Život - IV.

IV.

Postoupil jsem ke kraji, zavřel oči a odrazil se. Uslyšel ten známý zvuk perutí a ve tváři ucítil poryv větru, jako když jsem létal dříve. Otevřel jsem oči a díval se do její rozesmáté tváře.
„A teď koukej žít!“
„Počkej, ty odlétáš?“
„Ano, ale vždycky budu v myšlenkách s tebou,“ usmála se a zamířila pryč.
„Děkujíííííí!“ volal jsem za ní, ale to z ní byla už jen malá tečka na obzoru.
Prohledl jsem si svá křídla, byla maličká a připadala mi slabá, ale měla se čile k světu a s lehkostí mě udržela ve vzduchu. Rozhlédl jsem se a zakroužil nad krajinou. Je to krásný pocit letět znovu s větrem ve tváři. A tak jsem letěl dál a dál, přes noc jsem spal v trávě u jezera a přes den poznávám všechna ta krásná místa tady. Občas potkávám další lidičky s křídly. Někteří je mají velká a jiní jako já - docela maličká. Zdravíme se kývnutím hlavy a úsměvem.
A pak jsem JI uviděl. Seděla na břehu a koupala si nožky. Křidélka měla daleko menší než já, ale byla krásně duhová a sukénku měla krátkou, hodně nad kolínka. Oslovil jsme ji a dali jsme se do řeči. Bylo to fajn, byla naladěná na stejnou notu, a tak jsme se spolu začali procházet po břehu. Krásné dny pokračují a naše výlety jsou delší a delší, občas jdeme, občas letíme. A i když moje křídla jsou menší než dřív, nevadí. I tak jsou krásná a létáme společně. Sice raději níž, při zemi, a koukáme kolem sebe, kdybychom museli v nouzi nejvyšší přistát, ale užíváme si to. A občas zamíříme výš. Až k mrakům, abychom si mohli všechnu tu krásu společně užít. A naše křídla? Jsou den ode dne krásnější a silnější. Jsme tady prostě jeden pro druhého.
A ráno, když vstanu, nestojím na útesu, ale vždy na břehu jezera, toho, kde jsem ji potkal poprvé. Protáhnu se, odrazím a zamířím tam, kde jsem prošel peklem. Letím pomalu a rozhlížím se. A když potkám někoho z Vás, někoho, kdo je tak zbědovaný jako já tehdy, přistanu, usměju se na něj, podám mu jablíčko a řeknu: „Vstaň!“ ...