Padá hvězda, něco si přej

Turistický kurz. Skvělá příležitost poznat spolužáky. Prožít týden s lidmi, s kterými se potkáváte den co den ve školní budově, a myslíte si, že se znáte. Najednou spolu máte být sedm dní. Dostanete možnost vybrat si, s kým chcete být na chatce, a proto se domluvíte s dalšími pěti nejlepšími přáteli. Celkem to jsou dva kluci a čtyři holky, včetně vás. Bude sranda. Aspoň se člověk může zbavit těch starostí, které má doma. Přesně tohle si myslela Adéla před odjezdem.

První den a noc byly skvělé. Druhou noc začaly výčitky. Tu třetí se osazenstvo chatky pohádalo hodně. Čtvrtý večer se tvářili, že se nic nestalo a pro jistotu šli spát dřív. Pátou noc do hádek zatáhli celou třídu. Teď bylo pár hodin před odjezdem - zbývala poslední noc.

Adéla seděla opřená zády o jejich chatku ze strany, kde nejsou okna. Pouze v letním pyžamu. Přece jen byl skoro konec června. Tahle noc však byla chladnější. Bylo ji to jedno. Potřebovala klid a tady ho měla.

„Aduš, pojď spát,“ volal na ni prosebně něčí hlas. Do tmy tvrdohlavě řekla: „Ne.“ Nechali ji tedy být. Ještě na ní naposledy zavolali, aby tedy potom zamkla dveře. To jsou starosti, kroutila nad tím hlavou a nechávala po tvářích stékat slzy. Slunce už bylo dávno daleko za těmi horami, na které se právě koukala a nad ní bylo nádherné nebe bez jediného mráčku. Za to celé poseté hvězdami. Byl to pro ní nezvyklý pohled. Slečna z města tohle neměla jak znát. Když se doma podívala z okna viděla tak akorát ještě větší paneláky než byl ten jejich a pouliční lampy. Tady to bylo jiné. Možná, že by to nazvala přímo kouzelné. Lehla si na tu pokosenou trávu a koukala se na hvězdy. Přímo nad sebou poznala Velký vůz. O kousíček dál svítila Polárka a Malý vůz. Více souhvězdí neznala. To jí bylo líto. Přestala vnímat okolí.

Ležela asi dlouho, když se kousíček od ní šeptem ozvalo: „Áďo? Můžu za tebou?“ Hlas patřil Filipovi. Nejprve přikývla, pak jí došlo, že to v té tmě nemůže vidět, tak souhlasně odpověděla a narovnala se tak, že zase zpátky seděla opřená o chatu. Sedl si těsně vedle ní. Byl jediný z těch všech s kým se nepohádala. Zároveň její nejlepší kamarád.

„Jak to zvládáš?“ ptal se starostlivě. Dobré bylo, že ten dotaz myslel upřímně. Špatné, že byl jediný takový.
„Vůbec. Nezvládám...“ víc říct nemohla. V krku měla knedlík. Oči se ji znovu zalily slzami. Rozklepala se. Filip ji objal. Místo toho, aby se uklidnila, začala plakat ještě víc. Ve dvě hodiny ráno, přes sto kilometrů od domova. Od toho místa, kam se nechtěla vrátit, na tom místě, kde nechtěla déle zůstat.

Opřela se mu o rameno a brečela. Slzy jí tekly šílenou rychlostí. Jindy to zvládala. Po všem co se jí přihodilo bývala většinou zrovna ona ta silná, která utěšovala ostatní. Teď už to v sobě nemohla držet. Mezi tím, co se jí ta slaná voda kutálela po tvářích, se mu svěřovala se vším, co jí poslední dobou trápilo. Povídala mu o tom, jak se málem nabourala pár dní před zkouškami z autoškoly, jak nakonec udělala zkoušky z jízdy jen náhodou, jak si zlomila ruku při tělocviku, učitelka jí to neuznala jako školní úraz a ještě ji chce dát na vysvědčení trojku, jak se bojí toho, že propadne z chemie. Dál mu vyprávěla, jaký měla krásný vztah s klukem, jak si myslela, že ji konečně někdo dokázal docenit a má ji rád, a potom odjel do Anglie a začal chodit s holkou z jeho zájezdu, jen proto, že se s ním bez přemlouvání hned vyspala. Nebo o tom, že se nechce vrátit domů, protože se bojí, že to tam na ní zase všechno dolehne. Doma bývá neustále sama. Svou zpověď zakončila právě tímto týdnem. Mluvila o tom, jak se sem těšila s nadějí, že si konečně odpočine. Místo toho se všechno jen mnohonásobně zhoršilo. Bez prášků, které měla od psychiatričky předepsané jen na nouzové případy, nedokázala usnout. Tohle do té doby neřekla nikomu. Teď se jí najednou ulevilo. Filip jí naslouchal a ničím ji nepřerušoval.

„Nevím, jak to pro tebe musí být těžké, ale dokážu si to představit,“ začal mluvit až když skončila. „Za osm hodin jedeme domů, do té doby to zvládneš. Doma si lehneš a zkusíš zapomenout na všechno co se děje. Tady už o tom taky nebudeme mluvit. Jestli nechceš, tak už nemluv s nikým, já jim to zítra nějak vysvětlím, a myslím si, že to pochopí. Máš právo na to, aby tě nechali být. Teď si lehni tady na trávu a budeme se dívat na nebe,“ poslední větu řekl nekompromisním, ale i přesto laskavým, tónem. Udělala, co si přál. Položil si hlavu vedle její a povídal dál: „Vždycky jak jsem byl malý, koukal jsem na hvězdy a ptal se sám sebe, která asi bude ta má. Přesně tak, jako to bylo ve všech pohádkách. Každý přece má svou. Kolik lidí - tolik hvězd. Vždycky když někdo umře, tak ta jeho hvězda spadne. A přitom, jak padá, máme možnost přát si jedno přání, které se nám pak splní. Po dnešku vím, že máš těch přání plno. Ale vyber si to nejdůležitější. Máš?“
„Mám,“ dodala bez rozmýšlení. Jedno přání vítězilo nad ostatními na plné čáře.
„Tak koukej, támhle padá hvězda, tak si to přej,“ usmál se a jeho úsměv Adélu hřál i v té studené noci.