Vzpomínky minulosti, pocity přítomnosti a obavy budoucnosti

Asi jako každý večer seděly u velkého okna v obývacím pokoji a povídaly si. Tři nerozlučitelné přítelkyně, sestry, kamarádky na život a na smrt. Pasté, Nowa a Futura. Navzájem si splétaly vlasy a promlouvaly. Dokázaly takto trávit čas hodiny a hodiny, dlouho do noci, někdy až do rána. Obvykle veselé dívky však dnes zahalovala melancholicky depresivní atmosféra, každá z nich totiž měla na srdci něco, co ji tížilo. Něco, s čím se musela svěřit. Dlouho byly potichu, bylo by slyšet i jehlu padnutou na chladnou zem. Jediným zvukem široko daleko byl poryv větru zvenčí.

,,Kdysi…“ začala Pasté – nejstarší z dívek. Nowa právě pročesávala její světlé vlasy, sahající bezmála ke kolenům, když konečně přerušila to až hlasité ticho. ,,Kdysi bylo všechno jinak. Jako dítě jsem si nemusela dělat žádné starosti. Byla jsem volná, mohla jsem si dělat, co se mi jen zachtělo, nemusela jsem si nic rozmýšlet. Roky však plynou…“ při jejích slovech se dívkám semknuly rty do smutných úsměvů. Věděly přesně, o čem se chystá Pasté mluvit. ,,Ještě před čtyřmi léty jsem věděla přesně, co bude dál. Co chci. A čeho hodlám dosáhnout. Jenže pak přišel on.“ Odmlčela se na moment. Veškeré její myšlenky již dlouho zahlcovaly vzpomínky na minulost, která ji tolik změnila. ,,Určitě si jej pamatujete. Vysoký, snědý princ. Ještě dokonalejší, než v jakémkoli snu. Husté, tmavé vlasy a pronikavý, ledově chladný pohled… Postavou se také mohl vyrovnat nejednomu bohu. Navíc byl krásný nejen zvenčí. Jeho obětavost, upřímnost, věrnost… Jeho klid a sklon k urovnávání všeho zlého v míru… I jeho milý hlas, který říkal, jak mne miluje, jak mne bude navždy chránit… To vše je teď pryč…“ povzdechla si a pousmála se konejšivému doteku své sestry. Věděla, že jí obě dívky nechají mluvit dál a budou jen tiše, bedlivě naslouchat. ,,Stačila jedna jediná výčitka, drobná neshoda, ani ne hádka. Něco jako smítko prachu v jinak čisté knihovně. Něco, co nám změnilo život oběma.“ Její oči napovídaly, že je jen lehce nepřítomna, že se topí ve vzpomínkách. ,,Utekla jsem. Celý půlrok jsem se před ním skrývala jako ten největší srab. Jistě, že mne hledal… Ale marně. Běžela jsem a nezastavovala se, potřebovala jsem dýchat. Nadechnout se a vykřičet do Světa, že jsem hloupá a pak se k němu vrátit. Myslela jsem si, že nám krátká pauza pomůže, opak byl ale pravdou… Když jsem se vrátila, byl s ní. Bláhově jsem mu věřila. Věřila jsem, že vyčká mého návratu, že mne bude milovat i nadále. Ale… to jsem byla přespříliš naivní. Můj princ to vzdal. Vzdal své city i naše společné vzpomínky a obětoval je za ni. Byla krásná a milá, to ano, ale… byla také mým přesným opakem. Možná si myslel, že mu pomůže zapomenout. A ano, pomohla. Ale při tom jej změnila na tolik, že už jsem jej nepoznávala. Znovu jsem utekla, ač za mnou křičel. Ale tentokrát… už jsem se nevrátila.“

