Příběh - část 1.

Vlastně nezáleží na tom, jak vypadáte. Zda-li vám lezou kosti, vypadáte normálně či s pár kily navíc. Záleží na vašem myšlení. Tohle není hezký ani příliš veselý příběh, možná spíš tragikomický. Jsou to řádky psané s zoufalstvím a temnotou v prázdné duši, v okamžiku, kdy máte pocit, že nemáte kam jít.

Seděla jsem pod studenou sprchou, oblečení pomalu nasávalo vodu a já se začínala třást. Přemýšlela jsem o tom proč to je tak jak je. Odkud se berou všechny ty ošklivé noční můry?
Už dávno jsem pochopila, že všechno nejde schovat pod postel jako by to neexistovalo. Je to ovšem škoda. Nelze schovat, že vám padají vlasy, omdléváte a čísla na váze zázračně mizí. Je to dobře nebo špatně? Sami ani nevíte.
Ztrácím se, všichni jsou tak daleko. Slyšela jsem hlasy z kuchyně, byli blízko, ale mě tak vzdálení. Začínali mi téct slzy a čím hlouběji jsem se nořila do svých myšlenek, tím více se vzdaloval skutečný svět.

Křik není natolik hlasitý, aby mne dokázal vrátit zpět, ale rány do dveří to zvládnou. Jedna, dva, tři, čtyři. Proud vody ustal. "Zvedni se, vstávej! Dělej!" Křičela mi přímo do uší. Kdo to byl? Nevím, nejspíš jen další výplod mé schizofrenní mysli. Otevřela jsem pomalu dveře, ale nikdo za nimi nebyl.Prošla jsem studenou chodbou a rychle pokračovala nahoru po schodech...