Jak nenajít zkušenosti část5.

V cizinci záhy rozpoznám černošského čtenáře sdílejícího můj nezájem ke sportu v televizi.
Jediný hostinský nevypadá moc překvapený. „Kurva Bubo, co to má jako bejt. Nějaký vtip nebo co, je snad posranýho prvního dubna?“ Buba si asi nemyslí, že je prvního dubna a dávka ze samopalu udělal hostinskému z hlavy to co většinou kulky s lidskou hlavou dělají. Doslova splynul z lokálem. Střelný prach se usadil a lidi, co se ho doposud ignorovali, chlastali, nebo předstírali, že spí a nebo doopravdy spaly. Zpanikařili. I když, teď asi už nemusí platit útratu, když hostinský je řekněme indisponován. Jen tak mimochodem mě napadlo. Každopádně zatím, co já se prodíral svými pomalu se plížícími myšlenkami, všichni už byli na nohou.
Jediný já jsem zůstal sedět protože sem věděl, že stejně jsme už všichni mrtví. Hora lidské masy se tlačila k zadnímu východu. Marně, byl zatarasený. Všude přítomný křik a panika a bezradnost se dala pomalu krájet. A taky, že jo. Pročísla ji další dávka ze samopalu. Zvuk zazněl místností jako zkušená děvka rajtující na špekatém byznysmenovi. Smrt si nevybírá. Mě si nevybrala. Sedím tam přikovaný, svírajíc sklenici s pivem a snažím se tvářit vyděšeně. Hovno vyděšeně, jsem připosraný až za ušima.
Buba se zubí. „Máš koule chlape.“
No naprostý magor.
„Jseš fakt magor chlape.“ Sdělí mi až kamarádsky a z huby mu ukápne slyna. Zoufalé sténání umírajících ztichne až další dávkou. Teď sem myslel, že už je vážně po mě. Negr se mě ptá, co bych teď chtěl, ať na to myslím. Jinak mě vystřelí mozek z hlavy. O čemž vůbec nepochybuju. Tak tam tak sedím, čumím do hlavně MP čtyřicítky a přehodnocuju si svůj dosavadní život. Zavřu oči.

Zrovna jedu do Zdechova, abych začal psát!

Doslov:
Probudí mě až bolest břicha. Možná hlad? Rozlepím pomalu oči a zkusím zjistit kolik je hodin. Pět minut po poledni. Počkat. Co je za den. Že by sen? Hledím nevěřícně před sebe. Jde na mě blití. Nevěnuju mu pozornost a jen v trenkách běžím ven. Musím zjistit, co je za den. Venku před barákem stojí jedna babizna prozpěvujíc si v barevných šatech jak kdyby je šil krejčí na LSD a zametá. Rozeběhnu se k ní.
„Hej, paňmámo, co je za den bléééé?“ Nevydržel sem to.
„Šmankoté. Chlapčé. Jsi v pořádku?“ Ptá se mě tím nakřáplým hlasem. Hledím jí na nohy a bliju. Nejsem babo, bliju a ani nevím co je za den.
„Jo. To je dobrý. Je neděle?“ Pořád se skláním a sleduju jí nohy. Jako v tom snu.
„Opravdů. Vypadáš. Nějak bledě. Nechcéš trochu čajé?“ Mluví pěkně divné. Jako kdyby si ty šaty šila sama a zrovna se připravovala šít nějaké další.
„Ne, jsem fakt v pohodě. Je ta neděle nebo ne?“
„Ale jó. Nedělé. To vona jé.“ Dostanu z ní konečně.
Ten rozhovor mě naprosto vyčerpal. Otočím se a jdu si ještě lehnout, každopádně ten sel byl divný. Nikam nejdu a začnu psát o první blbosti, co mě napadne.
„A co takhlé hrnék kafé a rakvičků?“ Slyším ještě křičet babiznu za sebou.