Lovci lidí - Kapitola 2.

Občas tak bloumám městem a pozoruji, jak každý někam pospíchá. Rád zajdu do kavárny a na letní zahrádce popíjím dobrou vídeňskou kávu. Labužnicky prvně vyjídám sladkou šlehačku a dávám si bedlivě pozor, aby ani kapka nepřišla na zmar. Každou lžičku si náležitě vychutnávám a natahuji tento slastný okamžik, jak jen se dá. Usrkuji horký nápoj a vytěsňuji z hlavy všechny zbytečné starosti. Koukám jen tak kolem sebe, a omámen vůní kávy, je mi naprosto fajn.

A přitom jsem ji uviděl. Prvně se jen tak mihla v davu lidí. Nebyl jsem si zcela jistý, ale jak se ke mně blížila, poznal jsem ji naprosto přesně. Čas se u ní nejspíš zastavil. Jen pár stříbrných pramínků a něco vrásek na víc. Jinak vypadala stejně jako před lety.

Kontroloval jsem tehdy trasu z Tomkova náměstí na Starou Osadu a čekal na zastávce, co přijede. Byl právě začátek zimy a čerti se asi zbláznili. Studený severák zalézal snad všude, kam jen to šlo a zmrzlé kapky bodaly jako hrom. Nebylo kam se schovat. Jak už to bývá, nejelo vůbec nic a z každé minuty se stala minimálně hodina. Když mi zima dala patřičně najevo, kdo je tady pánem, z husté bílé stěny se vynořil autobus 84.

Při myšlence vyhřátého busu, co jede na Osadu, mi zaplesalo srdíčko. „Z něj vystoupím až na konečné,“ říkám si a nastupuji do zadních dveří. Příjemné teplo mě ovanulo do tváře a po chvilce rozkoukání jsem si začal všímat lidí ve voze.

Starší pán sedící na zadním sedadle vlastní určitě šalinkartu, paní vedle něj má už jistě přes sedmdesát let a jezdí zdarma, tak to se mrknu dál do vozu.

„Dobrý den, revize jízdenek, prosím,“ oslovuji ženu středního věku kousek před nimi: „Děkuji, v pořádku.“ Otáčím se na mladíka sedícího vedle a pokračuji v kontrole.

Vše je ok a tak postupuji dál směrem k řidiči.

Tu mě něco strašně praštilo přes nos. Taková ta špatně identifikovatelná vůně, co se s ní setkáme poblíž každého přeplněného kontejneru na odpadky. Přinejmenším čtrnáct dnů nevyvezeného. Pohledem hledám zdroj této vcelku nelibé vůně a naštěstí rychle vítězím. Obsadila celou volnou čtyřku, kousek za druhými dveřmi.

Prvně jsem zahlédl jen rozcuchanou, krátce střiženou hlavu, sedící na silnějším krku. Když jsem opatrně přistoupil blíž, tedy na dýchatelnou vzdálenost, všiml jsem si mnoha kabel rozprostřených na volných sedadlech kolem ní. První co mě napadlo, je slovo smeťák. Polilo mě horko.

Všichni ve voze na mě upřeli své zvědavé pohledy a čekali, co udělám. Trpěl jsem nedostatkem čerstvého kyslíku. Se sebezapřením jsem se nadechl a při pomyšlení, že u ní bude smrad daleko silnější, mě obcházel smrtelný pot.

A všichni stále koukali. Najednou neměli nic jiného na práci než pozorovat, co udělám. Dokonce pán, který si s velkým zaujetím četl svoji knihu, ji najednou zavřel a v očekávání něčeho velmi zajímavého se na mne dlouze zadíval. Asi předpokládal, že naše jednání bude mnohem akčnější než to co ve své knížce právě četl. Nadšený jsem z této projevené důvěry rozhodně nebyl. Ach, jo. To je zase den…

Místo prvního dějství, autobus.

Hlavní postavy, revizor a smradlavý boverák ověšený ještě smradlavějšími kabelami.

Hlediště zaplněno.

Děkuji vám všem za projevenou důvěru. Pokusím se vás nezklamat…

Je mi jasné, že začátek nemůžu odkládat do nekonečna, a že do toho kyselého jablka musím nakonec kousnout. Čím dřív, tím lépe. Rychle formuji v hlavě taktiku, nadechuji se a přistupuji k problémové osobě…

„Dobrý den, revize jízdenek, prosím.“

„Co chceš, nic nemám,“ ozval se hluboký, silně nakřáplý hlas.

„Tak prosím Váš občanský průkaz,“ snažím se být mírný a zdvořilý.

„Ti říkám, že nic nemám a odprejskni!“

Evidentně mé slušné chování nijak zvlášť nezapůsobilo a jak se začala na sedadle vrtět, „libá vůně“ kolem ní ještě zesílila.

Dobrá, takže jinak: „Paní, kde bydlíte?“

„Seš slepej?“ vyštěkla po mně: „Jsem bezdomovec, všechno co mám je v těch kabelách.“

No to je zase klient. Kdyby byla slušná, tak ji vyloučím z přepravy a nechám ji být, ale to ona ne, jenom dělá naschvály. Asi zavolám policii. Než dojedeme na Osadu, tak tam snad budou, probleskne mi hlavou.

