Pomluvy či domněnky?

Existují nějaké konflikty? Ale kdeže, konflikt existuje pouze mezi pravdou a lží. Představte si, že jste dítě a někdo Vám řekne, že nemáte spát na posteli, protože se v noci často obracíte, a když se obrátíte, spadnete na zem, a když spadnete na zem tak si zlomíte vaz. A protože jste malí a svým rodičům důvěřujete, tuto informaci vezmete jako fakt a už nikdy nebudete chtít spát na posteli, ale právě v ohrádce, do které Vás rodiče chtěli dostat, ale nevěděli jak. A jako malí, když neustále všude lozíte, z ničeho nic náhodou objevíte na půdě houpací síť. A teď se zeptáte maminky, k čemu to je? A ona, aby Vás udržela v ohrádce, řekne: “Tu ti zavěsím do ohrádky, a můžeš v ní spát, když budeš chtít“ A dítě je šťastné, protože bude spát na houpací síti, která sice je v ohrádce, ale dítě se v tu chvíli necítí jako by bylo v ohrádce, ale na houpací síti.

Ale jakmile je dítě o měsíc starší, začíná přemýšlet, zda by ta houpací síť nemohla být zavěšena i kdekoliv jinde, než právě v ohrádce. Rázem tedy na tomto příkladě chápete význam slova. Nejhorší jsou rozhádaní a rozvedení rodiče. Maminka vůbec nechce, aby její syn viděl svého otce. Maminka tedy říká svému synovi či dceři: „Nemůžeš jít za svým otcem, je to velká svině!“ (Maminky umí udělat i jiné naschvály, jestliže jsou rozčílené a nešťastné z toho, že její partner odešel za jinou ženou).

A dítě tomu věří, ačkoliv to vůbec nemusí být pravda. Ano, takhle vznikají pomluvy, takhle vznikají domněnky, takhle vzniká lež. Postel ani houpací síť pravdou nejsou. Je to nepravda, kterou si vymysleli naši rodiče, abychom měli zkreslený pohled na svět. Život je opravdu jedna velká iluze, a když pochopíte, že lidi si opravdu o Vás mohou myslet, co chtějí, a Vy jste proti tomu imunní, tak jste šťastní, a pomluvy těch ostatních Vám jsou „u prdele.“

Jak se chová malé dítě? Žije skutečností, žije každým oka-mžikem. Je mu jedno, co si o něm ostatní myslí. Ono si jen tak sní svůj život a pomluvy ostatních vůbec neřeší. Proč se alespoň na chvíli nestaneme znovu dětmi?

Malé dítě k tomu, aby se naučilo mluvit, musí naslouchat, a když naslouchá, tak pochopí význam symbolů, které dospělý používají. Už nevidí jenom to, že maminka sedí na té věci, kterou nedokáže pojmenovat, už chápe, že maminka sedí na židli. Děti naslouchají, jakým způsobem dospělí svoje zaběhlé symboly používají, jindy zase malé dítě poslouchá hádající se rodiče z vedlejší místnosti, a hned ví, že něco není v pořádku. Dítě nemusí souhlasit s něčím nebo s někým, dítěti stačí naslouchat. Dítě, když je ještě malé, a mnoho věcí nechápe a nedokáže si dát dva a dva dohromady, nebere si věci osobně, a protože si nebere pomluvy osobně, je šťastné. Dítě nemusí nikomu nic dokazovat, prostě skotačí, žvatlá, slintá, a je rádo.