Rýha

Ležím na posteli a točí se mi hlava. Asi možná další přiotrávení alkoholem. Je mi ještě víc blbě, když pomyslím na to, že mám tyhle pocity teď skoro každý den. Obden určitě. Křečovitě se chytám prostěradla a modlím se. Ne k bohu, nejsem blázen, modlím se k sobě, konkrétně k tomu, abych nemusel zase zvracet. Udělalo by se mi sice pak dobře, ale nemohu si dovolat, abych byl vyčerpaný, musím psát. Tak mi to řekli lidé z nakladatelství. Už mám jen tři dny na to dopsat knihu, jinak jsem skončil.
Přece jenom jsem musel běžet na záchod a vyzvracet všechno to výživné jídlo, co jsem si dal k večeři. Alespoň jsem to stihl, přemýšlím nad koláčem ze včerejška, který usychá v půlce předsíně.
Najedl jsem se, otevřel láhev vodky a sedl si k počítači. Tupě zírám do mé rozepsané knihy. Nic mě nenapadá, konečná. Jen periferně si všímám blikající ho okénka na liště.

Radka: Ahoj. Jsem volná a je mi mizerně. Jestli mě pořád miluješ, přijeď za mnou. :*

Přemýšlím nad tou zprávou. Hlavou se mi honí, že je to děvka. Celou dobu mě ignoruje, až teď, když je sama, se mi ozve. Tak rád bych si teď zahrál na hajzla. Rád bych jí poslal do prdele. Kdybych v ní neviděl trochu inspirace. A kdybych si jen nenamlouval, že už jí nemiluji.
Nasedl jsem do auta. Pás si zapínat nebudu. Stejně musím jen přejet město, jsem tam za patnáct minut. Možná za deset, když pojedu dostatečně rychle. Ulice budou volné, teprve se rozednívá, každý normální člověk spí.
Rozjezd, trochu přidat plyn, zatím mi to jde. Jedu celkem i rovně, nedělá mi to problém. Ale víc jak sedmdesát nepojedu, kdyby náhodou. A na kruhovém objezdu je to taky nebezpečný, dělá se mi blbě. Točí se mi hlava. Je mi zas blbě. Musím z kruháče pryč. Auto, předjedu ho. Moc pozdě, nestihnu odbočit. Musím, nemůžu jet podruhý. Zasranej betonovém sráč uprostřed silnice. Zasranej smyk. Zasraný auto! Co tady dělá?! Rána.

Teď si teprve uvědomuji, jaká to byla pohoda probudit se v nemocnici a nevědět nic. Horší bylo zjistit, co se stalo. Pořád jsem si to neuvědomoval. Až teď. Ani když jsem byl u soudu. Pořád nic. Možná, když padl rozsudek, tak jsem si začal uvědomovat. Nejvíc vinný se ale připadám teď. Stojím před železnou klecí. Jak branka u našeho domu. Za brankou však není krásný dvorek, psi, ale čtyři stěny, dvě postele, žádné okno. Jeden člověk, děs v obličeji, podává mi ruku. Prostředník a ukazovák od krve.
„Já jsem ňákej Petr,“ řekl ten muž s napřaženou rukou. Zjistil, že pozoruji jeho ruku. Jeho prsty. Mohl jsem si to dovolit, ten muž byl o hlavu menší než já. A jsem si jist, že pokud by byl větší, dělal bych že nic nevidím.
„Co to máš s prsty?“ zeptal jsem se.
„Koukej, reju si tu dny,“ udělal gesto, abych ho následoval. Na hořejším místě palandy visí tři zakrvácené rýhy.
„Jak že jsi tu dlouho? Tři dny?“ položil jsem druhou otázku. Mužík přikývl. Asi to tu nebude moc fajn. Sedl jsem si na postel. Přemýšlel jsem, jestli je Petr psychicky slabý člověk a nebo jestli to tu lidi takhle oddělá.
Chvíli jsme si povídali. Vlastně celé odpoledne. První den mi utekl rychle a zjistil jsem, že Petr je celkem v pohodě spolubydlící. U večeře si mě nikdo nevšímal a já už se těšil do postele.
Zhasnuli a já se převalil na bok. Mám přiměřený trest. Možná jsem měl mít ještě větší. Ta rodina měla jet na dovolenou. Jenže mě jednou pustí a budu moc jet na dovolenou. Oni už na dovolenou nikdy nepojedou. Prsty jsem se dotkl zdi. Zaryl nehet. Moc to nejde, ale já jí tam přece udělám…
|