Beru telefon a volám: „Dobrý den, tady přepravní kontrola 007, potřebuji spojit operátora Brno-střed.“

Na druhém konci slyším přepojování a následně mužský hlas: „Policie Brno-střed, prosím.“

„Tady přepravní kontrola 007, žádám na Starou Osadu hlídku na ověření cestující bez jízdních dokladů,“ stručně popisuji danou situaci.

„Jistě, hned jsme tam.“

Aspoň že tak, snad tam dojedou brzy a nebudu muset v tomto divadle dlouho pokračovat, utěšuji se a přemýšlím co zatím s tou osobou.

„Paní, tak mi zatím nadiktujte své údaje, než přijede hlídka, ať se pak nemusíme dlouho zdržovat,“ při těch slovech vytahuji hlášenku a chystám se začít vypisovat její iniciály.

“Nic Ti nepovím, budu se bavit jen s policií,“ ušklíbla se a zabořila ještě hlouběji do sedadla, jako by tušila, že na ni za nedlouho venku čeká nepříjemná zima.

Bylo mi jasné, že si chce jen prodloužit poslední chvilky ve vyhřátém autobuse. Nemělo cenu dál nic rozebírat, a tak jsem čekal, až dojedeme na Osadu. Přiznám se, že ani mně nedělalo dobře pomyšlení nevlídného počasí venku. Ale co se dá dělat. Dojeli jsme na konečnou.

„Haló, vystupujeme, tady to končí, dál to nejede,“ paní se zavrtala ještě hlouběji do sedadla a pro změnu zaujala polohu mrtvého brouka.

Tak to mi dělá schválně, říkám si a dumám co dál.

„Musíte paní vystoupit, autobus dál nejede a řidič má přestávku.“

Zase nic… jen mlčení.

No, hergot ženská, to si děláš ze mne srandu, prolítlo mi hlavou a přemýšlím, jestli jí ty kabely mám vyhodit ven hned, nebo až za chvíli. Zamítl jsem to. Nerad bych něco chytnul, a tak měním taktiku.

„Pane řidiči, nevadí, když tu počkáme na policii, je volaná,“ obracím se na kolegu za volantem a říkám si, aby to byla pravda a opravdu přijeli hned.

„Klidně, jedu až za dvacet minut,“ usmál se a já byl rád, že mi vyšel vstříc.

Jen počkej, babo, kuju v duchu plány a mám radost, že už všichni vystoupili a vůz je prázdný.

Už jsem si připadal jako v divadle na Broadway.

Jen co přijede hlídka, ta Ti dá. Zavřou Tě, až zčernáš. Udělají Ti osobní prohlídku a určitě u Tebe něco najdou, pokračuji ve spřádání svých nekalých myšlenek proti ní.

Vím, že realita bude naprosto jiná. A vlastně jí to ani nepřeji. Není co závidět. Měla v klidu vystoupit a nechal bych jí být. Stejně kromě těch kabel, nemá vůbec nic, a kdo si co na ní vezme, já teda určitě nic, hlodá mi v hlavě červík soucitnosti.

A tak je to stále. Pokaždé, když kontroluji a narazím na někoho, kdo jede na „černo“, mám minimálně dvě možnosti, co udělám. Vím, že dnes není nic zadarmo, tudíž i za dopravu se platí, takže bych měl dát každému striktně pokutu, bez ohledu na danou situaci. Ale ne vždy je zřejmý úmysl. U každého případu jsou okolnosti různé a záleží jen na revizorovi, jaký zaujme k celé situaci postoj.

A tady se i my revizoři od sebe dost lišíme. Někdo dá bez mrknutí oka starému člověkovi s třemi plnými kabelami a vnoučkem v ruce, či malému dítěti pokutu, aniž by ho zajímaly okolnosti dané situace, někdo přemýšlí a s citem pro danou situaci rozhodne jinak. Třeba jen napomenutím. Vše je individuální a ve všem jsou peníze. Samozřejmě i my bereme peníze podle toho, kolik chytneme lidí.

Takovéto myšlenky se mi často honí hlavou a bylo to i v tomto případě. Proč raději neodešla. Ještě teď tu možnost má, ale ona se prostě ani nehne. Tak tu sedíme a čekáme na policii. Venku se udělalo ještě horší počasí než před chvílí, zmrzlé kapky se začaly míchat s vodou a zima se nám naprosto krásně vysmívá do očí. Ví, že za chvilku vystoupíme a rozhodla se, že nám to pěkně zpříjemní.

Co naplat, policie je tu, autobus má čas odjezdu, tak se jde ven.

„Paní, je tu policie, vystupujeme…“

Ticho.

„Autobus musí jet paní, pojďte prosím ven.“

Nic.

Mávnul jsem na kluky od policie, ať jdou za námi a ve voze jim popsal situaci. Autobus už měl před minutou odjet.

