Doživotní prokletí (1. část ze 4)

Doživotní prokletí

Znala jsem jednu ženu. Vlastně jsme byly dobré přítelkyně, již od střední. Občas si říkám, doufám, že snad ještě stále jsme; něco jako… Tehdy, když jsme se seznámily, nemohla ani jedna z nás vědět, co budoucnost přinese. A kdyby nám to snad někdo řekl, stejně bychom mu nevěřily a těm “hloupostem“ se od srdce zasmály. Tehdy určitě. Dnes, když jde o minulost, mi do smíchu vůbec není. Ale možná by bylo správné začít pěkně od začátku. Tak se to alespoň v příbězích říká, ne?
Po střední škole šla Anna na vysokou, já měla už škol po krk. Přítelkyněmi jsme však samozřejmě zůstaly i nadále. Navzdory možnému očekávání si právě ona našla přítele a následně manžela. Já oproti tomu zůstala sama, ale nestěžuji si. Koneckonců, i kdybych chtěla, tento příběh je o Anně, ne o mně. Její vyvolený – Petr – vypadal od pohledu jako slušný muž. Pravděpodobně byl i idolem mnohých dívek a vzorem pro jiné muže. Naneštěstí tvář, kterou si obyčejně zvykneme ukazovat vnějšímu světu, mnohdy neodpovídá zcela té skutečné. Té, která vystrkuje růžky v pubertě, než se ji naučíme skrýt pod maskou. Té, jíž povolíme opratě, když to přeženeme s alkoholem. A té, kterou mnozí ukáží hned, jakmile za nimi zapadnou dveře jejich rodinného domku, bytu či jen vlastního pokoje. U většiny lidí však není tato opravdová tvář zlá, nebezpečná, pouze je jiná, než by okolí chtělo, než by bylo schopno strávit, přijmout. Jenže většina nejsou všichni…
Jakmile Anna opustila školu, Petra si vzala. Alespoň tak se mi to zpočátku jevilo. Dnes vím, že ve skutečnosti si Petr vzal ji. Možná v tom nevidíte rozdíl, ale je tam. Svatbu měli honosnou, hostinu bohatou a hostů mnoho. Již tehdy jsem se však nedokázala zbavit dojmu, že z Petrových přátel popravdě nikdo jeho přítelem nebyl. Ač Anna vypadala nadmíru šťastně, ve vzduchu se vznášelo něco špatného, zkaženého. Něco, co mělo teprve přijít…

Právě dokončila jarní úklid, jak se náhlému vyhovění popudu uklidit celý dům v jistých měsících říká, a vyčerpaně se svezla do křesla v obýváku. Vše kolem div nezářilo čistotou. Byla se svým výkonem spokojená. On jistě bude taky. Musí… Z úvah ji vytrhlo zařinčení prudce otevřených a zase zabouchnutých dveří. Rozrušeně vyskočila na nohy. Než stačila cokoliv jiného, vešel do místnosti urostlý muž, od bot mu upadl kus blátěné hroudy. Měřil si ji pohledem, mlčel.
„Kde máš Michala?“ prolomila nakonec ticho první.
„Je s kamarádama. Chvíli jsme hráli fotbal, celkem mi vyhládlo. Cos navařila?“ otázal se podezíravě, žádné jídlo z kuchyně cítit nebylo. V tu chvíli by se nejraději plácla do čela. Zapomněla! Jak jen mohla zapomenout?! Mělo to být dokonalé! Vše… Opět… Uvědomila si, že po těch letech už asi nemá dost síly dovádět všechno k dokonalosti.
„Promiň, nestihla jsem uvařit…“ špitla nesměle.
„To je v pořádku, zas takový hlad ještě nemám,“ pronesl klidně. Zul si zablácené boty, než pokračoval: „Naprav to. A ukliď to blato!“ Pohlédl ještě k botám stojícím na béžovém koberci, aby snad nedošlo k mýlce, a odešel do kuchyně. Byla na rozpacích mezi pláčem a hněvem. Vždyť tu sotva dovysávala! Věděla však, že i druhá varianta by nakonec stejně skončila tou první. Nezvolila tedy ani jednu. Raději rezignovaně poslechla.
Když konečně, po jeho nesčetných podrážděných výzvách, dokončila úklid a přistoupila k plotně, stále ji pozoroval. Cítila v zádech upřený pohled podobnější ohni víc, než plamínky poskakující pod hrncem s polévkou.
Nalila mu plný talíř. Od kuchyňské linky ke stolu ho přenesla v pořádku. Při pokládání však neopatrným pohybem přelila trochu polévky přes okraj. Tekutina se zčásti zachytila na stole s novým ubrusem a zčásti dopadla na mužovu nohavici. Poděšeně ustoupila od stolu. Zvedl se ze židle. Čekala řev. Strašlivý řev, jako už tolikrát, když něco zkazila. Myslela si, že ví, co od něj může čekat. Spletla se. Místo křiku přišla rána. Nebyla první, pár facek už jí uštědřil, byla ovšem jiná. Silnější, prudší. Zakolísala pod jejím náporem, nedokázala zabránit pádu. Narazila na rožek stolu. Bolest, která se zrodila pod okem, brzy zachvátila celou hlavu. Něco na ni ještě křičel, nedokázala mu rozumět. Nakonec mávl rukou a vrátil se k polévce. V tichosti se rozplakala.

