Teď Superstar jsem já!

Tak jsem se přihlásila do SuperStar. Kámošky mi říkaly, že umím zpívat, i ségra tvrdila, že zpívám hezky, když mě slyšela ve sprše. Tak jsem to zkusila, co můžu ztratit, aspoň budu v televizi a stejně nepostoupím dál, no a na hvězdnou pěchotu to snad taky nebude.

Na castingu je hafo lidí, čekáme, až nám otevřou. Zatím jsem tady sama, Denisa mi slíbila, že sem půjde se mnou, ale poslala mi smsku, že ji prej ujelo metro. Hele v limuzíně sem přijíždí Mareš s Banášovou, hezky. Všechny steadicamy se na ně otáčí. Mareš pronáší pár slov, že nás tady vítá a přeje nám hodně štěstí a kdesi cosi, moc ho neslyším, ale to neva, i ta Cyránka je docela fajn a je fakt krásně oblečená. Lidi řvou. Přijíždí i porotci, Habera, Hejma, Jandová a Darinka. Habery se bojím a tu Jandovou vůbec neznám, ale uvidím co a jak. Konečně nám otvírají dveře, no ale stejně, než se dostanu na řadu… Mareš už někam zmizel, porotci vešli VIP vchodem i kameramani odchází někam na kafčo, teď už se tady nic dít nebude, teď prostě musím čekat ve skoro nekonečné frontě.
Nalepily mi na kozy číslo 1700854 a můžu dál čekat a čekat. Denisa, nepřijde, prej potkala Katku s Mulinem a ještě dalšíma lidma, a někam spolu razí. Kráva, ta mě zase naštvala. To je s ní tak pořád, já se na ní můžu…! Zase se objevil Mareš s Banášovou a kameramani. Už budou lidi pouštět k porotcům, konečně. Lidi se baví různě, než přijdou na řadu, někteří brnkaj na kytaru a zpívaj, někteří jen zpívaj, někteří si jen vykládají, párky se vykusujou a plazí se po sobě. Okolo těchto se nejčastěji plazí ti pupkáči se steadicamy. Já jsem si vzala Potttera, sice jsem to už četla, ale to neva, taky mám sebou křížovky a občas koukám na velkoplošnou obrazovku, abych věděla, jak si vedou moji „konkurenti“. S mou taktikou mi všichni dávají pokoj, ani ostatní soutěžící, ani moderátoři se mě nic neptají, prostě nikoho nezajímám.
Na LCD panelu svítí moje číslo, je okolo jedné hodiny, přesně podle pokynů organizátorů pospíchám k výtahu, čeká na mě Mareš s kameramanem. Mareš se ptá, s kým jsem přišla, povím mu, že se na mě vykašlala moje nejlepší kámoška, a že jsem tady sama. Pak se mě zeptá, co budu zpívat, tak mu to řeknu a už mě žene do výtahu, nahoře vidím Banášovou, jak rozhovoruje s tím týpkem, co právě vyšel s porotcovské místnosti.
Pozdravím porotu, řeknu jim své jméno. Jsem děsně nervózní. Habera to nijak neprotahuje, řekne mi, ať jim zazpívám. Spustím tedy „Killing me softly“. Hejma si pohrává s propiskou, Jandová a Darina jen divně koukají, Habera nasadil zadumaný výraz. Hejma mě po chvíli zastaví, prý to není špatné a za něj bych prý měla postoupit. Habera mi poví, že je můj hlas svým způsobem zajímavý a že když na sobě budu pracovat, tak můžu být dobrou zpěvačkou. Jandová řekla jen ano. Darině jsem se nelíbila, ona se mi taky nelíbí… Takže třikrát ano, jednou ne. Postupuju do top 100! To jsem fakt nečekala. Wow. Jsem happy. Banášová se mě ptá na mé pocity, odpovím ji, že má strašnou radost. Tváří se dost kysele, zřejmě proto, že jsem to dost neprocítila, ale já jsem nikdy nebyla „Jéčivka“ a ty novácké instatní emoce taky zrovna nemusím. Odcházím na metro s úsměvem na rtech. Mám radost, i když jsem postup nečekala, vím, že to říká každý, i Gott když přebírá Slavíka, ale já to fakt nečekala. Vlastně ani přesně neznám důvod, proč jsem se vůbec přihlásila, možná jsem to opravdu chtěla jen zkusit, to taky říká každý, ale já to prostě lépe vyjádřit neumím. Možná jsem prostě jen v životě chtěla zkusit něco jiného, než je můj nudnej život, který tak nějak nikam nevede. Každopádně mě těší, že mi někdo „povolaný“ řekl, že něco vůbec umím.