„Tak paní dobrý den,“ zasalutoval jeden z příslušníků: „musíte vystoupit, brzdíte tady dopravu.“

Zase nic.

Nikomu z nás se do toho nechtělo, ale bylo jasné, že jinak než tím, že paní vyneseme, ji z autobusu nedostaneme. Příjemnější práci jsem přenechal kolegům z PČR a sám jsem se rozhodl vynést její kabely se smetím.

Pravda, nikdo z nás netušil, co bude následovat…

Paní byla jako z kamene. Ne že by byla tak těžká, ale tak ztuhlá.

Když ji pánové zvedli, její poloha zůstala stejná jako by seděla.

Ani nehnula brvou.

Kamenný výraz mučedníka.

Dveře autobusu nejsou tak široké a tři lidé vedle sebe mezi nimi neprojdou. Musel jít prvně jeden příslušník, pak sedící dáma a další příslušník. Kdyby kolem nás nebyl šílený smrad a neměli jsme strach, že něco chytneme, bylo by to naprosto groteskní. Několikrát jim ve dveřích vyklouzla a zůstala sedět na schodech autobusu. Bez hnutí a mlčky. Znovu ji vzali a pokračovali. Ale to nejhorší nás teprve čekalo venku.

Každý by předpokládal, že se paní venku normálně postaví, ale ona ne.

Museli ji posadit na nástupní ostrůvek, kde seděla jako mlčící kamenná sfinga. Na ostrůvku rozbředlý sníh, do toho déšť, severák a ona nic. Mlčela a ani se nehnula. Kabely jsem postavil vedle ní a příslušníci ji požádali o občanský průkaz.

Nic.

Ještě, že autobus odjel jen s minutovým zpožděním, tady to bude asi na dlouho, říkám si a čekám, jak se situace dál vyvine.

Nebyl jsem sám, kdo na to čekal. Nevím odkud a jak, ale najednou byl kolem dav čumilů, kterým evidentně zima nevadila a nesmělo jim nic utéct. A těch řečí. Revizorský teror, policejní šikana…

No paráda. Že jsem do toho autobusu vůbec lezl. A ještě ke všemu se ze sněžení stal naprosto regulérní liják. Jak foukal severák, studené kapky nás bičovaly ze všech stran a nebylo před nimi kam uhnout. Za chvilku jsme mohli hravě konkurovat vodníkovi. Teď ještě spadne teplota o pár stupňů dolů, zmrzne na nás oblečení a už se ani nepohneme Jediné rozumné řešení, je paní naložit a odvézt na služebnu. Stejně jsem měl pocit, že už asi přimrzla k zemi. Koukl jsem na policii a čekal, jak se k tomu postaví oni.

Evidentně jsme měli stejný nápad, protože jeden orgán přistoupil k sedící paní se slovy…

„Paní, jestli s námi nebudete spolupracovat a nenahlásíte nám vaše iniciály k ověření totožnosti, budeme nuceni vás odvést na služebnu.“

Nic, a zase nic.

Nemělo cenu to déle protahovat. Jeden policista přistavil auto, otevřel zadní dveře a společně s kolegou sedící osobu vnesli dovnitř. Kupodivu ještě nepřimrzla. Kabely jsme dali k ní a já si sedl vedle na sedadlo.

Příslušníci vpředu pustili topení, a to neměli dělat. Paní jak byla z toho sezení na zemi promočená a následně zmrzlá, vcelku moc nezapáchala. Ale teplo někdy dělá velké divy. Ona se začala rozpouštět.

Vše co z ní vytékalo, se s úspěchem vpíjelo do sedadla, na kterém seděla.

A zápach houstnul.

Bylo jen dílem okamžiku, kdo z nás dříve padne.

Ještě že stanice nebyla tak daleko a s otevřenými okénky jsme vydrželi.

Sedící sfingu a kabely jsme vnesli do místnosti, kde dotyčná pokračovala v mlčení.

„My si ji tady necháme, však ona rozváže,“ hlásí mi dozorce s tím, že mi dají telefonicky vědět, kdy se tam mám stavit pro její údaje.

Oběma nám bylo jasné, že ta hlášenka bude do odpisu a nebude vymahatelná.

Až teď jsem si všiml, že se dáma převlékla do suchého oblečení, které měla v kabelách. Tak jí už bylo relativně fajn. V teple a v suchu. Ze mne voda jen kapala a představa suchého oblečení v nedohlednu.

Snad až po práci doma.

Že jsem se do toho pouštěl, znovu si nadávám a koukám na tu ženskou, jak se mnou pěkně vykejvala.

Ještě teď, když si na to vzpomenu, i když je léto a piji horkou kávu, mě oklepe zima. Byl jsem rád, že jsem tehdy tu vánici přežil ve zdraví. Samozřejmě, že ona časem promluvila a já dostal nakonec její údaje, ale šly do odpisu a nic z toho nebylo. Zbytečná námaha…

Usrkuji kávu, a pozoruji, jak přichází blíž a blíž…

Když mě míjela, naše pohledy se na chvilku setkaly a jí bylo jasné, že to má u mne navždy sečtené.