PROCHÁZKOVÁ I

***

Flákal jsem se krajinou, vykukoval z pod sukní, hledal coby,
bylo mi to jedno, na počasí jsem neměl vliv,
až jednou, ale o tom jindy.
Rozbrečel se ve mně chlap. Nebylo to poprvé.

Máma vyprávěla, že mateřské jsem vyřval.
Od té doby mléko nepiju, vyjímečně převařené a raději kakao.
Pravda, jednou jsem okusil, když porodil se syn, snad první.
Brr, nezáviděl jsem mládí.
Dnes mám klid. Do kopce nevylezu,
skákat propastí je mi shnilo a na rogalo mě nikdo nedostane,
ani heverem.
Jo, abych nezapomněl.

Šourám údolím, bystřím. Zurkot. Napřed tichý, potom řve.
Peřeje, nádhera. Sedám a nevím proč, vnímám jak tvář se mění
a oči trnou v nekonečnu. Tělem se řine všechno.
Všechno to až dosud. Slyším loutnu a kdejaký vyhynulý druh,
i tebe kámo.
Cítím.
Stéká neoholenou bradou, po hrudi ...
vsakuje do země, mizí.
Pramen vyschl.
Staří nepláče,
mládí všechno vybrečelo a peřeje, jen odtékají a odtékají.
Rozpršelo se.
Příště půjdu do Zoo, ne na furt,
jen se podívat jestli tam taky není klišé a můj pes.

MAXIštěěěě...

***