Zatím jsem nikomu neřekla, že jsem postoupila do TOP 100, já nevím, jak na to mé okolí zareaguje, a tak proto radši počkám. Ani rodičům. Jen Denise jsem to říct musela, ale prý to nikomu neřekne a strašně mi to přeje, no ale Denisa zpravidla udrží tajemství, jen když ho neví. No a pak jsem to teda ještě řekla ještě ségře. Ale nikomu jinému už fakt ne! Měla jsem nějaký čas, než se začne Superstar vysílat. Přemýšlela jsem, že bych se dala na nějaké ty lekce zpěvu, nebo tak něco, ale pak jsem se na to vykašlala.
Přišla mi obsílka s pozvánkou do divadla, to už jsem rodičům musela říct co a jak. Otec nadšený nebyl, ale mamka měla vcelku radost, asi to brala jako něco, díky čemu může být na svou dceru hrdá, mnoho jiných důvodů, totiž neměla, vlastně žádný jiný důvod. Divadlo je divná fáze Superstar, taková nějaká rychlá a zběsilá. V hotelu mě ubytovaly s Monikou Bagárovou, je to fajn holka. Večer jsme pak s některými lidmi trochu pařily a v noci jsme se snažily učit text písničky. Zpívala jsem kousek něčeho od Nelly Furtado, poté duet s Ševčíkem, ale celé mi to zkazil, nevzal si brejle, a pak nedoviděl na čtecí zařízení, a tak pochopitelně zmršil text. On nepostoupil, mě kupodivu porotci poslaly dál. Postoupila jsem i přes tu konečnou čistku, která je jen tak mimochodem domluvená dopředu, když jsme všichni na podiu zpívaly Nonstop od Davida a porotci mezi námi chodily a jejich dotek znamenal vypadnutí.
Následující cesta je vlastně o ničem, nechápu, jak na to lidi v bedně můžou koukat. Vylosovala jsem si Jandovou, řekla mi, že jsem hezká (cože?!) a že mám zajímavou barvu hlasu, a pokud na sobě budu pracovat, tak bych to mohla dotáhnout daleko. Prostě takové ty prázdné fráze, které pasují vlastně na všechny skoro-semifinalisty. No pak mi řekla to nejdůležitější, že postupuju.

Kdykoliv zapnu Novu, tak je tam Superstar, bedlivě to sleduji, ale v televizním sestřihu jsem se nenašla. Mamka byla ráda, že jsem postoupila až do semifinále, ségra s Denisou taky. No a já jsem z toho měla hlavně strach. Nova mi nakázala natočit medailonek, a tak jsem se ségrou natočila videjko „o ničem“ natočila jsem tam svou školu, textilní průmyslovku, kterou nesnáším, panelák, ve kterém žiji, ségru můj pokoj který mám společný se ségrou, a taky ségřino nádherné mořské akvárium. Video mělo asi dvacet minut i s „přebretama“ a záběry na trávu, na nohy, na rozmazané cosi, a tak. Střihač to pak stejně sestříhá tak na slabé dvě minutky. Ve třídě už jsem to všem řekla, že jsem v semifinále Superstar, reakce byly povětšinou vlažné, jen pár kámošek skákalo a pištělo, ale to byla spíš výjimka. V divadle už jsem se objevila, televize mě dělá tlustší. Byl tam ten můj duet s Ševčíkem a dokonce mě tam střihači nechali odzpívat i ten můj úryvek písničky od Nellyny. Na fejsu mi naskakují požadavky na spřátelení, na zdi se mi objevují příspěvky, že jsem good a tak, ale taky takový, že jsem trapka a ať se proberu. Nevím, co si mám o svém úspěchu myslet, kolotoč zvaný Československá Superstar se už rozjel a já už z něj nemůžu vyskočit. Nevím, co si mám myslet. Jistěže jsem ráda, že něco umím, že nejsem zbytečná, ale bojím se toho, co přijde. Nevím co a jak. Semifinále už je skoro finále, ne že bych si dělala nějaké iluze, že bych vyhrála, nejsem žádná vypatlaná blondcka, ale i tak, doteď jsem byla nikdo-holka, která byla všem úplně šumák, ale teď mně v televizi vidělo milion lidí, a mě televize dělá fakt děsně tlustou, a taky jsme měla příšernej vohoz, a podivně roztřepené vlasy, no a myslím, že jsem zpívala docela falešně. Nevím, jak to všechno zvládnu.

