matikářku, jak se ke mně blíží s brokátovým pytlíkem s číselnými žetony. Prostě děs!

Zašmátrala jsem v sáčku a dost lhostejně vylovila jakési číslo. Bylo mi to jedno! Pokud nevytáhnu něco fakt jednoduchého, jsem stejně v kopru! Číslo třináct! Nic mi to neříkalo, a tak jsem odevzdaně zasedla na potítko a čekala. Dostala jsem kartu s příklady. A hele - složité zlomky a nerovnice. Tak jsem to začala nějak rozmotávat - ani sama nevím jak - a ono to vyšlo! U tabule ani paní profesorka nevěřila vlastním očím - já to vážně dala!

Vypotácela jsem se ven a teprve teď na mě sedla ta pavá tréma. Já se klepala jako sulc! Na češtinu jsem si ale věřila - a to mě uklidnilo. Navíc jsem si vytáhla třináctku! To byl Wolker a spol. - jo, tady jsem si byla jistá. Před ruštinou jsem si z hecu pročetla otázku číslo třináct - a vytáhla si ji!

To už se bavila celá komise, padaly poznámky o magnetické ruce, všichni jsme se smáli a v takové atmosféře i rusky můžu. Před zkouškou z dějepisu jsem se už vsadila - jen tak z hecu - ne, že bych tomu věřila, ale byla jsem prostě v laufu! A co myslíte? Třináctka! Zase třináctka! Bylo to prazvláštní maturitní dopoledne a já si doteď říkám, že vytáhnout z třiceti čísel čtyřikrát třináctku - to se blíží zázraku!

A tak jsem začala na šťastnou třináctku věřit. Neměla jsem, protože život není maturita a náhoda má zřejmě smysl pro humor. Zakrátko nato jsem se seznámila s úžasným klukem, který mě vážně rozmazloval a hýčkal. Pro vztah hovořilo i to, že se narodil třináctého!

Rozvedli nás po třinácti letech dost drsného manželství a já doteď, když slyším něco o šťastných číslech, zpotím se i za ušima!