Doživotní prokletí (2. část ze 4)

„Tys jí to řekla?!“ rozkřičel se na ni. Anna mlčela. Strach bránil odpovědět. Strach a tušení toho, co přijde. Ale asi si to zaslouží. Mohla jí přeci říct, že spadla třeba ze schodů. Bylo by to tak lepší pro všechny. ´Jsem tak hloupá!´nadávala si v duchu.
„Tak řekla?!!!“ rozkřikl se.
„N-n-ne. Ona sama na to…“ odvážila se promluvit.
„Jo tak sama! Ono se ale samo nic neděje, víš?!“ Petr do ní strčil, až zády padla na hranu postele. Sykla bolestí. Náhle se v ní na okamžik cosi hnulo. Vzpřímila se a zkusila ho praštit pěstí. Dřív než mohla dopadnout jí však ruku chytil. Tiskl tak silně, až se na kůži začaly tvořit modřiny. Teprve teď si pořádně uvědomila, jak bezpředmětný krok provedla. Cožpak měla šanci, že rána vůbec dopadne? A kdyby, cožpak by mu to nějak ublížilo? Ne!
„Promiň! Promiň mi to!“ začala se o překot omlouvat a vzápětí prosit: „Pusť mě, to strašně bolí! Pro-prosím! Petře…“ Mrštil s ní na podlahu, než stisk povolil. Pak na ni nenávistně pohlédl.
„Seš zrádná mrcha! Nic jinýho! A to jsem myslel, že mě miluješ!“ Po těch slovech na ni plivl a odešel. Zavřel ji v ložnici, ale ještě chvíli stál za dveřmi a poslouchal. Poslouchal, jak se dáví vlastními slzami a mezi vzlyky vměstnává uplakaná slova: „Ale vždyť ano! Tak strašně tě miluju! Miluju! Miluju, ach Bože, jak moc!…“

Další den jsem si na ni počkala před školou. Vždy z ní vyzvedávala svého syna – Michala. Petr se k tomu propůjčil jen velice zřídka, téměř nikdy. Uvědomila jsem si to až doma, toho dne, kdy mi přiznala pravdu. Co Petr provádí jí je jedna věc, ale vždyť mají také syna! Přísahala jsem si, že jestli bije i jeho, půjdu na policii stůj co stůj. Zní to strašně, ale kéž by ho bil. Měla jsem tam zajít.
Anna zrovna opouštěla školní budovu s Michalem po boku. Vydala jsem se jí naproti. Zahlédla mě až příliš pozdě, aby dokázala změnit směr a nejevilo se to jako účelné vyhýbání. Zrychlila jsem a zarazila ji v půli kroku.
„Anno, musím s tebou mluvit!“ vyhrkla jsem raději co nejrychleji.
„Jé, ahoj Jano! Hele, ráda bych, ale musíme s Míšou domů, nebo nestihnu uvařit, než se táta vrátí. Viď, Míšo?“ usmála se na synka.
„Jo, jo. Nebo by zase křičel a poslal mě do pokoje. A ty bys potom brečela a to nechcu!“ rozhodl s dětskou rozverností tázaný.
„Bude to jen chvilka, neboj,“ usmála jsem se na něj a obrátila pohled zpět k Anně. „Pět minut, víc nechci.“ Chvíli přemýšlela, ale nakonec svolila a poslala Michala, aby počkal v autě.
„Co je?“ zeptala se vzápětí nervózně. Vytáhla si cigaretu a na třetí pokus ji zapálila.
„Ty kouříš?“ vytřeštila jsem oči. Anna nikdy nekouřila ani nepila. Při žádné příležitosti. Nechtěla si vypěstovat závislost. Na ničem. Nyní mi však připadalo, že ji získala. A nemyslím zrovna na cigaretách.
„Jo, už nějakou chvíli. Ale Míša to neví. Petr taky ne. Zůstane to tak, doufám,“ oznámila nepříliš vlídně. „Tos ale nejspíš řešit nechtěla, ne?“
„Ne. Hele, uznávám, že ty bys měla být schopná si své věci, jak říkáš, vyřešit. Ale Michal je jenom dítě a za tvou rezignaci nemůže. Jestli Petr ubližuje taky…“
„Kdo podle tebe na co rezignoval?!“ zakřičela a silně potáhla z cigarety. O poznání klidněji pak dodala: „Míši se nikdy ani nedotkl, ne tak, jak myslíš. Má ho rád jako každý otec svého syna, možná i o něco víc.“
„A jsi si jistá?“
„Co je to za pitomou otázku?! Jasně, že jsem!“ Nadechovala jsem se, že jí ještě něco řeknu, ale nenechala mě. „To stačí, musím jít. Už se o to nestarej!“ pronesla téměř výhružně, než zadusila nedokouřenou cigaretu a odešla k autu. Sledovala jsem, jak odjíždí. ´Lhala? Mluvila pravdu?´ honilo se mi hlavou.

