Život - III.

III.

„Nejde to, nohy mě neunesou!“
„Nepovídej!“ usmála se „Vstaň a pojď!“
„A kam?“
„Kamkoliv, jen pryč odsud.“
Zvedám se a potácivým krokem ji následuji. Nejdeme rychle, ani by to nešlo v této krajině bez cest, ale ona na mě nespěchá. Každý den ujdeme jen několik mil a vždycky večer rozdělá oheň a až do rána přikládá, abychom byli v bezpečí. Mohla odletět, ale neudělala to. Za pár dní mi odpadne i to druhé křídlo a díky nohám, které si již přivykly chůzi, se mi jde daleko lépe.
Krouží kolem mě a povídáme si. O čem? O všem a zároveň o ničem. Povídáme si o krásách kolem, všímáme si jich, byť je jich počertech málo. Nebo mi to tak aspoň připadá.
Tak jsme došli mezi hory. Krajina se jako mávnutím kouzelného proutku začala měnit. Kolem nás se objevuje zelená tráva a stromy i keře mají listí. Dokonce jsem na jednom z nic zahlédl i plané jablíčko. Utrhl jsem se a zakousl se. Brrrrrrrrrr, je strašně kyselé. Směje se, až se jí křídla rozevřou jako čarokrásný vějíř.
Teď už se jde daleko hůř, kopce jsou strmé a plné skal, ale ona občas popoletí a podá mi pomocnou ruku. A stojíme na prvním vrcholu. Koukám se dolů ze srázu na všechnu tu krásu a přemýšlím, kudy to obejdu. Najednou roztáhne křídla a vznese se přede mě.
„Pojď!“
„Ale musím to obejít.“
„Nemusíš. Poleť!“
„Vždyť nemám křídla. Spadnu.“
„Ale to je přeci život a lidé ho žijí ... roztáhnou ruce … a někteří i vzlétnou. Zkus to!“
„Ale někteří si nabijí hubu. Dívala jsi se někdy ze skal dolů? Pod každou najdeš mrtvého ptáčka - a to mají křídla. Opravdová křídla, jim je dala příroda, ale nám jen představivost.“
„Mnohokrát jsem hleděla dolů a někdy do propasti… obrazně i skutečně … ale svá pomyslná křídla nedám… to mi věř!“
„To bych ani nechtěl, ale stalo se mi, že jsem kroužil nad nádhernou krajinou plnou jezer, hradů a skal a křídla se mi leskla ve slunci a jezerech pode mnou, když jediná sms mi je zlomila a já se zřítil dolů. Natloukl jsem si a přes celé ty pláně a kopce, které vypadaly, jako by je vybombardovali, jsem se vláčel s těmi zlámanými křídly na zádech zpět. Já už svá křídla nemám.“
„K letu patří i pády... znám je též, ale život jimi nekončí... to věru ne.“
„A kolik takových pádů lidské tělo vydrží? A kolik jich vydrží duše?“
„Vydržíme hodně... jinak bys už nedokázal jít dál. Litovat můžeš fakt jen to, co jsi prožil, ale ne to, co jsi neprožil. A teď už pojď a poleť!“