Otázka

Schylovalo se už k večeru, když tam tak postávali u břehu rybníka a suchým chlebem krmili vypasené ryby. Ze všech trav a houštin se ozývalo jasné melodické cvrkání hmyzu a vlhký srpnový chlad je oba štípal do holých paží. Nad vodou se hemžily hloučky komárů. Když zvedli hlavu a zadívali se skrz modrobílou oblohu, viděli všechny jejich roje docela dobře.
„Jaká je podle tebe šance, že vyhrajeme?“ zeptal se vážně.
„Dost malá,“ odpověděla.
Oba umlkli. Dívka vzala zamyšleně z tašky další kus suchého chleba a vhodila jej do rybníka. V místech, kam se obloučkem snesl na hladinu, se zkalená voda náhle rozčeřila změtí oblých úhořovitých těl, a kus chleba po chvíli zmizel pod hladinou.
„Ale šance tu je,“ pokračovala.
„Že vyhrajeme? Já nevím. Myslíš, že je?“
„Musí být.“
„Tak já ti věřím.“
„A kdybychom -“ Chvíli její oči nejistě klouzaly po zčeřených kruzích, plujících po hladině. „A kdybychom vyhráli..“
„..i když je tak malá šance,“ doplnil za ni.
„I když je tak malá šance. Tak kdybychom vyhráli.. myslíš, že.. to bude hodně?“
„To víš že jo. Moc a moc.“
Vděčně se na něj podívala a záře zapadajícího slunce ji na chvíli oslepila. On se stále díval na hladinu rybníka a ani na chvíli nezvedl oči.
„Potřebuju spoustu věcí,“ řeklo děvče.
„Ano.“
„Ale nechci nic navíc. Já nechci vůbec nic navíc. Já chci jen to, co mají ostatní.“
„Já vím že jo.“
„Myslíš, že jsou peníze nejdůležitější?“ zeptala se najednou.
„Co tě to napadlo?“
„A co je teda pro tebe na světě nejdůležitější?“
Znejistěl.
„Proč mi neodpovíš?“
„Nejsem si jistý, co bys chtěla slyšet,“ řekl.
Dívka se podívala do dáli na pole, ověnčená uzrávajícím zlatavým obilím, a vhodila do rybníku další kus chleba. „Nic,“ řekla. „Já chci slyšet jen ty cvrčky.“
Stáli tam dlouhou chvíli u břehu, mlčky a v chladu. V rybníku právě probíhal další zápas o potravu. Najednou se všechna změt hladových ryb rozprchla, ozvalo se hlasité šplouchnutí a nad vodou se objevilo mohutné šupinaté tělo, zmítající se v nelítostném boji o poslední kus chleba. Dívka ukázala rukou na hladinu, kde ryba před chvílí zmizela, a otevřela úžasem oči dokořán.
„Viděl jsi ho?“ zvolala.
„Viděl,“ přisvědčil. „Ten měl aspoň šest kilo.“
„Páni!“
Na mýtinu začal padat stín. Ve vodě se odrážely poslední žlutavé odlesky zapadajícího slunce. Hloučky komárů se vznesly výš k obloze a cvrkot hmyzu zesílil.
„Měli bychom jít,“ řekl.
„Už?“ podívala se na něj zklamaně.
„Začíná se stmívat.“
Vzal tašku a vyhodil do rybníka všechen chleba, co jim zbyl. Zůstal plavat nedotknutě na hladině, dokud nenasákl vodou a nepotopil se. Chvíli se dívali, jestli se neobjeví další ryby, a pak se otočili a vykročili pošlapanou travnatou pěšinou zpět k domovu.
Když procházeli po mýtince a mokrá tráva se jim otírala o nohy, dívka se najednou sehnula a chytila něco do ruky.
„Podívej,“ ukázala. V dlani držela docela maličkou hnědou žabku. Tvoreček kroutil malýma oranžovýma očkama, vlhkýma nohama omakával dívčinu dlaň a snažil se všemožně dostat ven.
„To je ropucha,“ řekl.
„Já vím. Není roztomilá?“
„Radši na ní moc nesahej.“
Dívka se sehla a vypustila žábu do trávy. Pak si klekla, rozhlédla se po trávě a lapila něco do dlaně.
„Co tam zase chytáš?“ ohlédl se.
„Kobylku,“ odpověděla. „Malou zelenou kobylku.“ Klečela v trávě a nahlížela do škvírky v sevřených dlaních.
„Pusť jí, k čemu ti bude?“
„Mohla bych si jí dát do skleničky.“
„To není k ničemu. Rozumíš? Vůbec k ničemu. Na takovou malou zelenou kobylku ve skleničce lehko zapomeneš, postavíš jí na slunce a pojde ti.“
„Tak něco jinýho..“
„Na špendlík?“
„Ne, na špendlík ne.“
„Na kobylky se dá chytat. Ale špatně se napichujou na háček. Mohlas jí dole u rybníka hodit do vody, a pak bychom se dívali, jestli jí sežerou ryby. “
Dívka se na něj ublíženě podívala.
„Proč se takhle chováš?“ zeptala se dotčeně.
„Nevím,“ pokrčil rameny. Pak zjihl: „Tak pojď. Dáš si jí doma třeba do skleničky. Ale až ti pojde, tak si vzpomeň, co jsem ti říkal.“
Dívka vstala a rozevřela dlaň. Kobylka vzlétla, chvíli se vznášela ve vzduchu a pak klesla dolů do trávy.
„Tak to vidíš,“ řekl. „A je pryč.“
„Chtěla jsem jí pustit. Asi máš pravdu.“
„Samozřejmě že mám.“
„Je ti něco?“ zeptala se dívka a podívala se na něj. V očích se jí odrážela rudá zář obzoru.
„Není,“ odpověděl stroze. „Půjdeme domů, než nastydneš.“
Slunce pomalu zacházelo za kopec, který se černal hustými nedotčenými lesy. Od rybníku k nim tiše doléhaly vzdálené večerní písně žab a hmyzu, a roje komárů se už dávno ztratily ve tmě, která pomalu houstla v tom malém bažinatém údolíčku.
Vzal ji za ruku a vedl po pěšině nahoru k domu. Díval se přitom tupým a prázdným pohledem před sebe, odvracel tvář a kráčel malátně a nejistě. Neměl odvahu říct jí, jak všechny naděje bývávají marné, a že člověk často ztrácí i to, co se zdá tak jisté a pevné jako stisk ruky a samotná přítomnost. Nedokázal ani odpovědět na tu nejjednodušší otázku, kterou mu bezelstně položila. Ten večer neměl odvahu říct jí spoustu dalších věcí.