Když dorazili domů, Petr už tam byl. Vypadal, že má nezvykle dobrou náladu. Dokonce Annu objal a políbil na uvítanou. Znenadání se však od ní oddálil, v očích opovržlivý výraz.
„Míšo, běž do pokoje!“ zavolal na chlapce. Další větu adresoval Anně: „Tys kouřila?!“
„Tati, prosím, nekřič zase na mámu!“ ozval se náhle ode dveří jejich syn.
„Michale! Co jsem ti řekl!? Mazej do pokoje!“ okřikl ho otec. Počkal pak, až uslyší zaklapnutí dveří, než pokračoval: „Tak, neříkal jsem ti sakra, že se cigaret ani dotkneš?!“ křičel.
„Já… já…“ snažila se rychle něco vymyslet na svou obhajobu. „Já jsem nekouřila, ne. To, to Jana. Chvíli jsme spolu mluvily a ona si zapálila. Vážně, věř mi!“ prosila. Petr se na okamžik jakoby zamyslel.
„Tak Jana…“ naklonil se k Anně blíž. „A neříkal jsem ti sakra, že za ní už nemáš chodit?!“ řval. Zároveň s těmito slovy ji začal mlátit. Pěstí i rozpřaženou rukou. Jak ho zrovna napadlo. Po hlavě nebo do břicha. „Říkal jsem ti to?! Tak říkal?!“ vkládal mezi rány.
„Jo, říkal, já nevím…“ šeptala, co nejhlasitěji jí pláč dovolil. „Nevím, jak mě mohlo napadnout s ní mluvit. Nevím… Prosím, už dost, ne, au!“ Snažila se Petrovým pěstem uhýbat, bránit jim rukama, když uhnout nešlo, ale marně. Náhle ji napadlo, že by to určitě nebylo tak hrozné, kdyby nelhala. Kdyby jen přiznala, že skutečně kouřila. A o Janě vůbec mluvit nemusela. V duchu této nepravděpodobné naděje se rozhodla lež přiznat a tak trochu ji nahradit jinou.
„Já ti lhala!“ křikla, aby ji slyšel. Rány okamžitě ustaly. Ta poslední, kterou se snažila opět vykrýt vlastní dlaní, už nedopadla. Petr namísto toho pěst rozevřel a za ruku ji chytil. Silněji než tehdy v ložnici.
„Cos to řekla?“ pohlédl na ni udiveně. Nevěřil, že by si k němu něco takového vůbec kdy mohla dovolit. Že by jí to strach vůbec kdy mohl dovolit.
„Promiň mi to! Jenom jsem se strašně bála, že by ses zlobil! Jinak bych ti nikdy…“
„Nech těch pitomých výmluv! Okamžitě mi řekni, v čems lhala!“ přerušil ji nabroušeně.
„Já… S Janou jsem se vůbec nepotkala. Jen jsem si zapálila cigaretu. První, jen jednu. Opravdu!“ vypískla zoufale, když stisk svého předloktí už nemohla bolestí snést. „Pusť proboha! Strašně to bolí!“ zaječela zděšeně.
„Co? Tvou ruku, lhářko prolhaná?! Myslím, že tě vůbec nebolí, jenom si vymýšlíš!“ prohlásil povýšeně. V tu chvíli s ní smýknul na stranu, ale sevření neuvolnil. Něco prasklo. Až pak ji pustil. Zůstala na zemi a šeptajíc slůvka bolesti si tiskla ruku k hrudníku. Jakoby však šlo o signál pro Petra, aby pokračoval. Začal ji kopat a opět mlátit pěstmi. Nakonec po ní ještě hodil porcelánovou sošku stojící doposud opodál na poličce. Ustal až poté, co se Anně z rány na hlavě, způsobené právě tou soškou, začala řinout krev. Rozčarován minulým děním se oblékl a odešel z domu. Netušila kam, ale vlastně jí to bylo jedno. Ještě asi pět minut zůstala bezmocně ležet na podlaze. Teprve potom se dokázala postavit a dobelhat do koupelny. Svého odrazu v zrcadle se málem lekla. Pravou stranu obličeje měla zakrvácenou. Na rozhraní čela a vlasů se jí táhla rozšklebená rána, z níž krev stále trochu vytékala. Natáhla ruku ke kohoutku s cílem pustit vodu a obličej si omýt. Jakmile ji však napnula, začala bolet jako ve chvíli, kdy s Annou smýkl na podlahu. S hrůzou jí vytanulo na mysl, že možná bude zlomená. Zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku odehnala a stáhla ruku zpět. Obličej si pak očistila rukou druhou.
Ještě nějakou dobu čekala. Nechtěla jít k doktorovi, co by mu řekla? Ale nechtěla mít ani zdeformované předloktí. Jestli je zlomené, půjde. Čekala hodinu a sama byla překvapená, že se Petr pořád nevrací. Ruka ovšem při pohybu bolela stále stejně. Vtloukala si do hlavy, že jí přeci nemůže mít za zlé návštěvu lékaře. Pak už jen poprosila Michala, ať na okamžik vydrží doma sám, a odešla.