Představa vteřiny

Vycházela znuděně ze svého bytu. Měla důvod. Před necelou hodinou se pohádala s přítelem. Vlastně se s ním rozešla. Když opouštěla místo kde dříve bydlela, neměla ani pocit, že někomu chybí nebo že se jí po někom zvlášť stýská. Místo toho, aby šla důstojně a s pokorou po svých bývalých oblíbených ulicích a náměstích, namířila si to do parku. Tam narozdíl od rozpálených a šedivých ulic vše přes jaro a léto kvetlo.Děti se zde vesele projížděly na kolech. Jejich rodiče odpočívali na slunci nebo ve stínu. Mezi nimi se procházela policejní hlídka na koních.
Bylo toho na ní přece jenom trochu moc. Nikdy totiž neviděla tolik lidí na jednom místě, protože zřídkakdy se dostala na taková místa . Příroda ji nikdy moc neříkala a neuměla si ji ani představit. Možná, že kvůli tomu byla tak překvapená, když vešla do té krásy hlavní bránou.

Pocit lásky u ní skončil v momentě, kdy jí umřeli matka s otcem. Jejich tragická nehoda na dálnici se neustále vracela, když usínala sama v pokoji. Nyní už z ničeho nemusí mít strach neboť nemá ani ten pokoj, kde se dříve bála svých snů. Po roce neštťastné nehody zašla na hřbitov, kde jsou pochováni. Mockrát je nenavštívila i když někde v podvědomí tušila, že by si matka s otcem přáli, aby se o jejich hrob někdo z rodiny staral. Zůstala sama. Jeji jediná sestra zemřela asi před čtrnácti dny na neznámou chorobu.

Dlouho v tom parku nevydržela, a tak se rozhodla vrátit zpět do bytu. Avšak přítele již nenašla. Nevěděla čím to bylo, ale procházka ve slunečný den ji zásadně změnila náladu. Ta přešla z naštvanosti do klidu a úsměvu. Posléze otřela prach z rodinného alba, aby se mohla znova po letech do něj podívat. Nevydržela ho doprohlédnout bez slz. Protože si vzpomněla na ty krásné společné chvíle strávené v rodinném kruhu. Na chvíli se zahalila do smuteční nálady. Proto si musela vytáhnout kapesník. Po uložení rodinného alba pod postel jí bylo zase dobře. Přešla z obývacího pokoje do kuchyně, aby si uvařila kafe. Ze snění se přesunula do reality. Vešla na balkon, kde si zapálila cigaretu. I přesto, že si dala předsevzetí, že přestane kouřit.
Byl u toho i její bývalý. V momentě, kdy zaplál plamínek v zapalovači, viděla sebe jako rebelku. Zapomenout na jakoukoliv oddanost muži, být jedinečná, vytvářet si nové cíle a myšlenky. O takovýchto věcech a plánech začala přemýšlet a to jí bylo příjemné. V ruce hořící cigaretu, na stolku na balkoně horké kafe.
Zavřela na chvíli oči aby si představila, co by následovalo po tom, kdyby přišel na balkon a viděl jak si bere cigaretu.
Vydržela to jen pět minut. Pak je zase otevřela. Kdyby totiž měla zavřené oči delší dobu, začalo by se jí dělat špatně, protože by viděla, jak stojí na střeše svého panelového domu a dívá se směrem dolů do ulice. Za tento nepříjemný pocit mohla její nevydařená sebevražda. Pokusila se o ni, když ji nebyla uznána jedna zkouška u maturity i přesto, že měla podporu dvou profesorů. Po tomto okamžiku si připadala bezcenná. Nakonec si to rozmyslela, neboť ji zazvonil mobil. Volala ji kamarádka. Nebýt jí a telefonu už by nežila. Sestoupila proto po žebříku,který ji původně dovedl až na místo, odkud chtěla skočit.
Svoje depresivní černé šaty si ale nechala. Moc se jí líbily. Sedla si na postel se zapálenou cigaretou a hleděla z okna na zmatené holuby, kteří přelétali ze střechy na střechu a z drátu na drát. Avšak jejím nejoblíbenějšími ptáky byli vrána a havran.
Druhý den vešla do své třídy aniž by pozdravila kamarádku v lavici. Položila si hlavu na svojí mikinu a usnula. A to tak, že ji uniklo to nejpodstatnější. Tím bylo, že se všichni přesunuli do protější učebny na chemii. Náhle zůstala ve třídě sama. Zase nevidí nikoho kolem. Myslela, že se ji to jen zdá, ale opak byl pravdou. Nikdo si nevšiml, že někdo chybí. Proto v klidu odešla paní profesorka se studenty do speciální laboratoře.
Když se probudila, založila si ruce do klína. Po chvíli ji napadlo, že by se mohla podívat z okna. Zjistila že neprší. Jedinou překážkou bylo, že dveře třídy byly zamčené. Chtěla jít ven, ale nemohla.
Tak si sedla na katedru a začala potichu plakat. Minuty strávené o samotě ji utíkaly stále stejným tempem. Pouhý hlas, by ji v tom okamžiku rozesmál i potěšil.