Doživotní prokletí (3. část ze 4)

Další den mi Anna zavolala. Mluvila sklesle s podtónem prosby u každého slova. Bylo víc než jasné, že se něco stalo.
„Nazdar Jano,“ špitla.
„Ahoj, děje se něco?“ zeptala jsem se okamžitě.
„Ne, jenom… nezašla bys dnes do školy pro Míšu? Mohla bys mi ho dovést? Petr by pro něho šel, ale má v práci přesčas. Prostě ho jenom vyzvedneš a přivedeš. Petr přijde ve čtyři, tak nemusíš tolik spěchat. Jen ho přiveď, jo?“ naléhala.
„Tak hele, nemyslíš si, že ti to uvěřím, že ne? Míšu vyzvednu, ale zůstane u mě, dokud si pro něj sama nepřijdeš. Chci tě vidět, jestli jsi v pořádku, rozumíš?“ oznámila jsem jí nekompromisně. Nastalo ticho.
„Tak dobře,“ řekla pak pouze a zavěsila.
Co jsem slíbila, to jsem také splnila. Michalovi jsem v bytě pustila na DVD nějaký kreslený film, ale jaký, to si bohužel nevybavím. Smál se u něj a byl zjevně šťastný. Napadlo mě, po jak dlouhé době asi… A kolikrát byl šťastný poté, to snad jen Bůh suď. Já zatím v kuchyni vařila kafe, abych se tím už nezdržovala, až Anna přijde. Zrovna jsem skončila, když zadrnčel zvonek.
„Proboha Anno!“ vyjekla jsem, jakmile se dveře pod mou rukou otevřely. „Co se ti stalo?!“ Vypadala strašně. Ruku v sádře, na čele zazeleněný šrám, dost možná i s několika stehy. Někdo ji pořádně zřídil. Někdo? Petr, samozřejmě.
„No… nechci to probírat tady na chodbě,“ zašeptala. Ustoupila jsem jí a naznačila, ať vejde. Vstoupila. Chtěla jsem zavolat na Michala, ale zarazila mě: „Nevolej ho, nenechal by nás chvilku o samotě.“
„Takže mi konečně něco řekneš?“ zaradovala jsem se nepatřičně.
„A můžu jinak?“ zasmušila se. „Nesednem si někde?“ S omluvou jsem ji doprovodila do kuchyně, když obývák byl obsazený. Se zasyknutím usedla k jídelnímu stolu. Přinesla jsem kávu a sedla vedle ní.
„Tak?“ pobídla jsem ji. „Co se stalo?“
„Dobře…“ upila. „Když jsme přišli včera domů, ucítil ze mě cigaretový kouř – jak jsem si před školou s tebou zapálila.“ Odmlčela se, tak jsem pokývala hlavou, aby věděla, že poslouchám. „Začal křičet, tak jsem řekla, žes kouřila ty. Promiň.“ Můj pokus o přerušení zastavila. Možná by už nedokázala znovu začít vyprávět. „Strašně se rozzuřil, že jsem se s tebou viděla. Zakázal mi to. Začal mě bít, hrozně moc… Zkusila jsem přiznat pravdu, jenže to nepomohlo. Všechno se ještě zhoršilo. Dokonce po mně něco hodil; nevím, co. Pak odešel někam ven. Asi se vrátil hodně pozdě, už jsem musela spát. Alespoň mě nechal.“ Přestala vyprávět a vypila naráz zbytek kafe. Chvíli jsme obě mlčely.
„Máš to ošetřené, šlas do nemocnice?“ promluvila jsem první. Chtěla jsem jí dát trochu času, ne se hned vracet k událostem z domova. Alespoň ne přímo.
„Jo, ruku mám zlomenou, musela jsem,“ odpověděla se sklopenou hlavou.
„A tos jim řekla, že tě…“
„Blbneš?! Samozřejmě, že ne. Řekla jsem, že mi ujela noha na schodech,“ přerušila mě.
„To ti přece nemohli věřit.“
„Dost možná, ale nic neudělali,“ pousmála se snad trochu zoufale.
„Víš, už jsem ti to sice říkala, ale měla bys vážně jít na policii…“ zkusila jsem donucovacím tónem.
„Ale…“
„Ne, nepřerušuj mě! Vidíš to sama, na začátku stálo pár modřin, teď ti zlomil ruku! Co přijde příště? Bude to jenom horší. A ač teď možná Michalovi neubližuje, jsi si tolik jistá, že až tu nebudeš, nezačne s tím? A věř, že když nic neuděláš, tak tě vážně zabije! Mám tě ráda, tohle nechci.“
„Já… Proboha!“ vykřikla znenadání poděšeně. Pohledem směřovala k hodinám nad lednicí. „To už je tolik?! Musíme rychle domů, Petr bude za chvíli doma! Úplně jsem zapomněla sledovat čas. Musela jsem přijet tak pozdě…“ zmatkovala.
