Život - II.

II.

Ne, nejsem mrtvý. Pomalu se zvedám, hladinu mám sotva po prsa, snažím se dostat blíž ke břehu. Bolí mě celé tělo, ale není to nic ve srovnání s bolestí zad od mrtvých a polámaných křídel. Ta je nesnesitelná. Padám zpět na kolena a zvracím. Nevnímám čas, ale bolest mě nakonec přinutí vstát a dostat se ven na břeh.
Stojím a prohlížím si jezero. Není plné nádherně čistě křišťálové vody, ale černého a smradlavého mazu. Jakéhosi odpadu. Rozhlížím se a nevím, kam zamířit. Do svého skleněného zámku na vrcholu se bez křídel nedostanu a na noc se bezpodmínečně potřebuji ukrýt.
Zamířím tedy ke kopcům, snad mi zříceniny poskytnou dostatečný úkryt a ochranu. Sotva se vleču a pahýly křídel táhnu za sebou po zemi. Hodiny letí jako bláznivé, tělo mě strašně bolí, stejně jako nohy, které již odvykly chůzi. Potácím se stepí, ve které není života. Všechna tráva a keře jsou spálené na troud a jen vybělené kosti jsou potvrzením toho, že zde kdysi byl život. A za mnou v prachu zůstávají jen krvavé stopy.
Nakonec se v pozdním dopoledni dostávám až ke kopcům, ale na jejich svazích nejsou zříceniny hradů a katedrál, ale mrtvá, ohavná a rozbořená města. A mezi troskami se potácí pár zbědovaných a stejně polámaných zoufalců jako jsem já. Zoufalců, kteří při jakémkoliv pohybu nad nimi na obloze se v marné snaze ukrýt přikrčí a s rukama nad hlavou se snaží ochránit od toho, co by je mohlo dorazit. Ne, tady nemohu zůstat - a ani nechci. Nechci být vůbec s kýmkoliv, chci být sám a umřít. A tak pokračuji kolem těchto symbolů pomíjivého lidského světa dál a dál mezi zpustlé kopce. Začíná se stmívat a mrtvé lesy nade mnou začínají v zapadajícím slunci malovat strašidelné a hrůzostrašné stíny. V dálce zavyje nějaká šelma a mně mráz projede po zádech. Musím se rychle někde ukrýt.
Pod srázem uvidím malou skalní dutinu, do které vmáčknu své polámané tělo, a vstup zatarasím ulámanými větvemi mrtvého akátu. Ruce jsem si rozedral do krve od jeho trnů, jež zlověstně trčí a které snad odradí kohokoliv, kdo by na mě dostal zálusk. Neusnu. Oči mám skleněné a slzy dál skrápí zem pode mnou, kde se mísí s mojí krví. Ležím bez hnutí a hlavu mám úplně prázdnou. Nic nechápu. Nerozumím tomu. Chci umřít. Ležím celou noc a pak další a další. Nepočítám je, proč taky? Bolest se nemění, zůstává, jen cítím, že mi po týdnu odpadlo levé křídlo. Je celé zčernalé a podivně zkroucené, to je vše, co zbylo s té majestátní perutě, z pýchy jež mě nesla po obloze.
Nakonec se sebezapřením vstávám, smrt nepřichází, a tak vycházím ven ze svého úkrytu. Oči za ty dny v dutině odvykly slunci a tak mě teď pálí. Zacloním si je rukou a rozhlížím se. Kousek ode mě teče potůček, zamířím k němu a opláchnu si obličej. Posadím se na břeh a opět upadám do té odporné letargie, když najednou uslyším jak kousek ode mě dosedl někdo na zem. Slyším ten krásný zvuk křídel. Otočím se a spatřím drobnou bleďounkou ženu s jablkem, jak si mě prohlíží. Vypadá jako víla. Nic neříká, neptá se, ale já přesto poznal, že přesně ví, co se stalo. Křídla si pomalu protahuje. Má je menší, mnohem menší než já. Ale jeví se mi silnější, než by se na první pohled zdálo. Jsou dočervena, jen konečky jsou skoro bílé. Podává mi jablíčko a povídá: „Vstaň!“