KLIČKOVANÁ MEZI PARAGRAFY

Rozhlížím se s potěšením po své advokátní kanceláři. Není to tak dávno, co jsem ji zařídila novým nábytkem. Bílý stůl, lemovaný červenými lištami, kovové židle. Uprostřed konferenční stůl s dvěma čalouněnými pohodlnými křesly pro prominentní hosty. V rohu nezbytný počítač s tiskárnou, nad ním poličky s květinami, které už zase volají po vodě. Jen jedno téhle mojí kanceláři chybí. Obraz na stěnu. Zálibně jej vytahuji ze skříně. Můj miláček Michal. Vypadá tam jako prezident, usmívám se. Však s tímhle úmyslem jsem ho také tenkrát zahnala k fotografovi. Ze skla v rámu stírám prach a po chvilce obraz už zase visí nad mým pracovním stolem. Své lásky ke kolegovi právníkovi jsem se nedokázala vzdát. Bylo mi jasné, že náš vztah nemá žádnou perspektivu. Přesto jsem doufala a věřila, že se cosi změní. Znovu jsem pohlédla vzhůru a v hlavě se mi začal odvíjet náš příběh.

Seznámili jsme se před půl rokem u soudu. On obhajoval stranu žalovanou, já stranu žalující. Ani už nevím, o co tenkrát šlo. Běžný civilní spor o přístup na zahradu s oběma neústupnými stranami, jak už to tak chodí. Po očku jsem pokukovala na upraveného, černookého a zjevně oproti mně mladšího muže, který se mi zalíbil na první pohled. Ti mladší to u mne vždycky vyhrávali na celé čáře. V polední přestávce jsem to už nevydržela a oslovila ho. Slovo dalo slovo a skončili jsme na společném obědě. Tam jsem se dozvěděla, že se jmenuje Michal, nedávno se přistěhoval do našeho města. K mému potěšení mi sdělil, že pracuje v advokátní kanceláři o dva bloky dál než já, společně se svými dvěma kolegy a jejím majitelem. Hned další den jsem se vydala k mému idolu na návštěvu.

„Dobrý den Vlasto“, uvítal mne ve dveřích.
„Jdete snad služebně?“, zadíval se na mne svýma pro mne nádhernýma očima a já v tu chvíli věděla, že jsem totálně ztracená.
„Kávu?“, profesionální přístup nezapřel. Michálek, jak jsem mu ve svých myšlenkách začala říkat, přede mne postavil vonící šálek a přisedl ke konferenčnímu stolu.
„Tak o čempak si dneska budeme povídat? Nebo budeme jen tak mlčet?“, asi viděl moje rozpaky.
„Nebudeme“, odhodlala jsem se také k nějakému projevu.
„Víš Michale“, přešla jsem k důvěrnějšímu tónu, „hrozně se mi líbíš. Nemůžu si pomoct od včerejška, prostě na tebe musím pořád myslet. Proto jsem taky tady. A přece si my dva nebudeme vykat. Oba máme stejnou profesi. Co říkáš?“
Michal mlčel a já jen čekala, kdy řekne, že nemá čas a vyprovodí mě. Ale nic takového se nestalo.
„Vlasto“, přistoupil po chvíli i on na důvěrnější oslovení.
„Já jsem přece ženatý. Spokojený se svojí manželkou. Můžeme se sice občas vidět, když jinak nedáš, ale neslibuji nic dalšího. Rozumíš?“
Rozuměla jsem. Ale nechtěla pochopit, že by vztah, který pro mne mnoho znamenal, měl jen takhle jednoduše skončit. Michal mi poskytl svůj mobil a já pro dnešní den odešla. Od té doby jsem ho kontaktovala denně. Občas jsme si povídali v přestávkách soudních jednání, kde Michal zastupoval své klienty. Pozvolna jsem nabývala přesvědčení, že i on ke mně přilnul jakousi nedefinovatelnou náklonností. Na moji žádost se nechal vyfotit a já si jeho podobenku zarámovala. Dívat se na něho v mé advokátní kanceláři mi působilo opravdové potěšení. Jenomže já chtěla více.

