„Ve svém životě máme vytetovaný smích i pláč…“

Jak to všechno začalo … Můj start na tomto světě byl započat hektolitry slz, protože jsem se ocitla v úplně novém prostředí s úplně novými lidmi - už jsem to nebyla jen já a maminka, ale já, maminka a okolní svět. Uvnitř sebe jsem měla pocit, že mám strach. Strach z toho nového, strach ze života. Ani se nedivím, že jsem tehdy tolik plakala. Jenže když jsem trochu povyrostla a poohlídla se zpět, uvědomila jsem si, že v životě nejsem sama a už jen tato myšlenka ve mně vyvolala pocity štěstí a vykouzlila úsměv na mém obličeji.
Ano, ze zkušenosti vím, že život je krutý a s nikým se nemazlí; přináší sebou chvíle zklamání, chvíle, kdy ztrácíme milovanou osobu, chvíle, kdy si nejsme jisti ani sami sebou; jenže jak se říká, nic netrvá věčně a i tyhle životní prohry jednou končí a přinesou sebou něco nového. Uzavřou nám jedny dveře a mírně pootevřou dveře druhé, je jen na nás samotných, jak moc jsme „zvědaví“…
Když jsem teď už dospělá, troufám si říct, že cesta životem se neobejde ani bez slz ani beze smíchu. Podle mě je všechno v naprosté rovnováze a harmonii. Tak jako se bijí barvy černá s bílou, tak jako se střídá den s nocí, tak se v našich životech vyvažují smích i pláč. Za celou dobu jsem poznala mnoho různých lidí, kteří osudové situace zvládali všelijak – jeden se u problému rozbrečel, druhý se začal smát. Proto nemůžeme říct, co je pro nás dobré, nebo špatné, ale právě naopak, měli bychom věci nechat plynout a neřešit je. Protože jak jednou řekl Dalajláma: „Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Když řešení nemá, starosti nepomohou.“ A proto si vytvářím život tak, jako bych měla prožít už jediný den svého bytí. Vážím si chvil, kdy se směji, protože nikdy nevím, co hrozného se mi může stát…