Doživotní prokletí (4. část ze 4)

Navečer příštího dne jsem Anně zavolala. Na pevnou domácí linku, mobil totiž neměla. Chtěla jsem se přesvědčit, že skutečně splnila svůj slib a šla na policii. Vyzváněcí tón se zdál nekonečným, než ho přerušil dětský hlásek:
„Ano?“ otázal se s hranou důstojností.
„Ahoj Míšo, tady Jana. Dáš mi mámu, prosím tě?“
„Jo, ale ona teď není doma a…“ Michala přerušil vzdálený mužský hlas; Petr.
„Dej mi to, kdo je tam… Kdo je?“ Poslední dvě slova už zněla zvučně do sluchátka.
„Jana, kde máš Annu?! A nezkoušej žádný výmluvy, všecko vím!“ reagovala jsem výhružně.
„Zmizela. Dnes ráno. Asi ji někdo unesl. Nevím, o čem ´všem´mluvíš,“ snažil se působit smutně.
„No jasně, unesl. Vůbec by neměla důvod k útěku, že?!“ Štval mě, jak si hrál na hodného trpícího manžela. „Jestli to tak není a něcos jí udělal…!“
„Nechápu, o čem…“ Zavěsila jsem mu. Nepotřebovala jsem a nepotřebuju poslouchat ty lživé výmluvy.

„Tati! Cos to tetě o mámě říkal? Jak zmizela?“ obrátil se Michal na otce, jakmile odložil sluchátko. Nechápavý výraz v očích. Petr se nad odpovědí nejprve pořádně zamyslel. Sklonil se k němu.
„Víš, Michale, teď musíš být hodně odvážný. Maminku někdo nejspíš unesl. Už jsem to pověděl policii, hledají ji. Musíme věřit a modlit se, aby ji našli, rozumíš? Určitě bude v pořádku.“
„Ale co? Ty mi lžeš!“ obvinil ho vyděšený chlapec.
„To teda ne! Nikdy, lhát je špatné! Poslyš, teď musíme hlavně držet pohromadě, jasné? Jako pořádná rodina. A nesmíme jeden na druhého nic špatného nikomu říkat,“ oznámil důrazně Michalovi.
„Jak to myslíš?“ nechápal.
„No, kdyby se tě třeba někdo ptal, jestli jsme se s mámou měli rádi. Víš, že měli, doufám? Sice jsme se hádali, ale, a to si pamatuj, všichni tátové a mámy se někdy hádají jako my,“ upozornil ho.
„Aha, ale pročs mě vždycky poslal do pokoje?“
„Abys u toho nemusel být. Dětí se takové věci nemají týkat,“ usmál se povzbudivě.
„Tak dobře, a kdy přijde máma domů?“ zeptal se, jakoby na počáteční informaci o únosu už zapomněl.
„Nevím!“ zvýšil naštvaně hlas. Vždyť mu to už říkal! „Někdo ji unesl, nevím kde je ani kdy ji policie najde, rozumíš?!“ Michal ještě nějakou dobu informaci vstřebával. A když mu to konečně došlo, rozbrečel se.

