Z deníku huliče

Sedím si tak venku za barákem a nabíjím sklo. Je skoro natvrdo nabušené. Je mi zima, vítr silně fouká. Vytahuji zapalovač a začínám ze sebe dělat „otroka marihuany“.
Nasávám do sebe chutný, ale trochu poněkud dráždivý dým. Jsem plná, i mé orgány. Pootevírám svá ústa a pomalinku vypouštím ze sebe toho „smrtícího přítele“.
Když se vším skončím, vytahuji cigaretu.
Zapaluji jí, je to taková slast, ale opět zlozvyk, jenž je fatální.
Dokuřuji a chystám se jít domů. Snažím se zvednout ze země…nemohu!?!
Tělo mi připadá tak těžké a neovladatelné. Co to? Zmocňuje se mě následek trávy? Po chvíli se zvedám ze země, snažím se ovládnout své končetiny – úspěšně!
Přicházím ke dveřím, vytahuji klíče a pokouším se klíč zasunout do zámku. Pootevírám dveře, ale je problém do ničeho nevrážet. Jakoby se všechny ty věci proti mně spikly. „Utíkám“ do svého přístavu klidu, do svého pokoje.
Beru si papír, pero a jdu psát. Démoni v mé hlavě mi radí a vedou mou ruku…Kdybych byla v normálním stavu, udělám to? – ptám se sama sebe.
A tak sedím a píši dál. Připadám si jako moucha, co lítá kolem mé lampičky;
tak odporná a nepotřebná!
Navracím se zpět do reality, na co přicházím? Jsem jen člověk, který sedí a píše. Z dlaní a mysli vzniká cosi kouzelného a nenávratného; něco jedinečného. Dávám tomu tvar i název…

„Z deníku huliče!“