Hrdinové

Každý máme své oblíbené hrdiny.
Ať už je to Ken, který po urputném boji s plyšovým drakem získal Barbie, nebo Arnold Swarzeneger (probůh stejně netuším, co by musel udělat, abych ho měla ráda). Děti mají skromnější nároky. Stačí jim tatínek, který je zachrání z potápějícího korábu, ve kterém uvízli na hladině bazénu, nebo maminka, když zachrání pálící se omeletu.
Jenže jak rostou děti, rostou i lidské nároky na své hrdiny. Pro některé Ken navždy zůstane Kenem, nemyslím si ale, že pro většinu. Lidé potřebují věřit, že na světě existuje někdo naprosto dobrý, naprosto odvážný, možná taky neodolatelně sexy. Potřebujeme věřit, že se v tomto světě dá přežít.

Jednou se mi zdál špatný sen – není to zas tak neobvyklé – a v něm jsem viděla umřít malého chlapce, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Tolik jsem toužila mu pomoct, ale věděla jsem, že je příliš daleko. Nedokázala jsem k němu natáhnout ruce, nemohla jsem nic udělat. Lidé chodili kolem, překračovali jeho pomalu chladnoucí třesoucí se tělíčko, auta jezdila kolem.
Probudila jsem se naprosto zhrozená nad svou vlastní fantazií, prsty jsem svírala prostěradlo, na kterém jsem do té chvíle ležela a oči jsem upírala před sebe.

Kam naši hrdinové zmizeli?
Já sama nejsem hrdina a vím to o sobě. Příšerně se bojím výšek, mám panickou hrůzu ze dne, kdy mi budou brát krev a při pohledu na někoho, kdo vráží nějakou trubičku hluboko do lidského hrudníku, mě berou mdloby. Jenže i lidský strach má své hranice.
Otázkou zůstává: Kde přesně je hranice mezi strachem a odvahou?
Proto možná tolik čteme a tolik milujeme příběhy se šťastným koncem. Tam už na začátku víme, že se probrečíme ke šťastnému konci. Dojmou nás příběhy, které nám připomínají nás samotné, nebo snad ty, ve které jsme vždycky doufaly, ale které možná nikdy nepřijdou... Uměním není si tohle všechno přiznat, umění je postavit se tomu a vykročit pravou nohou k další šanci.
Není těžké mávnout nad hrdiny rukou a smířit se s tím, že žádného z nich nikdy nepotkáme. Není ani těžké utrhnout Kenovi hlavu proto, že nezachránil nás místo Barbie. Poslouchat utrápené táhlé písničky? Prosím, jestli jste zažili něco, co vás skutečně zranilo. Nepadejte ale do oné jámy, která k vám natahuje vstřícnou náruč.
Postavte se, pohoďte hlavou a složte Kena zase dohromady. Věřte ve svého hrdinu, nechte se jim vytáhnout nahoru. Nezapomeňte ale zabrzdit ve chvíli, kdy budete míjet zemi. Není dobré stoupat příliš vysoko, protože čím výš budete, tím tvrdší bude pád.
Svět vždycky není šálek dobrého čaje. Většinou je to spíše naopak a vy kráčíte po hrbolaté cestě za bouřky, která láme stromy na klády, a ty vám pak sráží pod nohy.
Kašlete na klády, kašlete na bouřku. Když na cestě nejste sami, společně se můžete skrčit pod kabátem, společně můžete vymýšlet, co krásného vás na konci čeká. Společně, společně se svými přáteli a rodinou zvládnete cokoli budete chtít. Ačkoli to možná tak často nejde znát, dobří lidé přeci jen zcela nevymřeli a když se nebudete bát a rozhlédnete se kolem, uvidíte jich zcela určitě alespoň několik.
Ne přátel, kteří vám čas od času podkopnou nohy, abyste nebyli lepší jak oni. Ne těch, kteří vám zalžou, abyste nebyli šťastní, protože oni nejsou. Kdepak. Přátelé jsou jako květiny. Nutí vás k úsměvu, pokud je dostatečně zaléváte svou láskou. Nemůžete přijít, květinu vytrhnout, a pak ji jen odhodit a nechat ji ležet v rohu zahrady, dokud si na ni nevzpomenete.
Přátelé vám pomáhají šplhat po skále, když už umdléváte a nemůžete výš bez pomoci. Přátelé vám postaví most přes zdánlivě nepřemostitelnou řeku, přátelé vás nechají letět, i když sami budou vědět, že oni nemohou, a namísto toho vás budou jistit ze země. Přátelé vás chápou, cítí s vámi a vždycky budou ve vašem srdci zapsáni jako hrdinové.
Protože to přesně přátelé jsou.