Příštího dne, hned ráno, jsem šla na policii. Skutečně Annu nahlásil jako pohřešovanou. Začala jsem uvažovat nad možností, že mu vážně utekla. Jak ráda bych vám nyní řekla, že tomu tak opravdu bylo. Že vše dopadlo dobře; začala nový život, šťastný, a za nějaký čas se ozvala, oznámila mi ty krásné zprávy. Tak přeci příběhy obyčejně končí; hrdina, ač těžce zkoušen, vyvázne a zbytek života prožije v pověstném klidu a míru. Ale bohužel, nemohu…
***
V ten den mě něco popadlo a odmítalo pustit. Nevysvětlitelná touha zajít na Annino oblíbené místo. Než se s Petrem vzali, chodila tam přemýšlet, zoufat si i prostě jen tak relaxovat. Někdy mě vzala s sebou. Později již neměla kdy tam zajít. I když, možná si sem tam čas našla, tohle ví jen Anna sama. Každopádně mě tam už dva dny cosi neodbytně táhlo. A proč vlastně ne, proč tam nezajít, nezavzpomínat? V duchu tohoto názoru jsem třetího dne volání podlehla. Jakmile jsem vešla na “Annin“ palouček, dýchly na mě vzpomínky. Malá mýtinka uprostřed lesa protnutá na jednom kraji potůčkem se snad vůbec nezměnila. Až na jedno. Vždy tu krásně voněl okolní les a zněl zpěv ptáků. Nyní ne. Jen občas zahvízdal prolétající host a vítr mi pod nos naháněl podivný hnilobný zápach. Přicházel od onoho potůčku. Ač malý, zvládl si za dobu svého života s přispěním občasných záplav vyhloubit pořádné koryto. Musela jsem až na jeho samý okraj, abych skutečného původce zkaženého vzduchu odhalila. Často mě napadá, jestli jsem se neměla raději otočit na podpatku a vypadnout. Možná ano. Neudělala jsem to však. Divže jsem neoslepla nad hrůzou, zrůdností toho výhledu, jenž se mi naskytnul.
Leželo tam. Obklopeno starým, časem zešedlým opadaným listím a jím prorůstající travou. Mrtvé tělo osoby mi na světě do té doby snad nejbližší. V roztrhaném oblečení připomínající už spíš špinavý hadr. S bledou, vychladlou kůží umrlců, na níž se rýsovaly podlitiny, modřiny a rozšklebené rány, které dávno nemohly krvácet. Onen zápach, zápach rozkladu, jsem již nevnímala, ač zesílil. Vlasy měla zcuchané, místy slepené krví. Sevřená oční víčka mi naštěstí nedala nahlédnout Anně do vyhaslých očí pod nimi. To by mě muselo zabít. Mouchy, jedni z mála mrchožroutů českých lesů, ji nemilosrdně obletovaly a oždibovaly svými sosáčky. Voda rybníka obtékala její bezvládnou paži se zbytky rozdrcené sádry. Déle jsem se na tu hrůzu nevydržela dívat.
Nohy mě samy usadily až uprostřed paloučku. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Bez pohybu, bez myšlenek. A pak jsem vstala, vrátila se do auta a zavolala policii. Jak jsem toho byla schopna? Kéž by mi to někdy prozradil. Sama nevím. Vše jsem přestala vnímat jako nezávislý pozorovatel až tehdy, když mě vyslechli. Až za zamčenými dveřmi svého bytu. Ještě déle však trvalo, než jsem šla svou výpověď doplnit. O obvinění z domácího násilí a vraždy.
Jenže ouha, v jediné důkazní lékařské zprávě se nikdo nestavěl proti pádu ze schodů. Sociální pracovnici malý Michal sdělil toliko, že se rodiče občas hádali, nikdy však neviděl, že by táta mámu uhodil. Z okolí si problému taky nikdo nevšiml. A zbylá, čerstvá zranění Anně údajně nezpůsobil nikdo jiný, než neznámý pachatel krátce před její vraždou. Vždyť kdo by mohl podezírat toho krásného truchlícího vdovce s dítětem na krku a tolik zaskočeného tím hrubým obviněním? Mohla jsem být nakonec ráda, že z ničeho neobvinili mě. Petr totiž svou obhajobu uzavřel tím, že jsem ho neměla nikdy ráda. Řekl tuším doslova: „Co je to za člověka, který se na smrti své kamarádky, tolik milé ženy, může ještě snažit cosi vytěžit ve svůj prospěch?“ Parchant jeden. Moc mi nepomohl ani fakt, že násilníci bijící manželky obvykle bijí i své děti. To Petr skutečně nikdy nedělal.
Dnes už vím naprosto přesně, jak jsem tehdy měla reagovat. Bohužel, pozdě. Každý má právo promluvit, někdo má však povinnost. Obojí jsem tehdy ignorovala. Protože mě o to Anna prosila, protože to tolik chtěla. Ovšem odkdy vlastně člověk ví, co chce? A i když ano, jak by mohl vědět, že se to ukáže dobrým? Stačilo zajít na policii hned, ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděla. A Anna by možná ještě stále žila… Otázka, jestli ano, bude pravděpodobně mým doživotním prokletím. Jak říkám; bohužel, pozdě.