Setkání v červenci

Byla neděle a zrovna jsem měla na návštěvě budoucí tchyni. Zatím, co přítel vyprávěl co nového plánují v práci, já jsem vařila oběd, když v tom zazvonil telefon. Z obýváku se ozvalo: "To je táta!" Úprkem jsem skočila po telefonu, pozdravila tátu a přijala nečekané pozvání na jeho narozeniny domů. Asi Vám nemusím popisovat, jak velkou radost jsem měla. Tátu mám tak ráda, že každá chvilka s ním byla pro mě jako druhé Vánoce. Z celé té euforie jsem další týden nemyslela na nic jiného než na pátek. Byl to den odjezdu. Zabalila jsem si tři dny dopředu. Měla jsem připravené tři varianty odjezdu v den D a cestovní horečku jako z praku. Nastal den odjezdu. Pomalu jsem se obtěžkána nacpaným báglem vysoukala z bytu ven a doplazila se na nejbližší zastávku. Přeci jen bych si mohla někdy zabalit o dobrou polovinu věcí méně. Ovšem nikdy nevíte. Proto, jako správný skaut, jsem vždy připravena na každé počasí. S sebou vozím bez výjimky deštník, jehelníček, 2 druhy nití,taky náhradní obuv... Jsem vždy připravena. Tedy, stála jsem na zastávce. Tramvajka mě odvezla rovnou na metro a pak už hurá na nádraží. Sotva jsem se ve vlaku usadila, spolucestující - dívka ze Slovenska - přijala během pouhé půl hodiny dva hovory, kdy celou dobu jen odpovídala, zato v těžkých decibelech a po Slovensky: "Hej, no ty koky, dobre, hej.." Luštěnky jsem tudíž zavrhla a pustila si do uší pořádný rock. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem poznávala městečka a okolí.
Jakmile pro mě táta přijel, přivítali jsme se a do deseti minut jsem mohla opět vybalovat. S překvapením jsem druhého dne zjistila, že táta je nejen vášnivý rybář, ale především ochránce všeho živého. Čím dál víc jsem si všímala, jak je vtipný, pozorný a vážený člověk. Je přesně tak báječný, jakého si pamatuju. Než začla oslava, táta se mě zeptal: "Už si byla za Monikou?" "Ještě ne", odpověděla jsem. "Tak za ní klidně běž, projdi tam tou brankou, ona už Tě čeká". Přišla jsem k brance a vzadu na zahradě jsem viděla nějakou mladou dívku, jak něco dělá pod stromem. Byla to ona. Moje sestřenice Monika, kterou jsem 20 let neviděla. Najednou jsem nemohla vydat ani hlásku. Co mám říct? Tak jsem zavolala: "Moni!" Otočila se, zvedla hlavu, vstala, po chvilce se usmála a přidala do kroku směrem ke mě. Otevřela jsem branku, radostí jsem poskočila a s pozdravem ji objala. "Ahoj", řekla s úsměvem Monika. "Ahoj, jak se máš?"Zeptala jsem se. "Dobře a jak ty, dlouho jsme se neviděly. Skoro jsem Tě nepoznala, ale jsi celá maminka", řekla a šly jsme zahradou směrem k jejímu domu. "Tak to jsou moje děti". "Ty máš děti?" Řekla jsem s údivem. Netušila jsem, že má děti. A dokonce tři. Za celý víkend jsme si moc pěkně popovídaly a já jsem zjistila, kolik máme společných zájmů. Musím říct, že je prostě správná holka a skvělá maminka. A jaká byla oslava? Táta večer bezvadně zorganizoval. Vzhledem k jeho vášni k rybolovu a rybám samotným jsme byli pohoštěni výborným jídlem, pitím a užili jsme si pořádnou legraci:) Mohla bych jen na konec tohoto krátkého vyprávění či povídky říct, že ať už jste jakkoliv daleko nebo máte jakékoliv zábrany, buďte se svými blízkými. Protože je možné, že ztratíte báječné lidi kolem sebe a těch je dnes opravdu hodně málo. V každém případě, na tento víkend nikdy nezapomenu. A děkuji za něj.