Vzpomínky..

Jednou o nedělním odpoledni jsem seděla venku a kouřila svojí poslední cigaretu z krabičky, která mi zbyla z předešlého dne. Měla jsem kraťasi a tílko a po celém těle jsem cítila letní počasí. Teplé sluneční paprsky mi dopadali na holé části kůže, které nebyli zahaleny oblečením. Zavřela jsem oči, kompletně celé tělo jsem uvolnila a hlavou se mi prodírali vzpomínky. Vzpoměla jsem si na to, co vše jsem si pamatovala ze školky. Vzpoměla jsem si hlavně na chvíli, kdy jsme byli na procházce a s holkama jsme pletli venečky z pampelišek. Lehce jsem se pousmála a byla jsem ráda, že takovou fajnovou chvíli jsem si dosud zapamatovala, ovšem na víc jsem si nevzpoměla. Pak jsem si vzpoměla na první dny ve škole, kdy jsme si řikali, že dalších devět let budem sedět v lavicích a učit se další zajímavý věci. Vzpomínám si na to, jak jsem se na ty školní léta těšila, ale ten pocit radosti ze školy byl opravdu jen chvilkový. Najednou jsem vzpomínkami přeskočila na druhý stupeň. To byli časy, kdy jsem přestupovala na jinou základku a vybavila jsem si jen to, jak jsem vlezla do té velké místnosti, která byla plná cizích lidí. V tu chvíli jsem si připadala jak ošklivé káčátko se kterým si nikdo nechce hrát, ale během dvou let se to změnilo. Ta místnost plná lidí, byla rázem místnost mých doživotních kamarádů po kterých se mi v tuto chvíli stýská. Vzpoměla jsem si na ty chvíle, kdy jsme dělali projekty, domlouvali se na scénkách na akademii, na třídních tričkách a na poděkování všem učitelům. Neudržela jsem se a musela se smát, protože to byli chvíle, kdy jsme se s třidou pořád jen smáli a konečně fungovali jako jedna velká parta. Pak přišel zlom a já šla na střední. Najednou jak kdyby se vše opakovalo. Místnost plná neznámých lidí a já nevěděla co se bude dít dál. První dny na střední mi dnes přijdou natolik směšné, že na to ráda vzpomínám. Teď to jsou moji kamarádi už druhým rokem a jsem za ně ráda. Ovšem neni to jako základka, tahle třída je plná sporů, hádek a pomluv, ale najdou se chvíle, na které člověk nedokáže zapomenou. Sem tam ztratíme kamaráda, sem tam zklameme ostatní a sem tam klopítnem tak, že toho později litujem. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem zpátky v realitě a cigareta mi mezitím celá shořela. Jediné co můžu teď říct, že co nám navždy zůstane nejsou kamarádi, ale pouze jen vzpomínky dobré i špatné. Na obojím je něco, co nás nutí si na to vždy vzpomenout.