Zhruba za měsíc, po rušné debatě na mém pracovišti s objednaným klientem, který požadoval sepsat žádost o rozvod, jsem to už nevydržela. Vymačkala jsem číslo.
„Uvidíme se? Stýská se mi“, zareagovala jsem, když jsem na druhém konci uslyšela známý hlas.
Michal nebyl telefonátem nadšený, ale schůzku se mnou si přesto domluvil. Tentokrát jsme se sešli kolem páté odpoledne ve vinárně, kde jsem při dvojce bílého z Michala vytáhla další informace. Dozvěděla jsem se, že manželka prodává ve zlatnictví, v práci je od rána do večera.
„Proto jsem také s tebou mohl jít na víno. Manželka v šest končí a já musím být doma v půl sedmé, víš?“
Nic jsem nenamítala. Každá chvilka s Michalem pro mne znamenala mnoho. Od té doby jsme se vídali čím dál tím častěji a já se přistihla, že žárlím. Žárlím na jeho Evičku, která jej má pro sebe i jinak. Michala jsem začala od té doby doslova pronásledovat. Kamkoliv šel, byla jsem s ním, nebo za ním. Zjistit, jaké kauzy právě obhajuje u soudu, nebyl pro mne žádný problém a vždycky jsem na něho netrpělivě čekala. Obtěžovalo ho to. Ale já si nemohla pomoci.
„Vlasto, nic jsem ti přece nesliboval. Neotravuj. Řekl jsem ti jasně, že se můžeme vídat občas. A ne pětkrát za den, pochop to! Každý přece máme svoje starosti, copak ty nikoho nemáš?“
Poslední Michalova poznámka mne dojala k slzám. Moje předchozí vztahy byly vždycky jen krátkodobé. A já tolik chtěla chlapa na celý život.
„Podívej. Moc tě prosím. Za mnou do kanceláře už nechoď.“
Michalova slova bodala jako nůž.
„Lidi si toho začínají všímat, už jsem kolegům pro smích, nechci mít nepříjemnosti doma ani v práci“.
Věděla jsem, že Michal má pravdu. Ale moje stále se stupňující žárlivost a přesvědčení, že jej prostě musím získat pro sebe, odmítalo jakýkoliv rozumný argument. Když mi zakázal chodit do kanceláře, telefonovala jsem. Padesát hovorů za den nebylo nic výjimečného. Většinou je odmítal, později vypnul mobil. Až jednou…

Bylo krásné babí léto. Blížící se podzim byl znát na každém lístečku vzrostlých javorů v aleji, kudy jsem chodívala k Michalovi, postávat před jeho advokátní kancelář. Zlatočervené barvy, zářící v odlesku jasných, ale přede jen již chladnějších slunečních paprsků, navozovaly atmosféru, vybízející k procházkám. A zase jsem měla pocit, že bez Michala prostě ani vteřinu nemůžu vydržet. Ten den už asi po dvacáté jsem vymačkala jeho telefonní číslo a očekávala jako vždy suché sdělení. „Ať děláme, co děláme, nemůžeme se s tímto telefonním číslem spojit. Opakujte své volání později. Účastník je momentálně nedostupný“. K mému údivu se ale na druhém konci ozval tón.
„Co zase chceš?“, Michalův hlas nezněl přívětivě, ale já jsem ani nic jiného neočekávala.
„Můžu za tebou? Stojím venku před kanceláří“, doprošuji se.
„Ani náhodou! Počkej tam, za chvíli končím, půjdeme na kafe. Ale přísahám, že naposledy. Už tě mám plný zuby. Když nepřestaneš otravovat, zavolám policii!“.
„Miláčku, to mi nemůžeš přece udělat! Vždyť jsem ti nijak neublížila. Jen se s tebou chci vidět.“
Chtěla jsem ještě pokračovat v hovoru, ale na druhé straně se ozvalo jen klapnutí.
Na kávě jsme se sešli v příjemném prostředí cukrárny. Na Michalovi jsem poznala, že je naštvaný, ale stále jsem byla přesvědčena o tom, že ho pro sebe získám.
„Tak. Aby bylo jasno“, začal zhurta.
„Dneska se s tebou loučím. Naše schůzky o ničem skončily. Jestli ty máš potřebu mě vidět, je to tvůj problém. Já tu potřebu nemám. Zapomeň, že jsme se kdy znali. Nevyhledávej mě. Nebudu tě chtít vidět, nebudu tě chtít ani slyšet, chápeš? Posloucháš mě vůbec?“
Dívala jsem se přes Michalovu hlavu kamsi do nekonečna. Takovým razantním způsobem mne ještě žádný chlap neodmítl. Vždycky se mi ho podařilo na kratší či delší dobu urvat pro sebe.
„Jak mi to můžeš udělat? Já tě miluju, chápeš co to je?“, snažím se zapůsobit na Michalovy city, ale nesetkávám se s pochopením.
„Jsi blázen. Stíhačka. Řekl jsem ti už, abys neotravovala. Láska, ta vypadá úplně jinak. Já tě nemiluju. Je mi tě jen líto. A teď promiň. Doma mě čeká žena.“
Michal zaplatil objednanou kávu a beze slova rozloučení odešel.
Zůstala jsem sama sedět u stolu s nedojedeným zákuskem a pomalu mi docházelo, že mnou namlouvaná životní láska právě skončila. Prvotní lítost ale pomalu přerůstala ve vztek a touhu po pomstě.
„Já ti dám blázna. To teprve uvidíš, co dokážu. Nadarmo nejsem právník“, odcházela jsem z cukrárny a už v té době promýšlela, co udělám.

