Říká se, že "FC Barcelona je víc, než jen klub".

Tuším, že nápad zavléct na Liter fotbalovou tématiku, vyvolá zděšení hlavně u něžného pohlaví. Nicméně, fotbal vynalezli muži a ti si ho až do dnešních časů patřičně hýčkají. A fotbal je opravdu víc, než jen sport. Vždyť kolik existuje jiných druhů sportu, které například vyvolaly válku mezi nezávislými zeměmi?
      Pro ženy a dívky však může být útěchou, že v posledních desetiletích roste význam i ženského fotbalu. Ale o tom by spíše mohla hovořit Mgr. Dagmar Damková. Její jméno už lze najít i na Wikipedii, což se nepodaří hned tak někomu.
      Já zde hodím pár příběhů, které budou víceméně vycházet ze skutečnosti a budu se snažit, aby si nebyly nesnesitelně podobné. V jednom si však podobné určitě budou, neboť jejich mottem bude: "Za vším hledej fotbal!"


"Mané"

      23. března 1933 se toho ve světě neudálo tak málo. Tak třeba v Německu přijal Říšský sněm Zmocňovací zákon, což byl první krok k tomu, aby se novopečený říšský kancléř Adolf Hitler stal o něco později diktátorem. Novopečený prezident USA, F.D. Roosevelt, toho dne podepsal 21. dodatek Ústavy Spojených států amerických a umožnil tak pokračování procesu, vedoucího k ukončení kontroverzní prohibice.
      A v Pau Grande, brazilské vesnici na okraji deštného pralesa, zhruba 80 kilometrů od Rio de Janeira, se narodil nový človíček. Dostal jméno Manuel Francisco dos Santos.
      Porodní bába, kterou nikdo neoslovil jinak než "Marto", si po těžkém porodu myla ruce a něco si pro sebe mumlala. Byla už stará, ale při porodech si uměla poradit skoro tak dobře jako doktor. Proto ji častou mrzutou náladu nikdo nevyčítal. Pro chudáky ve vesnici měla cenu zlata. Na nákladnou zdravotní péči neměli tito lidé prostředky.
      Marta se poočku dívala na rodičku, vedle jejíž postele seděl její manžel. Malinký Manuel byl pro tuto chvíli zaopatřený.
      "Marto, je náš syn v pořádku?" v otázce matky, která se už trochu vzpamatovala z prvotní únavy z porodu, jako by zněla touha po kladné odpovědi.
      Marta velmi vážila slova. Věděla, že všechno neproběhlo tak, jak mělo.
      "Bude žít, neboj se," zněla její neurčitá odpověď. Už během porodu zjistila, že novorozeně nemá v břiše matky správnou polohu. Něco se stalo s jeho nohama. Co přesně, to nedokázala určit. Ale vada byla viditelná na první pohled.
      "Ale je zdravý?" naléhali teď už oba rodiče.
      Marta se rozhodla mluvit bez příkras: "Ne, není úplně zdravý. Nemá v pořádku nohy. Měl špatnou polohu. Ale jak moc je postižený, to vám musí sdělit doktor."
      "Bože, kde bychom vzali peníze na doktora? Stěží máme na jídlo, tobě musíme zaplatit..."
      "Mně dáte až budete mít," mávla rukou Marta. "Ale za tím doktorem musíte! V Magé jednoho znám, dluží mně za něco z dřívějška. Dám vám jeho adresu a zajeďte za ním co nejdříve."
      Marta si posbírala své věci a ještě jednou se na všechny podívala. Nepatrně se usmála. "Provázej vás Bůh," řekla a vyšla ven.
      Během dvou týdnů rodiče malého Manuela dali dohromady trochu peněz a vypravili se do Magé za doktorem Oliveirou. Dělali to nejen pro malého, ale také trochu pro sebe. Vždyť žili v zemi, kde se dospělé děti mají starat o své rodiče. Ale tady hrozilo, že se někdo bude muset navždy starat o Manuela.
      Doktor Oliveira však neměl dobré zprávy: "Bohužel, nemohu vám nic slíbit. Při porodu k chybě nedošlo. Může se stát, že se nožičky výrazně spraví, pokud budete s chlapcem cvičit. Ale může se také stát, že časem nebude vůbec chodit. Je mi líto. Zatím zkuste to cvičení, sestra vám řekne co a jak. Kdyby se to však horšilo, přijďte."
      Rodiče dělali, co mohli. Ubíhaly měsíce a Manuel se začínal stavět na nohy. Postupem času však bylo zjevné, že chodí čím dál hůře. Vyplňovala se nejčernější předpověď. Chlapec už obstojně mluvil, když se s ním rodiče opět vydali do Magé. Doktor Oliveira okamžitě viděl, že je zle. Měl chuť rodičům vynadat, že měli s Manuelem přijít mnohem dříve, ale nakonec mlčel. Uvědomil si, že tato situace nenastala úmyslně, ale hlavně kvůli hmotné nouzi celé rodiny.
      A tak i doktor Oliveira uvedl jednu adresu, na kterou nešťastnou trojici odeslal s průvodním dopisem a se slovy, že dotyčný lékař je v dané situaci jediný, který by jim mohl pomoci. Možná.
      Onen lékař, chirurg, sídlil rovněž v Magé a v místní nemocnici vedl ortopedické oddělení. Po zevrubné prohlídce malého Manuela nakonec prohlásil, že se pokusí o to, aby chlapec mohl chodit. S platbou ať se rodiče netrápí.
      Došlo na tehdejší podmínky k velmi složité operaci. Jejím výsledkem bylo, že Manuel měl jednu nohu do "x", druhou do "o" a navíc obě rozdílně dlouhé. Měl však naději.
      Mezi lékařem a malým pacientem se vytvořil vztah, založený na vzájemné důvěře. Jednou se malý Manuel zeptal: "Pane doktole, budu moct někdy hlát fotbal?"
      A dostal tuto odpověď: "Teď musíš hodně cvičit a trénovat. Mnohem více, než ostatní. Bude tě to hodně bolet. Vlastně všechno musíš začít dělat poctivěji, než ostatní. Ale když vytrváš, věř mi, budeš chodit, běhat a zahraješ si i ten fotbal."


      Dále už není třeba o Manuelovi sáhodlouze psát. Udělali to jiní. Už pod přezdívkou "Garrincha" se stal dvakrát fotbalovým mistrem světa. V Brazílii je to totéž, jako stát se téměř Bohem. Ve všech těch článcích jsou však málo zdůrazněny dvě věci.
      Tou první je, že Garrincha dokázal svůj fyzický handicap přeměnit ve svou přednost a i mezi zcela zdravými fotbalisty se dostal na absolutní vrchol. Narodí se s tím každý z nás. S nějakou vlastností nebo schopností, která by nám měla ulehčit naši pozemskou pouť. Někdo to v sobě objeví sám, někomu pomůže okolí, někoho donutí okolnosti a většina z nás toho nikdy nevyužije prostě proto, že to nejlepší ze sebe neumíme dostat. Přesto nebo právě proto by se chtělo říct na adresu těch méně šťastných: Na rezignaci je vždycky dostatek času!
      No a tou druhou zvláštností bylo, že se Garrincha v mládí choval zodpovědněji, než jako dospělý muž. Téměř celý život nosil v hlavě slova onoho lékaře, že všechno musí dělat poctivěji a intenzivněji, než ostatní. Po ukončení sportovní kariéry začal víc než ostatní pít. Zemřel v necelých 50-ti letech na cirhózu jater.