Čenda...

.

Čeněk, kterému tu ale nikdo neřekne jinak, než "Čenda Petřiků" žije sám, už dlouho, v malé vísce v Podkrkonoší.
Vysoká, suchá, dosud jen nepatrně nahrbená postava, sněhobílé vlasy, jiskrné oči a nikdy nemizející úsměv… Většinu života sedával denně od časného rána v malé domácí dílničce, kde nad plynovým kahanem foukal sklo pro místní výrobnu vánočních ozdob. Výdělek to nebyl kdovíjaký, ale k obživě jakž takž stačil, takže to, co si po večerech přivydělal hrou na „štěbenec“ po okolních hospůdkách, mohl vždy hned na místě poctivě prolít hrdlem.
Sem tam se přece jen našla i chvilka, kterou strávil v lůně přírody na čerstvém vzduchu. To když začala houbařská sezóna. Měl svá místa a stačila hodinka, aby pádil z lesa s plným košíkem a často i s nějakou tou „souškou“ přes rameno…

I dnes ho tak potkávám… A závidím lehkost, s jakou pořád ještě dokáže vyšlápnout ten náš kopec. Pravda, na to, aby obešel svá místečka, potřebuje už hodinku i dvě navíc, místo klády na rameni opírá se o bytelnou sukovici, ale jinak jako by se toho moc nezměnilo.

Skoro neslyší, to je fakt. Když vyrazím za prací o pár minut později než obvykle, vím, že musím jet hodně opatrně, protože potkám Čendu, jak - přece jen už trochu rozvážným krokem, kráčí středem vozovky do pečovatelského domu pro oběd. Pokud ve stejnou dobu nastartuje své vozidlo i soused, naskytne se občas kouzelný obrázek – vpředu klátící se postava s kastrůlky a za ní, pěkně „na jedničku“, poblafávají dvě auta s rozesmátými řidiči, mávajícími na sebe do zrcátek… Úplný dopravní kolaps na „horní cestě“! Nevím, možná by Čenda ten klakson i zaslechl – ale proč? Po necelých sto metrech spokojeně zabočí za roh, já zařadím dvojku a život jde dál…

K devadesátinám dostal „hambatý“ dort a očička mu jen hrála, když si s gratulantkami o několik desetiletí mladšími poťukával na zdraví medovinkou.
Ve čtyřiadevadesáti, když se mu zdálo, že jeho padesátiletému potomkovi všechno moc dlouho trvá, oháněl se ještě na zahradě sekerou. Ve snaze dosáhnout na neposlušnou větev vylezl i na plot, ale to už si jeho počínání všimli mladíci prohánějící mičudu na sousedním hřišti a s pokřikem „pane Petřik – jedeš dolů!!!“ to vzali rovnou přes potok…

O další čtyři roky později se cestou z lesa zastavil u nás na dvorku s prosebným výrazem…
„Vojtiku,“ řekl manželovi „nemoh bys mi naštípat pařezy? Víš, mně už to moc nejde a toho našeho mladýho k tomu nemůžu pustit, dyk von by se zmrzačil…“

V říjnu, v plné duševní a relativně i fyzické svěžesti, oslavil Čenda stovku. Nejen že pořád a rád houbaří a na pivečko zajde, ale pravidelně dvakrát týdně zajíždí autobusem do sousedního městečka. V úterý na dršťkovou „pod hodiny“, ve čtvrtek do cukrárny na dvě deci červeného. Majitel ho už čeká – á, děda je tady! – sklenička je hned na stole a taky čtyři čerstvě upečené koláčky, na které má Čenda uchystanou krabičku a provázek na převázání, všechno „tak akorát“… Než přijede autobus, vyslechnou si štamgasti pár historek…
„Jó, to sem jel s koňma na pilu, to bylo za války… No jo, ale teď za kerý…?“

Někdy si děda místo koláčků poručí do krabičky pár zákusků…
„Koukněte, tady je eště místo, přidejte tam jeden rumovej, ať se mi to cestou neskácí…“

Páni, mít takovou jiskru, až mi bude šedesát…! A tu kondici!!

„Tak na shledanou, dědo a buďte zdráv!“
„Ále, zdraví už mi ani nepřejte, co bych tu porád dělal, už sem tu moc dlouho… Cože? Houby? Chodim, chodim, ale viděl sem jen takovou prašiuku. Na pořádný houby si halt musíme počkat. Za rok…“

.