Setkání s člověkem

Se sklopenou hlavou kráčím po ulicích města pražského, mám hluboko do kapsy, ale přesto si neopomenu koupit cigára.
Na Karlově mostě potkám jednoho starého známého. ,,Zdar ty brachu! Jak žiješ?“ A proud řeči se řine rychlostí silného větru a tváříme se, že je nám spolu dobře, máme se o čem bavit a vzájemně se chápeme, i když dávno víme, že jsme každý někde jinde, sám ve svém vlastním světě plném myšlenek o tom druhém, vzpomínek a soucitu. ,,Jo, aha, takže ty stále studuješ?“ Ach, já už vystudoval před dvěma roky. Ty jeden ubožáčku, nicko, osle.
A naše promlčené myšlenky jakoby se odrážely ve stále ještě mladistvých tváří, v tónu hlasu, výrazu, napětí. ,,Já už pracuju, to víš, škola mě vždycky docela bavila.“ Oproti tobě. Podívej se na sebe, v kapse máš jen cigára, hloupej účes ti stále zůstal, jak tak koukám, ty starý kecky taky, vždycky jsem je nesnášel. ,,Co bys řekl na to, že bychom zašli společně na pivo? Myslím, že si máme po tak dlouhé době, co říct.“ Doufám, že řekneš ne, že nemáš čas, musíš psát esej nebo tak něco, co tupí studenti jako ty, dělaj v pátky večer, protože nemaj nic jiného na práci a ve své společenské zabedněnosti si v tom ještě hoví.
,,Ale jo, velmi rád. Jen si skočím něco vyřídit.“ Tak zní má odpověď. ,,Co takhle U ptáka, jako za starých časů?“ Kouknu se na hodinky. Můj přítel jako by říkal: Ty idiote, ale já nechci jít k Ptákovi. ,,Skvělej nápad.“
,,Co říkáš tak v šest?“ usměji se na něj.
,,No to by bylo ideální.“
A s pozdravem si to každý odkráčí svým směrem, do hlubin temnoty či oslňujícího jasu velkoměsta.
Jen si skočím něco vyřídit, ano, tak tohle jsem přesně řekl. V kapse mě hřejí cigára, sednu si na břeh Vltavy, jednu si zapálím, zhluboka si potáhnu a nechám volně kouř z mých úst zase odvanout. Jo, tak tohle je můj svět.

,,Promiň, že jdu pozdě. Znáš mě, zase se to na mě navalilo.“ Jo, navalilo. Asi tak dvě krabičky cigaret a tři sta skladeb z reproduktoru.
A řeč zase plyne, už zase máme o čem mluvit: škola, práce, peníze, sex, život, filosofie, hudba, filmy, fotbal, ženy. A čím déle sedíme U ptáka, tím více se nám protáčí alkohol v našich žilách, prolévá nám mozky a roztepává naše srdce v žalostný rytmus a my mluvíme a čím více jsme pod vlivem, tím více slov sdělují tomu druhému pravdu, úplnou pravdu.
,,Víš co jsem ti chtěl vždycky říct?“ promluvím poté, co mávneme na barmana k další rundě. ,,Nikdy jsem tě neměl rád. Ani teď tě nemám rád. A na gymplu jsem spával s tvojí Janou.“

Kráčím si to po Karláku, v kapse mě hřejí cigára. Kochám se opojnou mlhou, která se vznáší nad hladinou řeky. Dýchám zhluboka ten pražáckej vzduch a převaluju zrakem tužby lidí, kteří se mihotají kolem mě se sklopenou hlavou nebo s hlavou vznešenou, směřující k oblakům a stejně tak jako ti nebo ti, hledajíc pravdu tam kdesi za mraky, v chladu vesmíru a všichni společně se prodíráme k životu. A já jdu pomalu, klaním se kroku davu a oslavuji hvězdnost v duši každého z nás. V uších mi hraje jakási skladba, ani ji nevnímám. V dáli vidím svého starého přítele. ,,Ahoj Zdeňku, dlouho jsme se neviděli.“