Na semifinále mě ubytovaly zase s Bagárovou, už jsem se ne sebe docela i těšily. Musela jsem chodit za učitelkou zpěvu, několik hodin denně. Musela jsem chodit i za choreografem, bylo to únavné a vyčerpávající. Bolely mě hlasivky i mé zmátožené klouby. Choreograf mi vymyslel choreografii s krátkou rotací steadicamu, prý se to hodí k mé písni. Na hodiny jsme chodily samy, jen jeden den se tam objevili kameramani a Mareš, aby mohly natočit vatu do semifinálové show. Měly jsme několik zkoušek, tam ale z VIP nikdo není, jen jednou se tady objevil Habera, se mnou ale nemluvil.
Všichni jsou tady docela fajn, různě se potkáváme, třeba v hotelu, nebo i na lekcích a tak, po večerech jde někdy někdo s někým někam kalit, nebo se jen tak slízáme u někoho na pokoji, nebo tak něco, je to vážně fajn, i když se spolu těžko bude vídat, když Superstar skončí, nebo s vypadnutými, ale i tak je to prozatím fajn.
Při generálce, jsem poprvé viděla podium v plné kráse, je velké, na mě až moc velké. Lidi tady nejsou, v hledišti sedí jen pár lidiček ze štábu, dorazil i Mareš a má tady supl, je tady vlastně jen kvůli kamerám, aby se mohl sladit ten hodinový strojek, který musí fungovat bez jediného zádrhelu. Režisér tady pořád na něco dohlíží a kibicuje, ale je to docela sympaťák. Motá se tady mnoho lidí ze štábu. My už zpívat musíme jako by se jelo na ostro, i choreografii a tak, pochopitelně to nejde tak hladce jak to vypadá v televizi, Markéta tady nehezky zakopla, Chodůr se pořád zakoktával a pak ještě chytl štikavku, byla to sranda. Bylo to ale i obtížné, je to už skoro na ostro, no. Ale Domča je fakt skvělá, i jako kámoška, ale i krásně zpívá, já bych ji fakt strašně přála, aby vyhrála. Vizážistka s ní udělala úplnou princeznu, vypadá fakt krásně. Mě se taky snažila udělat co nejpěkněji, ale ten můj chobot nespraví ničím, no ale i tak jsem vypadala o něco lépe, než normálně.

Je to tady, mých patnáct minut slávy. Semifinálový večer je hlavně o čekání, než přijdu na řadu, lidi jsou hodně nervózní, někteří proto i hodně kouří, ale to jim k ničemu nepomůže. Přichází moje chvíle, vyhlašují moje jméno. Začíná hrát hudba, a já vcházím na pódium. Lidi tleskají a řvou, je to příjemný pocit, i když se mi klepou kolena a zdá se mi, že nestíhám dýchat. Po zádech mi stéká kapička potu. Reflektory mi svítí do tváře, podium bliká jako vánoční stromeček. Začínám zpívat No one od Alicie Keys. Hlas se mi chvěje. Pomalým roztřepaným krokem mířím na kamerovou značku. Koutkem oka vidím přicházet kameramana, bude okolo mne kroužit se steadicamem, protože to prý bude cool. Bojím se toho. Můj kolotoč začíná. Zpívám strašně falešně. Vůbec to nezvládám. Chce se mi brečet. Myslím, že jsem mimo rytmus. Doufám, že už bude konec. Pianista se mě snaží najít v mé mimoiditě. Chlápek s kamerou odchází, už mi zbývá poslední sloka. Teď bych měla koukat do trojky, nebo do čtverky, bože nevím. Zapomněla jsem text. Něco mumlám, snažím se aspoň nějaký rytmus udržet. Konečně konec. Publikum tleská. Ale oni musí, svítí jim tam nápis „Potlesk“. Musím k porotě, ale nejradši bych už zmizela do zákulisí.
Začíná Darinka, prý jsem se tam trápila, vybrala jsem si moc těžkou písničku a nelíbilo se jí to. Jandová mi řekla, že souhlasí s Darinou, ale že si myslí, že můžu být i lepší a zkritizovala choreografii, díky které by byl prý falešný úplně každý. Habera mi řekl, že jsem byla strašně falešná, ale to vím i bez něho, a že mi velké jeviště nesluší. Hejma mi řekl, že bych měla zahájit kariéru folkové zpěvačky, prý nikdy asi nevyprodám sportovní halu, ale zpívat v menších hudebních klubech bych prý mohla, ale i tak bych na sobě musela zapracovat, no a prý mám strašně pěkný hlas, i když zpívám falešně. Mareš mi řekl, že si z porotců nemám nic dělat a taky se snažil být vtipný, nadiktoval moje telefonní číslo a já jsem konečně mohla utíkat do zadu. Debie mě objala, prý si z toho nemám nic dělat, ale z očí mi stékaly slzy. Nemohla jsem si pomoct.

