Život - I.

I.

Stojím vzpřímený na skále, kousek od mého skleněného zámku, a rozhlížím se. Den se zrovna rodí z popela noci a já jsem při tom. Stojím, kolem mě plují mraky a svit měsíce mezi nimi každou vteřinou slábne. Již rozeznávám vrcholky ostatních horských velikánů kolem mě a ze tmy již vystupují i jezera na pláni a romantické zříceniny hradů a katedrál na svazích kopců za planinou. Přivírám oči, jak se mi do nich opírají paprsky vycházejícího slunce. Udělám krůček ke kraji srázu…… nadechnu se a zatajím dech……protáhnu si krk, až to lupne ……zavřu oči ……a začnu se naklánět do vzduchoprázdna. Tíže převzala moc nad děním s mým tělem a já padám dolů. Hlavou mi letí stovky myšlenek, ale já neuchopím žádnou z nich, abych jí rozvinul, prostě je nechám svému osudu. Otvírám oči. Padám strašnou rychlostí dolů, kolem mě se míhají ocelově šedá úbočí skal a země se nezadržitelně blíží. Konečně vydechnu, prohnu se v zádech a s plnou silou rozevřu svá křídla, až to zasviští. Pád se změní v nádherně vykreslený oblouk a já zamířím zpět k mrakům. Má mohutná křídla mají dostatek síly a energie, kterou získala pádem, ji jen umocňuje. Letím nad temně černými jezery, v nichž se odráží ranní slunce, a sleduji svůj stín, který kreslí na jejich hladiny. Letím nad stepí a můj stín se žene přes ty zlatohnědé pláně trav a keřů, jen sem tam ozdobené bělavými kameny. Kroužím mezi kopci a z výšky si prohlížím majestátní zříceniny hradů a katedrál. Vidím lidičky mezi nimi, jak zvedají hlavy a mávají mi. A pak zamířím přímo vzhůru ke slunci. Každým úderem křídel jsem mu blíž a blíž. Již jsem i nad těmi nejvyššími vrcholky hor a stále stoupám. Vzduch řídne a já zastavuji svůj strmý let. Jen tak se vznáším někde mezi nebem a zemí a křídla mě lehounce udržují v této pozici. Rozhlížím se a moje srdce křičí radostí. Je zde nádherně. Prohlížím si svá křídla, mám je ocelově modrá, sem tam se zeleným, či červeným odleskem. Jsou obrovská a dávají mi moc nad sebou samým.
Najednou mi zazvoní mobil. Naposledy se rozhlédnu a začnu číst sms-ku. Je strašná, ani slůvko vysvětlení, ani náznak omluvy. Prostě jen „Odcházím!“ Cítím, jak mi praskají křídla a lámou se. Ze všech sil se snažím udržet výšku, ale začínám se propadat níž a níž, křídla se sice snaží zpomalit a řídit pád, ale praskají další kosti a šlachy, až křídla nakonec jen vlají nad mým tělem jako cáry rozervaných hadrů a já se řítím s té hrozné výšky na zem. Ale je mi to jedno, hlavu mám prázdnou a nevnímám, co se děje kolem mě. Ten pád trvá snad celou věčnost a přesto neudělám nic, čím bych to mohl změnit. Slzy mi stékají po tváři a já se modlím, abych už byl dole. Abych se rozbil o zem a tohle trápení skončilo.
A najednou jsem dole. Náraz je strašný. Mé tělo rozrazí hladinu jezera a je to, jako když zazní výstřel z děla. Když dopadnou poslední kapky, nad celou krajinou se rozhostí strašlivé ticho. Mé tělo klesá ke dnu.