Nowa věnovala kamarádce konejšivý pohled a letmo jí objala, následována Futurou. Pak si přisedla blíž k oběma dívkám a jala se slova. ,,Trápení s láskou…?“ začala otázkou, na kterou nečekala odpověď, moudrá, krásná Nowa. Prsty si něžně pročesávala své rusé vlasy, rty jí krášlil jemný náznak úsměvu. ,,Možná si budete myslet, že jsem bláhová, ale i já zaprodala své srdce jen jedné osobě. Té nejnádhernější osobě pod Sluncem, nejdokonalejšímu stvoření v celém Vesmíru. Nepřeháním, vážně je dokonalá. Svéhlavá, spontánní, žhavá jako Peklo samo… Ale také něžná, elegantně ladná a chladná. Sama občas přemýšlím, jestli mám tu čest s Ďáblem, nebo andělem na zemi spadlým. S ní se cítím pokaždé, jako na první schůzce. Klepou se mi kolena, selhává mi hlas a srdce mi buší jako o závod. I teď mám v břiše motýly, jen o ní vyprávím…“ Usmála se Nowa na dívky, které jí úsměv spokojeně opětovaly. ,,Už mnohokrát mi ublížila, několikrát jsme se rozešly. A ač slíbila, že se postará o to, aby mi už nikdy nikdo neublížil, ani ona sama, stalo se to znovu. Jenže… já jí opravdu miluji. Stačí den bez ní a připadám si, jako bych propadala beznadějné depresi. Po nocích nespím, jen hledím do stropu a marně se snažím nemyslet na ni. Když už se mi však podaří usnout, volám ze snů její jméno. Je mezi námi velká dálka, přesto však není dne, kdy bych na rtech necítila tu její sladkou vůni a chuť. Chci jí. Toužím po ní…“ rozvášnila se rusovláska, na její chování až podivně. I mladé Futuře bylo jasné, že jsou Nowiny city k neznámé pravé a že s ní dělají nepopsatelné věci…

,,Nemůžu se tvářit, že znám vaše pocity.“ Usmála se nevinně černovláska a složila si ruce do klína. ,,Obě jste silné. A s oběma souhlasím. Život je složitá hádanka, na kterou nestačí žádné návody. Musí se prostě žít. Žít naplno, tak jako by byl zítřek poslední. Nemám pravdu?“ vyčkala souhlasu svých sester Futura a jala se pokračovat. ,,Vždy budu stát při vás, vždy vás budu chránit. Jen mám strach, kdy přijde den, kdy se budeme muset rozdělit.“ Zesmutněla výrazně dívka a sklopila svůj blankytný pohled k zemi. ,,Teď jsme spolu. Byly jsme spolu i včera, i před rokem. Ale kdo ví, co přijde například za rok? Za měsíc? Co přijde zítra? Víte, chtěla bych umět vidět do budoucnosti. Chtěla bych umět vyčíst z karet, či čajových lístků, jaké budou naše další dny. Zajímá mne, jestli se vrátíš ke svému princi Pasté a zda – li se Nowě vydaří naplnit její lásku. Toužím znát i svůj budoucí protějšek…“ ač nejmladší, neméně moudrá Futura se opřela zády o zeď a zahleděla z okna. ,,Teď jsem možná volná jako pták, ale přijde někdy den, kdy mne někdo milý zavře do té pomyslné zlaté klícky? A co Svět? Jak dlouho zde ještě můžeme žít, za jak dlouho nám ukáže matka Země svůj právoplatný hněv? Bude ještě Vesmír nekonečný, i za několik desítek tisíc let?“ vydechla jedním dechem. ,,Jsi ještě mladá Futuro, je normální mít mnoho otázek, které se možná nikdy nedočkají svých odpovědí.“ Pousmála se Pasté. ,,Věř v zítřek, věř ve svou vnitřní sílu a vše bude tak, jak si přeješ.“ Dodala po chvíli Nowa poklidně. ,,Ale já bych to ráda věděla teď! Mám strach z toho, co se stane, i z toho, co by se stát nemělo! Chtěla bych umět vyčíst z hvězd svůj osud, abych mohla pozměnit všechny své chyby dřív, než je udělám…“ ,,A nebylo by to nudné?“ přerušila ji Pasté. ,,Kdybys mohla žít bezchybný život, co bys z toho měla? Co by tě naučil? Žijeme, abychom se učili. Abychom prožili život tak, jak nám byl přisouzen, i s chybami, i s koncem.“ Přešla k černovlásce a s tím stálým, milým úsměvem jí položila dlaň na rameno. ,,Pravda. I chybami se člověk učí. Pasté stála její chyba lásku, která jí ovšem otevřela dveře k dalším potencionálním vztahům, třeba mnohem lepším a kdo ví, možná i jednomu stálému. A i já jednou udělám chybu, díky které budu moci jít dál. Ponaučím se a do budoucna už si zapamatuji, co je správné.“ Přitakala Nowa a zopakovala gesturu nejstarší z dívek. Stále ještě mírně polekaná Futura věnovala svým kamarádkám smířený úsměv a po chvíli obětí. ,,Máte pravdu. Ač bych nejraději zachránila tuto noc a bojovala s rozbřeskem jen, aby nepřivedl zítřek, bude lepší v poklidu vyčkat, co čas přinese a změní. A až se jednou rozejdeme, budu navždy vzpomínat a doufat, že se zde jednou opět sejdeme.“