Slohovka

Byly jednou dvě tužky, ležely jako poslední v regálu, a byly to velké kamarádky.
Byly to tužky nové a za všeho nejvíce toužily po tom psát. Tiše si vyprávěly své sny a představy o tom, jaké to psaní bude. V tom je přerušil chraplavý hlas.
"Husy hloupé! Psaní to je utrpení.." to se ozvala tužka z rohu místnosti. Byla velmi malá a okousaná.
"Budete nenávidět den, kdy vás poprvé postaví na bělostný papír, kdy se poprvé vaše nožka roztančí v "klikyhácích" jimž lidé říkají písmo. Když se poprvé nervózně zakousnou do vašich dřevěných těl. Uvidíte!"řekla chraplavě tužka a pak zmlkla navždy. Naše kamarádky si toho však nevšímaly, nevěřily jí. Brzy poznaly svůj omyl.

Ráno je odnesli, nešly však spolu, ale každá jinam. Po dřevěných tvářích jim poprvé tekly slzy, ale ne naposledy.
Mnoho vody proteklo v řekách, než se opět shledaly. Na zaprášeném stole, ve zničeném domě. Kamarádky se na sebe
usmály a počaly si vyprávět svůj osud.

"Ten muž, co mě odnesl, byl stěhovák. Dostal mě jeho syn. Psal se mnou úkoly, ach, jak ten jen ryl. Plakala jsem, když se nožka začala drobit a zůstávat na papíře. Byl to kus mě. Trpěla jsem, ale on byl hluchý, nikdo neslyšel mé volání o pomoc. A ty jeho zuby, ostré jako jehly, často je do mě zabodával a žužlal. Z těch jeho slin jsem dýchat nemohla. A teď podívej se na mne. Odhodil mě sem zničenou a k ničemu." Tužka se rozvzlykala. Její kamarádka ji utěšovala. Den se změnil v noc, když se i druhá tužka odhodlala převyprávět svůj příběh. "Ten co odnesl mě, byl podnikatel - velmi špatný člověk. Trpěla jsem jako ty na těle, ale naučila jsem se s tím žít. Ale on dělal ještě něco. Gumoval! Jezdil tím netvorem po papíře a zničil to, co mi z nožky vzal. Ach, jak jen to bolelo. Vidět mizet části mě samotné. To však nebylo vše. To mnou podepisoval ty ohavnosti. Půjčky s vysokým úrokem, žaloby na ty, co nic neprovedli. Chtěl je zničit. A povedlo se mu to, díky mně. To já všechny ty lidi odsoudila ke zkáza." Druhá tužka se nezadržitelně rozvzlykala, její družka s ní přidala. A tak tam obě vzlykaly do noci, aniž by je kdokoliv z lidí slyšel. To jen stromy tu a tam zaslechly nářek svých dávno ztracených dcer, pro něž již nebylo cesty zpět.