Začalo to celkem nevinně. To když si našla čas, a že ho Anna pro sebe od svatby mnoho neměla. Kdykoliv jsme se viděly, nosila velké sluneční brýle. Lhostejno, jestli žhnulo slunce, nebo bylo pod mrakem. Později se přidaly dlouhé rukávy namísto krátkých a sukně nahradily kalhoty. Ale lidé občas svůj styl odívání změní. A mě zkrátka nemohlo napadnout, co je pro vás možná již očividné. Je strašné, jak málo toho vlastně víme o svých nejbližších. A jak málo mnohdy stačí, abychom se dozvěděli víc.
Nevzpomenu si už, odkud jsme jely a kam. Náš autobus však dlouho nepřijížděl, a tak byl čas si povídat. Ptala jsem se jako každá zvědavá kamarádka, která čeká na nějaké “drby“ ze života té druhé. Mnoho jsem se jich vskutku nedozvěděla.
Tak… a co doma?“ nadhodila jsem.
„Coby, normální, znáš to,“ usmála se. Nemohla jsem si ovšem nevšimnout, jak se předtím napjala a jak potom úsměv rychle zmizel. Nezdálo se, že chce pokračovat.
„A co Petr?“ zkusila jsem to trochu jinak. Nervózně se ošila.
„V pohodě,“ protlačila sevřenými zuby. Doteď veselá nálada nám dala sbohem.
„Děje se něco?“ pohlédla jsem jí upřeně do obličeje, když do očí to nešlo.
„Ne. Coby?!“ Zněla podrážděně. Ale jako kamarádka jsem to z ní chtěla dostat. A pomoct.
„On tě podvádí?“ napadlo mě.
„Proboha, ne! O ničem takovém nevím, co tě to napadá?“
„Tak co se teda děje?“ naléhala jsem.
„Vždyť říkám, nic!“
„Na to ti holka neskočím. Mně to můžeš říct, jsme kamarádky, pamatuješ?!“ zostřila jsem trochu tón, ale jen na důraz toho, že to myslím opravdu vážně.
„Přestaň, Jano! Řekla jsem, že to nic NENÍ!“ Téměř na mě zakřičela. Zaskočeně jsem v sobě zadusila další otázku. Nastalo zdánlivě dlouhé ticho. K nevydržení.
„Za jak dlouho to jede?“ přerušila jsem ho. Nadechla se, zhluboka. Pak odhrnula rukáv, jen tolik, aby viděla na hodinky. I přes zjevnou snahu jsem si však všimla, co pod ním tak urputně skrývá. Nafialovělá podlitina začínající někde pod rukávem a končící těsně za řemínkem hodinek nešla přehlédnout.
„Za tři minuty,“ odpověděla ničím nezbarveným hlasem a stáhla rukáv zpět.
„On tě bije?!“ ozvala jsem se bez rozmyslu. Trhla sebou.
„Co blázníš? Jak by mohl? Miluje mě,“ skoro šeptala.
„Vážně?“
„Já ho miluju…“ dodala jakoby ještě k předchozí větě.
„Jak můžeš? Vždyť ti ubližuje! Je to tak, viď?“ pokusila jsem se pravdu získat znovu.
„Já… ne, není! To byl trest, zasloužila jsem si to. Neměla jsem…“
„Posloucháš se vůbec?“ zarazila jsem ji. „Jako bys mohla udělat něco, za co by sis to zasloužila! To je hloupost.“
„Není. Byl to… zasloužený trest,“ zopakovala.
„ To je blbost! Měla bys to někomu říct. Určitě jsou i jiná místa, kam zavolat, ale policie bude nejlepší. Neblbni a udělej to, než se všechno ještě zhorší!“ naléhala jsem. Než stihla zareagovat, zastavil před námi očekávaný autobus. Uvnitř jsem se chtěla k rozhovoru vrátit, pohybem ruky mě však zarazila.
„Vážím si tvé snahy, ale své věci si vyřeším sama. Nech to být, prosím!“ Neměla jsem, ale přikývla. Viděla jsem to už dřív, než se stali manželi. Dokázal s ní manipulovat jako nikdo jiný, a to tím nejsprostším způsobem. Skrze její lásku. Přesto jsem doufala, že si “své věci“ skutečně vyřešit dokáže. Víra je věc krásná, ale také slepá.