V následujících dnech jsem na adresu Michalovy advokátní kanceláře zaslala několik anonymních dopisů, které nepostrádaly nepublikovatelné výrazy. Popsala jsem v nich Michala jako člověka bez charakteru, který okrádá klienty vysokým palmáre a část peněz si nechává pro sebe. Všechno bylo samozřejmě vymyšlené. Ale sama jsem moc dobře věděla, jak je obtížné se podobným nařčením bránit. Kličkovaná mezi paragrafy. To byl vždycky můj koníček.

Po týdnu jsem se vydala do zlatnictví za Michalovou manželkou. Malý krámek, krásně nově zrekonstruovaný, se v dlouhé pasáži mezi ostatními obchůdky nedal přehlédnout. V duchu jsem si promítala „domácí bouřku“, která po mojí návštěvě doma u Michala pravděpodobně udeří. Platonická láska k Michalovi se proměňovala v nefalšovanou nenávist.

Evička byla vysoká, štíhlá a pohledná blondýna, Už mi bylo jasné, proč jsem sympatie Michala nemohla získat. Nesrovnatelné prostě nelze srovnávat. Můj věk spojený s průměrnou péčí o můj vzhled byl opravdu znát na první pohled. Ale místo toho, abych se s danou skutečností smířila, začala jsem Michala i Evu, kterou jsem viděla po prvé, ještě více nenávidět.
„Budete si přát?“, profesionální hlas mne vytrhl z přemýšlení.
„Jste paní Kováříčková?“, ujišťuji se, abych náhodou nevynadala někomu jinému.
„Budete si přát?“, opakuje profesionální otázku.
„Tak jestli jste opravdu paní Kováříčková, tak jsem vám přišla říct, že váš muž je vám nevěrný. Měla byste si na něho dávat větší pozor!“
„Kdo jste? A jak to víte?“, Evička se tvářila nevěřícně a já pokračovala ve své samomluvě.
„Michal je vám nevěrný. Rozumíte? Se mnou. A je to s ním bezva…. Chci ho jen pro sebe. Uvažujte o rozvodu. Michal mi to slíbil“.
Evička si pomalu začala uvědomovat, že to myslím opravdu vážně. Přesto se snažila zachovat klid.
„Podívejte se paní. Neznám vás. Za to znám svého muže. A že by se zahazoval zrovna s vámi, o tom pochybuju. Vždyť se na sebe podívejte, jestli máte doma zrcadlo. A teď vypadněte. Mám práci!“
„Vy mě budete vyhazovat?“ Adrenalin v mé krvi stoupal.
„Michal patří mně, rozumíš? A když to bude jinak, vrátím se a postarám se o to, aby ta tvoje firmička přišla o zákazníky. Podrobně mi vylíčil, jak je s tebou nešťastný. A já ho miluju, rozumíš, miluju!! Tedy jestli víš, co to je, ty couro!“
To už jsem křičela nahlas a bylo mne slyšet po celé pasáži. Eva také nezůstala klidná a i ona zvýšila hlas.
„Koukej, ty cuchto. Ať jsi kdo jsi, nadávat mi tady nebudeš. Na scény nejsem zvědavá a doma si dovedu pořádek udělat sama. A teď vypadni, nebo zavolám policii!“.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem odvedla zase kus dobré práce. Michal bude mít doma co vysvětlovat a příjemné mu to zrovna nebude. Zasela jsem pořádné semínko sváru. Odmítat moji náklonnost se prostě nevyplácí.

