Jak nenajít zkušenosti část4.

Vejdu do lokálu a pozdravím majitele. Chlap asi o půl hlavy menší jak já. A to měřím prachsprostých 180 centimetrů. Ale za to podsaditější z rukama jako dva státní dluhy a obličejem námořníka po měsíční plavbě.
„Tak co to bude?“ Vyhrkne na mě jen co se posadím.
„Pivo a rum.“ Vždycky si dávám pivo a rum. Vždycky si sedám na stejné místo, pod televizi jako, když jsem sem přišel prve. Všichni totiž čučeli na hokej v bedně. Nebo fotbal, nebo tenis, nebo podobný sport. Já na to nečumím. Tak sem si sednul pod televizi. Čeho si všimnu prve je černoch sedící napravo ode mě u stolu. Je sám a s toho stolu taky nejde vidět na televizi. Rukou si podpírá čelo a očima hledí na stůl, kde má otevřenou knihu v červené vazbě. Vedle sebe má kafe ještě černější než je on a spíš to vypadá, že spí než, že si čte. Možná fakt usnul, řikám si. A nebo tu takhle je už od počátku věků.
Když jsem tu byl po páté, pokaždé v jinou hodinu. Vždycky tam seděl ve stejné poloze a vypadal jako socha. Jen kniha měla každý den jinou vazbu. Jednou jsem se na něho zeptal hostinského.
„Buba. Trochu mu šplouchá na maják. Víc o něm nevim a ani mě to nezajimá, dokud platí.“ Zatváří se obzvlášť zahořkle a odkráčí lokálem pro dvanáct piv které vezme na jednou.
Dnes, ale jeho obvyklé místo zeje prázdnotou. Divné.
Po třech rumech a ještě nedopitém prvním pivu začínám dostávat inspiraci. Co takhle napsat o chlápkovi, co se jen tak fláká a chlastá. Tak asi ne. Poručím si dalšího ruma. Tak dnes ze mě asi nic dalšího nevypadne. Už už se chystám zaplatit, když v tom se ve vchodu objeví jako přízrak černá postava. Jen chybí aby venku chcalo jako ráno a nebe protnul ten klišé blesk. Ale i tak by to nebylo tak dramatické jako ta mp40, co chlap drží v ruce. Že dnes už nevypadne? Málem sem se posral.