Jiní IV (Přibarvená realita)

*Přibarvená realita... ostatně, všechno si musíme trochu vybarvit, aby náš život nebyl jen černobílým filmem u kterého si ani neuvědomíme, že už je konec….*

Bledá, drobná ručka otáčela stránky objemné knihy, dokud se neozval hlas patřící jednomu z jejích “drahých“ spolužáků.
„Už zase si čteš?“ Znělo to posměšně. Drobná dívenka, zvedla hlavu a zadívala se oné osobě zpříma do očí.
„Ano, čtu si. Divím se, že vůbec víš co to je“. Odvětila naprosto klidně. Nenechala se vykolejit, vyloženě nepřátelským postojem. A ona osoba dělala, že přeslechla její poslednín poznámku.
„Já stejně nechápu…jak si můžeš pořád jen číst?“ zeptala se vtíravým hláskem. Položila dívce otázku, na kterou rozhodně nehodlala odpovědět pravdivě.
„Nevím“ odvětila tedy pouze „Proč tě to vůbec zajímá? Vrať se raději k nim..“ mávla rukou ke spolužákům „..a hezky mě pomlouvejte, život je totiž hned o něco hezčí když si najdete terč do kterého se můžete trefovat že? “ Dopověděla posměšně z chladnou tváří.
*Nikdy sem nezapadnu…ne omyl, já nezapadala nikdy a nikam.* Mezitím co se dívce honily tyto, ne právě veselé, myšlenky odešla její spolužačka za shlukem jejích přátel, zřejmě teď bude všem hořečnatě vykládat o tom jak je chladná a nepřístupná…
A ona? Bude je jen poslouchat, naprosto okázale ignorovat a hlavně... si bude číst.
Ostatně, tak jako vždy.

-Její pohled-

*Přibarvená realita... ostatně, všechno si musíme trochu vybarvit, aby náš život nebyl jen černobílým filmem u kterého si ani neuvědomíme, že už je konec….*

Otáčela jsem zrovna stránku jedné z mých oblíbených knih, když se nademnou ozval hlas patřící někomu z mých “milovaných“ spolužáků.
„Už zase si čteš“ zeptala se mě posměšně spolužačka, jejíž jméno jsem už stihla zapomenout.
Bez zájmu jsem zvedla hlavu a podívala se jí do očí.
„Ano čtu si. Divím se, že vůbec víš co to je“
Odvětila jsem, nač si kazit náladu kvůli urážkám tupé blondýnky která má IQ rovno nule?
„Já stejně nechápu …jak si můžeš pořád jen číst?“ zeptala se mě vtíravým hláskem.
Položila mi otázku na kterou jsem ji rozhodně nehodlala odpovídat, stejně by ji to nezajímalo, chtěla mě jen naštvat..vykolejit.
„Nevím“ odvětila jsem tedy „Proč tě to vůbec zajímá?“ chápala jsem její pohnuty ale to ona vědět nemusí…
„Vrať se raději k nim“ mávla jsem rukou k hloučku spolužáků „…a hezky mě pomlouvejte, život je totiž hned o něco hezčí když si najdete terč do kterého se můžete trefovat že?“ dopověděla jsem se posměšně, s maskou pokerového hráče a ledové královny zároveň.
*Nikdy sem nezapadnu…ne omyl, já nezapadala nikdy a nikam.*
Pomyslela jsem si nevesele ale smířeně, nevadilo mi to, dokud mne nezačali otravovat. Když jsem znovu vzhlédla, spolužačka už byla u hloučku svých přátel. Zřejmě jim teď všem hořečnatě vykládá jak jsem chladná a nepřístupná…
Jen do toho, budu vás chvíli na půl ucha poslouchat, ale stejně mě za chvíli svět knih znovu pohltí.
Ostatně… tak jako vždy.