Rychlé dojmy

Dojmy

Život je jen jeden, si tedy myslím.
Tak s tím musím žít a ne jen tu být.
Tak začnu.
Měním zvyky.
Podstupuji operaci očí.
Přestávám jíst maso.
Míň piju alkohol, víc se hýbu, nebráním se námaze.
Vyhýbám se práci a jsou i rádci co mne od toho zrazují.
Vrazi žití!
Poslouchám své vědomí a děkuji pánubohu za nápovědu.
Chodím za ním ke kapličce u mé louky.
Jenže co je na této zemi mé?
Jen zážitky a se mnou oni zmizí.
Pak taky děti, aby se za mne nemuseli stydět.
A já za ně.
Taky manželka co se mi stále líbí.
Puštěnou mám televizi, na stole u notebooku taky knihy káva foťák v emailu zpráva na louce kráva i tráva.
Minulý týden jsme se vrátily ze Slovenska od Terchové z túr, sauny a krásné přírody. Viděl sem kopce, skály důchodce-chodce i horolezce. Taky vím, že nevím kdy, že mám dost.
Vyburcován stále chodím holemi se raději jistím.
Čtu Bukowského.
Jedu na závody do Jizerek.
Na motorce.
Dávám jí nové gumy, mažu řetěz před odjezdem.
Přidělávám držák navigace
Balím věci do loďáku tedy házím, co si myslím, že budu potřebovat.
To hlavní však mám v srdci v rukou a v myšlení.
Už se nebojím.
Tedy ne moc.
Zdá se, že skoro vůbec.
Tak tak jedu.
A jedu.
Přijíždím do kempu plného podobně postižených lidí rozličného věku, povolání a co já vím čeho všeho ještě.
Sedí tu doktor, vedle něho já s námi dredaři, holky, cestovatelé, dobrodruzi.
Je nás tu přes osmdesát.
Večer je večeře a po něm seznamování promítání z minulých ročníků.
Mluví se o bezpečnosti, pneumatikách.
Jdu raději pít.
Dávám několik svijánů, kafe s rumem a na závěr zelenou.
Jdu spát.
Ráno po probuzení se mi zdá, že nemůžu jet neb mám teplotu.
Zjišťuji, že je to ta předstartovní.
Beru si raději prášky na tlak.
Jdu na snídani, skoro nemůžu jíst.
Piju černý čaj.
Zapisuji se k jednomu z vodičů podle předpokládaných schopností a motorky.
Odjíždí jedna ze skupin a mně se líbí tak mi to nedá a jedu za nimi.
V první zatáčce jde první motorky na zadní.
Po ní i druhá.
Pak jedu já smykem do zatáčky.
Sprcha štěrků z polňačky, mraky prachu klopím štít helmy.
Od operace očí mám jen čtyři dny.
Přejíždíme na silnici a zdá se mi, že po ní jedeme nějak dlouho.
Zanořujeme se na pole a hle zde jsou hasičské závody. Mají z nás zřejmě radost neb po průjezdu toho stáda nevidí na terče.
Po louce to strašlivě klouže, a přesto málokdo ubírá.
Drny se řítí na plexy štítu helmy.
Vjíždíme do lesa a zde je první postižený průrazem.
Sundává ze své KTM 950 Adventur zadní gumu třikrát ji lepí, mění a tak stále dokola.
Až čtvrtý pokus po více jak hodině a půl je úspěšný.
Průběžně nás všichni předjíždí.
Konečně odjíždíme. Po necelém kilometru jde po skoku k zemi.
Uražený kohout a tekoucí benzín.
Vypadlé sedlo nádrž.
Přesto se vše daří provizorně opravit.
Jezdec je zdá se v pořádku.
Snad je otřesena tempo se trošku zvolní, říkám si.
Nezvolní.
Motorky znovu burácí.
A je to hudba síla zní.
Úzká pěšina prudká do do kopce přerušovaná příkopy, přes které se musí jet, co to dá to, aby se přelítly. Kdo se bojí, jde na boudu.
Bojím se asi té boudy tolik, že neubírám.
Ty co vidím to dělají stejně.
Dredaři i doktoři.
Mladí i staří.
Visáci zpívají, že je to známka punku.
Je to známka punku.
Jedeme krásným krajem dost stavíme a čekáme na pozůstalé.
Lávka pro chodce s prudkým nájezdem nezdá se pevná pro chodce.
Vjíždí první což je signálem pro další.
BMW má válce do stran a to se tam nemůže vejít říkám si, opak je pravdou.
A za ní další a další.
Jedeme na rozestavěnou silnicí, kde se zvedají oblaka prachu nevidím na krok.
Proti mně se náhle vynořuje bagr s válcem.
Plné brzdy a prudký 30 metrový sjezd.
Bojím se, jenže to nemůžu přiznat.
Dávám to a tak sebevědomí jde nahoru.
Řítíme se po svážní cestě k pískovému lomu.
Tam odpočívám a fotím ty ostatní blázny.
Fyzikální zákony pro některé neplatí.
Pak ještě jedeme na motokrosovou trať, kde dávám tři čtvrtě metrový brod s močkou.
Strašně smrdím jí i potem.
V hospůdce dáváme výborný oběd a přijíždí za mnou kamarádi na svých pro tyto disciplíny nevhodných strojích.
Jsem rád, že tu jsou.
Po chvíli však odjíždíme. Jeli za mnou přes třista kilometrů kvůli obědu?
Vím jak to je.
A zase dál.
Potkáváme i ostatní skupiny občas se prohazujeme.
Najíždíme na silnici, kde to zase umím na drapácích já.
Předjíždím jednoho za druhým až je tu vůdce na svém BMW.
Neznám cestu tak jej jen provokuji neustálým dýcháním do zátylku.
Některé zatáčky projíždím driftem a mám z toho dobrý pocit.
Večer se promítají fotky a záběry z kamer na helmách.
Taky se dost pije.
Svěřují se dojmy.
Jí se upečení krocani.
Já maso nejím přesto kousek uždibuji.
Je to moc dobré.
Jdu raději spát a vytahuji knihu.
Čtu opět Bukowského ženy.
Usínám.
V pět hodin ráno se někteří vrací a pletou si chatky a chtějí spát na mé posteli.
Další den odjíždím po snídani. Nemám cíl cesty.
Jedu tedy podle slunce.
Vychází na východě přeběhne jih a míří na západ.
Bydlím na jihu
Dávám to tedy přes les sám a vyjíždím po různých silničkách v Rudolfově.
Jedu k Fojtově přehradě, jenž je v rekonstrukci.
Cestou dělám pár fotek. Vyjíždím v Liberci a říkám si, že by nebylo na škodu se podívat za krásného počasí na Ještěd. Jedu podle kolejí Ještědskou ulicí a pak zamířím na turistické stezky. Je tam moc lidí a zřejmě ze mne nemají radost. Ani já z nich. Pod vrcholem potkávám kluky, co mne varují před parkovným přesto mířím nahoru a po chvíli se též vracím. Šedesát za motku nedám. Opět se loučím a jedu směr Mimoň.
Vojáky nemám rád a tak mířím na Kokořín.
Všude je spousty cyklistů, chodců, motorkářů.
U rybníka dokonce i obnažené dívky.
Tak to je důvodem k přestávce.
Nenápadně fotím tyto krásy přírody.
Stavím v hospodě u Mělníka na pozdní oběd.
Jedu dál domu do Prahy.
Odvazuji loďák, balím navigaci, zamykám, jdu domu a koupu se.
Důležité je, že jsem to zažil.
Zítra do práce – ještě si to rozmyslím, pomyslím.