„Hele, hele, klid! Nikam tě nepustím, dokud neslíbíš, že půjdeš na policii, jasný?!“ chytila jsem ji za nezlámanou paži.
„Jo, sakra. Jo, jo jasně, půjdu tam, jenom pusť, musím…“ ani nedořekla a už běžela pro Michala. Rychle se přivítali, ještě rychleji rozloučili se mnou a byli pryč. Jak výstižná to slova… byli pryč…

Když přišel z práce, Anna mu už vařila jídlo a Michal si psal úkoly. Stihli přijít domů včas. Pozdravil je. Odpověděli oba, ač Anninu reakci přehlušilo povykování syna:
„Tati, tati, koupíš mi prosím pohádku Za plotem? Je to hrozná sranda a líbí se mi, moc!“ prosil. Mámy se neptal, věděl, že vždy vše kupuje jen táta. Že jen on má peníze.
„Ale, a kdes to viděl?“ pozdvihl Petr obočí.
„U tety Jany, pustila mi ji, než přišla máma,“ prozradil upřímně. Anna ztuhla uprostřed pohybu. Když bázlivě pohlédla přes rameno, střetla se s manželovým vražedným pohledem.
„Uvidím, co se dá dělat, Míšo. Ale teď si to běž dopsat do pokoje,“ kývl k úlohám. Michalovi v tu chvíli došlo, že o tom asi táta neměl vědět. Pozdě. Poslušně tedy odkráčel, kam ho poslal.
Jakmile byl pryč, popadl Petr svou ženu za rameno. Bolelo to. Nedbaje protestů, že polévka uteče z hrnce, ji odtáhl do ložnice a zavřel dveře na zámek. Až nyní jí stál tváří v tvář a všiml si ošetřených zranění.
„Tys s tím šla k doktorovi?!“ otázal se zatím zdánlivě klidně.
„Mu-musela jsem. Zlomils mi ruku a…“ pokusila se omluvit.
„Takže tos řekla?! Že jsem ti JÁ zlomil ruku?!!!“ zařval.
„Ne, ne! Že jsem spadla ze schodů. Nic víc!“ bránila se.
„Tak ze schodů. A byla v nemocnici; a u ´tety Jany´…“ mrmlal jakoby sám k sobě. „Neříkal jsem, ať za tou courou nelezeš?!!!“ rozkřičel se na celý dům.
„Neříkej Janě coura!!!“ V náhlé vlně odporu k urážkám snášejícím se na hlavu její přítelkyně si ani neuvědomila, na koho vlastně tak znenadání útočí. Ne v daný okamžik. Až o chvíli později. „Proboha, promiň, promiň mi…“ vyhrkla v uvědomění. Petr však Annu už dávno neposlouchal. Ona mu odporuje; ona JEMU! To je snad ještě horší, než když mu lhala. Doteď ho vůbec nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. A ono došlo. Nic neslyšel, nic neviděl. Jen ji, vzpurnou ženu. V hlavě mu pořád dokola rezonovala ta osudná věta. Začal ji bít. Nejprve plochou dlaně, pak pěstmi. Později přidal i kopance. Ale teprve když ji poněkolikáté udeřil do sádry a v ústech ucítila pachuť vlastní krve, vykřikla: „DOST!“ S takovou silou, až to Annu samotnou překvapilo. A Petr skutečně přestal. Na čas.
„Říkám ti, přestaň už! Ano, byla jsem u doktora a na ruku si mám dávat pozor. A ano, byla jsem i za Janou a podle ní, podle ní mám všechno tohle,“ rozhodila rukama tak, aby nemohl zapochybovat, co myslí, „nahlásit na policii. Nechtěla jsem, ale ještě jednou mě uhodíš a neposlechnu pouze doktora. Je ti to dost jasný!?“ Zahleděla se na něj a Petr poznal, že vše myslí naprosto vážně. Zdálo se, jakoby to pečlivě zvažoval. Nabyla dokonce pocitu vítězství. Mylného až běda.
„Zmlátím tě, že už neřekneš nikomu nic, krávo!!!“ zařval. Vzápětí se dal do díla. Údery a kopance opět hledaly svůj cíl, ovšem s mnohanásobnou razancí. Zalitovala, že vůbec kdy otevřela pusu. Kdyby mlčela, zbil by ji jen tolik, co vždycky. Nyní už dokázala pouze křičet. Nemohla se ani omluvit, ač chtěla. Tak moc. Jen aby přestal. On ovšem nepřestával. Když padla zkroucená do klubíčka na zem, dál ji kopal jako smyslů zbavený. Do břicha i jinam. Ale hlavně do břicha. Poslední, co cítila před omdlením, byla jakási věc, kterou po ní hodil. Rozhodně ne první. Pokračoval sice, již však nic necítila. Milosrdná to náruč černých mdlob.