Vyřazování probíhá, jako tradiční ždímání emocí plus televizní vata, nechápu, jak na to lidi můžou čumět. Já se vždycky jen jukla na net, abych věděla, kdo že to teda vypadnul.
Všichni jsou asi nervózní, stojíme na pódiu a čekáme jakoby na porážku. Mareš s Banášovou rozehrávají svou tragédii, tak aby divákovo oko nezůstalo suché. Já odcházím pochopitelně do čekárny. Vypadla Debie, to mě fakt mrzí, docela jsme si spolu rozuměly. Já fakt postup nečekám, vypadnutí taky nečekám. Nevím, co si mám myslet, nevím, co mám čekat. V mé hlavě je prázdno, snažím se vymyslet pár slov, které řeknu, když vypadnu, ale hlava mi stávkuje. Zkouším se zamyslet nad optimističtější variantou, a sice postupem, ale to je nepravděpodobné, vlastně ani nevím, jestli opravdu chci postoupit, celá tato šou je pro mě až příliš velké sousto, zjišťuji, že jako nikdo-holka jsem byla asi i spokojenější, než tady. Na podiu jsem tak nějak nakonec zůstala jen já s Leonou. Už vypadne jen jedna semifinalistka. Mareš buduje atmosféru. S reproduktorů se line zvuk tlukoucího srdce. „Dnes večer ještě postupuje…“ buch – buch „…To se dozvíte až za chvilku.“ Už jsem si myslela, že to bude bez reklamy. Mareš někam odchází. Postupující někam odchází. Někteří diváci někam odchází. Leona si jde zapálit. Já jsem zapadla do backstage , opírám se o zeď, s nikým nemluvím, hledím si na špičky bot a prostě jen čekám. Po pár minutách se z reproduktorů ozývá klinkání. Navracíme se zpět, musíme se přesně vrátit na značky, tak jak jsme stály, aby to vypadalo tak, že jsme neodešli. Pozvolna se vrací i diváci. Vrací se i porotci, naposled přibíhá Mareš. Kamery blikají a jsme opět live. Mareš zase něco mele. Pak se konečně se rozhodne sdělit nám, co a jak. „Postupuje Leona Šenková!“ Diváci tleskají. S Leonou se objímáme, prý ji budu chybět. Moje hvězdná kariéra končí. Mareš se mě ptá na mé pocity. Myslela jsem si, že už jsem se vším smířená, ale přesto je mi do breku. Povídám mu něco o tom, že je to jen soutěž, a že mi budou chybět ti skvělí lidi a tak. Hlas mi přeskakuje. Mareš mě drží za rameno. Pak mu povídám, že mě to mrzí, že jsem tu písničku tak pokazila. Pouští mou cestu soutěží. Většina záběrů je ve slow-monitoringu. Hraje k tomu hezká písnička, je to tuším Mad World. Postupující i nepostupující se spolu loučí na pódiu, nemám daleko k slzám, spíš ale k slzám dojetí, než k slzám smutečním, i když mě samozřejmě mrzí, že jsem vypadla. Zpěvu se sice můžu věnovat i nadále, ale asi se zpěvu už věnovat nebudu, nebo já vlastně nevím. Mareš se loučí s diváky a láká je na další díl Superstar. Kamery už se vypínají.