Namodralé skvrny po těle.

Jeho příchod zvěstoval něco zlého.
Dupot na schodech, práskutí dveří, další dupot a zavrzání dveří do mého pokoje.
Po celou dobu mi běhal mráz po zádech, tuhla krev v žilách a naskakovala husí kůže, ale když jsem zaslechla dobře známé zaskřípání mých dveřích, oněměla jsem hrůzou.
Byl tady!
Ani jsem se nehnula. Seděla jsem shrbená u svého stolu, přesně tak, jako před malým momentem. V dlani, která se mi nyní orosila potem, jsem svírala tužku. Držela jsem ji nastavenou nad svou kresbou, jako bych chtěla udělat další čáru.
Pomalu šel ke mně a podlaha pod jeho vahou skřípala.
Modlila jsem se, aby neměl nůž. Na druhou stranu, co by na tom záleželo?! Může mě třeba ukopat k smrti... Bodnutí do srdce by byla daleko lepší smrt! Mnohem rychlejší!
Ruka, ve které jsem svírala tužku se mi klepala, jaký jsem měla strach.
Došel až ke mně.
Zavřela jsem oči a pevně stiskla čelisti - to byl můj trik proti bolesti od ran do hlavy.
Stiskl opěradlo mé židle na kolečkách a funěl mi do ucha. Židle zaskřípala a on ji, společně se mnou, odstrčil stranou.
Uchopil mě za ruku a zkřížil ji. Potom mě chytil za vlasy a táhl do výšky. Když mi je konečně pustil, zůstal mu jich trs v dlani. Oklepal si je.
Já jen se slzami v očích sledovala, jak klesají k zemi a čekala na další úder.
Přišel.
Jeho hrubá pěst mi udeřila do oka. První slza se přelila přes víčko a rychle putovala co nejdál od mého oka. Přála jsem si stejně rychle odejít odsud.
Vzpomněla jsem si na Lukáše. Na jeho milý a přátelský úsměv. Na teplý stisk jeho dlaně. Na jeho vůni, když jsem mu brečela na rameni. On jediný mě pochopil. On jediný mi věřil. Jako jediný mě neodsoudil a nevysmál se mi.
Vzedmula se ve mně obrovská touha bojovat a bránit se.
Zatnula jsem dlaň v pěst a udeřila ho do obličeje.
Tváří se mu blýsklo překvapení. Po třech vteřinách ho vystřídal vztek.
Přehodil mě přes ramena, dopadla jsem zády na podlahu a na chvíli ztratila dech. Několikrát mě kopl do břicha. Nemohla jsem se bránit. Nemohla jsem vstát.
Několika kopanci trefil i můj obličej a jeho zběsilost neustávala.
Brečela jsem. Přála jsem si zemřít.
To bylo poprvé, co mým největším přáním nebylo být někde jinde, ale prostě zemřít.
Po páru dalších ran mi znecitlivěly některé části těla a bolest už nebyla tak ukrutná.
Najednou kopání ustalo.
Poodstoupil o dva kroky na stranu a sykl: "Vstaň!"
Nešlo to. Musela jsem něco mít zlomeného.
Opakoval svůj příkaz.
Zkoušela jsem vstát a trpěla tak ještě větší bolestí. Cítila jsem, jako by se mi do těla zabodávaly stovky nožů. Jako by mě poštípaly tisíce vos.
Smál se z plna hrdla svým krutým smíchem.
Nenáviděla jsem ho!
A nenáviděla jsem i matku, jejíž obrys postavy jsem zahlédla za prosklenými dveřmi.
Proč mi nepomohla?
To pro ni nic neznamenám?
Proč na něj nezavolá policii?
To je její strach větší než mateřská láska?
Rodiče si člověk nevybírá!
Pro mě ti moji nic neznamenají. Už dávno jsem ztratila i tu špetku citu, který ve mě přežíval. Teď cítím jen nenávist, zoufalství a strach.