Michal se ocitl v mojí kanceláři hned druhý den ráno.
„Prosímtě Vlasto, co si to o sobě myslíš? Co tě to napadlo jít za mojí ženou a vykládat jí takové nesmysly? Přece víš, že mezi námi nic nebylo. Scházel jsem se s tebou jenom ze soucitu, nebo proto, že máme stejnou profesi. Nechtěl jsem u soudu dělat scény a odmítat tě rovnou tam. Pro dobrotu na žebrotu, co? Umíš to skvěle. Ale bylo to naposled, rozumíš? Jestli se to bude ještě jednou opakovat, oznámím to policii“. Vstával od stolu a mne v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než se mu vrhnout kolem krku.
„Miláčku, to mi přece nemůžeš udělat. Já tě miluju, já tě chci a musím získat, chápeš?“
Michal razantně odsunul moje objímající ruce a odstrčil mne.
„Kolikrát ti ještě budu opakovat, že o nic takového nestojím? Jsi blázen, dokonalý blázen. Jinak se to posuzovat ani nedá! Končím s tebou, rozumíš? Teď už se sejdeme jedině na policii, nebo u soudu. Ale ne jako advokáti. Už teď lituju, že jsem se s takovou….“ odmlčel se, „začal vůbec bavit!“
„Tak řekni. S jakou takovou? Jaká jsem pro tebe taková?“
„Primitiv. Usmolený primitiv“, konstatoval suše a obrátil se k odchodu.
Chytila jsem jej za klopy kabátu a vší silou jej udeřila do tváře.
„Tak ty se chceš prát? Vždyť to říkám. Primitiv a blázen. Mlátit tě nebudu. To je pod moji úroveň. Ale tohle byla poslední kapka a rovnou odsud odcházím na policii. Nepříjemností doma i v práci už bylo dost. Ty anonymy do mé kanceláře, to je taky tvoje práce, co? Ještě že mám rozumného šéfa. Ale stejně jsem se musel podrobně zpovídat a všechny moje ukončené případy se zaplaceným palmáre zkontroloval. Uráží mě to, pochop to.“
„Tak si běž. A třeba na tu tvoji policii. Stejně nic nedokážeš. Nemáš svědky. Nezapomeň, že kličkovat mezi paragrafy umíme oba dobře. Tak šťastnou cestu. Stejně se mě nezbavíš!“

Odešel. Moje uražená ješitnost však odmítala vzít na vědomí, že Michala už víckrát neuvidím. Od té doby jsem se stala doslova jeho stínem. Netelefonovala jsem. Každé ráno jsem čekala před jeho kanceláří a pak jej pronásledovala, ať šel kamkoliv. O mé přítomnosti věděl, ale kupodivu jej to nechávalo klidným. Když se zastavil před obchodem na frekventovaném místě, neovládla jsem se a ztropila scénu před lidmi. Skončilo to fyzickým napadením nás obou. Bohužel, tentokrát moje kličkovaná nevyšla. Na místě bylo přítomno několik cizích osob, které Michal obratem požádal o svědectví.

Krátce na to jsme se setkali na úřadě. Moje výstupy a naše vzájemné napadení bylo posouzeno jako přestupek. I když jsem se všemožně snažila vykličkovat a vinu svést na Michala, nezdařilo se mi to. Několikatisícová pokuta byla výsledkem mého marného snažení o lásku. Michala osvobodili. Prý se jen bránil mým útokům.

Se složenkou v kapse, plná nespravedlivých pocitů a ubitá Michalovými argumenty proti mně, jsem opouštěla úřad. Michal, který mne následoval, mne však překvapil. Na ulici mne vzal kolem ramen.
„Dali ti dost, viď? Něco ti na to přispěju, aby tě to tolik nebolelo“.
Otočila jsem se na něho. Ovládl mne gejzír pro mne dříve nepoznaného štěstí. Třeba jsme se neviděli naposledy.
„Já věděla, že mne potřebuješ, miláčku a že jsi rád, že mě máš… “

Pomalu jsem se vracela do reality a uvědomovala si, že sedím ve své advokátní kanceláři. Moje oči, upřené na obraz visící na stěně, se leskly dojetím. Bylo krátce před vánočními svátky. Při pohledu z okna jsem zjistila, že venku zlehka poletuje sníh.