Naši čtyřnozí miláčkové I - Brit

.
O skutečnosti, že snad každé dítě jednou zatouží mít psa, se asi nemá cenu rozepisovat.
Nejinak to bylo u mě. Vznesla jsem ten požadavek ke svým rodičům nesčetněkrát a oni, starší a moudřejší, ho vždycky zavrhli. Dnes už chápu proč, ale tenkrát mi to připadalo jako obrovská křivda. Argumenty typu - máme moc malý byt, jsme všichni většinu dne pryč, byl by tu věčně sám, za chvíli tě to venčení třikrát denně přestane bavit a bude to na nás, pes patří na venkov, aby měl výběh, a taky stojí nějaké peníze, atd. jsem nebrala. Jednou jedinkrát jsem měla pocit, že se něco zlomilo a srdce rodičů se oblomila, a sice v době krátce před mými patnáctými narozeninami. Nesla jsem vyžehlené prádlo do tátovy skříně a pod tričky narazila na obojek. Podle velikosti tak akorát na nějakého rozumně středně velkého kamaráda. Nejistota ve mně hlodala tak silně, až jsem začala sondovat u babičky, která neuměla dlouho udržet tajemství, jestli něco o živém dárku k narozeninám neví. Nevěděla a myslela to upřímně. Nakonec jsem nevydržela a zeptala se přímo táty.
"A jo, ten obojek? Ten jsem koupil na sepnutí lyží, nesehnal jsem nic lepšího" (to víte, doba hluboké totality a nedostatku čehokoli).
Bylo to, jako pád z mrakodrapu. Zklamání je slabé slovo, já už toho imaginárního psa pojmenovala a brala ho v myšlenkách všude, kam jsem se hnula.
Moje dětství a dospívání proběhlo prostě ve znamení touhy po čtyřnohém kamarádovi a věčných návštěvách u spolužačky, kteréžto maminka byla zapálená pejskařka a psy se to u nich jen hemžilo.
*
Přeskočím pár let a jsme v malém, jednopokojovém bytečku v Brně v sestavě já, můj první muž, dcera 3 roky a synek 1,5 roku.
Bylo to asi dva roky po revoluci, rodina měla své finanční potřeby a my spoustu elánu a chutí k podnikání.
Můj muž jako majitel a šéf Soukromé autohlídky musel jít příkladem.
Jednoho krásného dne se mi tak nějak upřímně zadíval do očí a pravil: "Bez psa to nejde. Klienti si to žádají."
V jedné vteřině jsem naráz pochopila všechny dřívější argumenty mých rodičů a to tak silně, že ve mě přebily i všechny ty roky, prožité v touze po čtyřnohém kamarádovi. A taky jsem pochopila, že jsem si vzala člověka, který celé dětství toužil po psovi ještě úporněji a zoufaleji než já.
Krátce na to v pozdních, téměř nočních hodinách, do naší rodiny přibyl další člen a to celkem kuriozním způsobem. Otevřely se dveře od bytu, cvakl uzávěr karabiny na vodítku a v té chvíli naší předsíní, ložnicí a čistě povlečeným manželským lůžkem proletěl hurikán jménem Brit, takto žíhaný boxer. Zapoměla jsem ještě říct, že v té posteli jsem já už ležela.
Manžel pochopil, že antré nového člena nedopadlo zrovna nejlépe a rozumně pravil, že ho tedy ještě půjde na noc vyvenčit. Spěšně zase odešli, zatímco já se pozvolna vzpamatovávala z toho šoku. Emoce se mnou lomcovaly, ale ta holka ve mně, co celé dětství po pejskovi marně toužila, nakonec zvítězila. Než se páníček s pejskem vrátili domů, měl Brit v předsíni nachystanou misku s vodou a vedle ní gumového pískacího žlutého králíka, kterého můj syn už jako hračku zavrhl a jehož existenci Brit s povděkem uvítal.
Tak začal náš život s Britem, psem asi dva roky starým, jehož předchozí kariéra hlídače autobazaru skončila krachem a uzavřením téhož. Ranní reakce dětí na nového pejska byla smíšená. Holčička, milovnice veškerých zvířat od útlého dětství, byla nadšená. Chlapeček od ranního otevření těch svých jedenapůlletých kukadel odmítl sestoupit na zem. Týden jsem ho nosila v náruči při veškeré domácí činnosti, doufaje, že ten strach nakonec pomine. Naštěstí pominul, zřejmě díky nebojácnému příkladu ve starší sestře, jinak bych ten rok, co jsme s Britem soužili, k synkovi asi přirostla.
Manžel si mnul ruce, jak nás Brit vyšel hezky levně a jak zapadl do rodiny a jak všechno klape, ale neviděl, nebo nechtěl vidět veškerá úskalí v každodenním soužití s tímto tvorem.
V první řadě jsem se z papírů dočetla, že jméno našeho pejsánka není Brit, ale Brutus (což mi už po pár týdnech přišlo mnohem výstižnější), jenže ho tak nikdy nikdo neoslovil.
Za druhé, dospělý pes bez jakékoli disciplíny a výcviku, zvyklý běhat nekontrolovaně po autobazaru ve dne v noci, si na nový režim těžko zvyká. Briteček byl na procházkách s vodítkem téměř nezvladatelný, na každého psa, kterého jsme potkali, agresivně naježený, k návštěvám doma navrčený jako k nepříteli a jen těžce respektující naši autoritu, naštěstí však emocionálně lhostejný k našim dětem.
A za třetí, manžel, který ve dne spí a v noci není doma vám s tíhle vším nepomůže.
Ale došlo i na něj. Brit byl pořízen především z důvodů zcela pragmatických, jako hlídací pes, který má doprovázet svého pána na jeho nočních obchůzkách po firmách, které si zaplatily ostrahu autohlídkou. Tato spočívala ve třech nočních návštěvách v různě stanovených, namátkou se střídajících časech. Manžel se mezi těmi „koly“ obchůzek vracíval domů, hlavně v zimně, kdy teplo domova a kafíčko obzvláště lákalo. A tehdy jsme zjistili, že náš nevycvičitelný a svéhlavý pes je navíc chytrý jak rádio, neboť na povel „k noze“ při odchodu na třetí, poslední obchůzku se zřítil na zem, lehl na záda, otevřel tlamu, vyplázl jazyk, obrátil oči v sloup a doufal, že mu pán uvěří, že skutečně umřel. Následovalo odložení odchodu do práce, velení, přemlouvání, nadávání, vlichocování se, piškotky, mazlení, opět velení a nakonec násilné odtažení na vodítku za urputného brzdění všemi čtyřmi tlapkami.
Tohle soužití trvalo téměř rok, se stále se zužujícími nadějemi, že disciplína našeho psa dojde naší vytrvalostí a důsledností k vylepšení a upevnění, ale poté, co Brit serval z našeho nejlepšího kamaráda koženou bundu za několik tisíc a opraváři televizoru téměř sežral brašnu, jsem kvitovala s povděkem, že si Brita odvedl jeden z našich tehdejších zaměstnanců – hlídačů do svého domečku s velkou zahradou. Ulevilo se nám všem a myslím, že i Britovi. Jen manžel svoji porážku a ublíženou autoritu moc nahlas nepřiznal, i když přesun psa zařídil on se slovy: “U Jardy mu bude líp“.
Bylo nám líp všem.
.