Experiment

Dne 19. června 2011 se Brut uchýlil ke zvláštnímu experimentu. Ptáte se, kdo je vlastně Brut? Je mu čtyřicet let, bydlí v paneláku postaveném v roce 1988 ve třetím patře bytu, který zdědil po mamince. Paní maminka byla hodná a prostá žena. Brutova otce poslala do míst, kam se jemu podobní lidé obvykle posílají, když jich má dotyčný plné zuby. V té době už byl Brut dospělý a nově vzniklou situaci si nijak nepřipouštěl. Jeho otec byl balík, typický vidlák s umazanou podnikovou kšiltofkou, pivním měchem a tabákovým dechem. Už půl roku se neviděli. Ani jednomu to nevadilo.
Brut si oblékl tričko s nápisem kapely Def Leppard, na něj džísku a na nohy džínové kalhoty. Prsty si prohrábl své blonďaté kudrlinky a zkontroloval drobné v peněžence. Byl na podpoře. Pár papírovek a kováků mu k experimentu stačilo.
„Člověk se nemůže naučit bejt machr. Tak už se prostě narodí,“ kýval hlavou. Vzal ještě přepravku ze špajzu a mohl vyrazit. V bílých ponožkách, které koupil v asijském textilu (pět párů za patnáct korun), vklouzl do sandálů z téhož obchodu a už jej výtah snášel čtyři patra do přízemí. Byl klidný a nad věcí jako správný kořen. Přejel masitým jazykem po bílých zubech (čistil je poctivě třikrát denně) a zamlaskal. Když výtah zastavil, luskl prsty a vešel do chodby. Potkal tam paní Oblak. Právě vybírala svou dopisní schránku.
„Ruku líbám, milostivá,“ zazubil se a smekl imaginární klobouk. Úkosem na něj pohlédla. Určitě je zas nachcanej jak žok, pomyslela si. Na sobě měla žluté letní šaty s obrázky letících racků. Šedivé vlasy svázané do uzlu. Brut jí v rychlosti omrknul a všiml si jejích neoholených nohou, zbrázděných křečovými žílami. Otřásl se.
„Jak vám to dnes sluší, paní Oblak,“ zalhal obratně a domyslel: líp by ti to seklo v rakvi, ty stará panno. Paní Oblak mu neodpověděla. Místo toho roztrhla obálku a vytáhla z ní psaní.
„Co píšou?“ chtěl vědět Brut a naklonil se ženě přes rameno. Rychle dopis zakryla. Přitiskla si ho k ňadrům. Pozdě.
„Jojo, telekom. To je v loji, že paní Oblak?“ Paní Oblak nasupeně cukla hlavou a odkráčela k výtahu. Brut byl spokojen. To se mi ale povedlo!
Vyšel ven na slunce ve své vyprané džísce (byla rozeplá a odhalovala tak parádní tričko s logem Def Leppard). Potkával lidi a lidé potkávali jeho. Míjeli se. Na čele mu vyrazil pot. Zrudl. Musel se hodně přemáhat, ale nakonec džísku sundal a švihácky si ji přehodil přes rameno. Zapálil startku stříbrným zipákem, který koupil v asijském krámku se smíšeným zbožím a mrknul na luxusní brunetku procházející kolem něj. Bylo jí trapně a raději přidala do kroku.
Vešel do sámošky. Přepravka v jeho ruce netrpělivě vyčkávala. Brut bez váhání zamířil k onomu místu. V policích bylo v řadách vyskládaných snad dvacet druhů piv. Od každého bral po jednou kusu. Nealkoholická vracel s odporem nazpět. Byla to tíha, tolik piv. Ne však pro Bruta. Pro vazbiče Bruta. Cestou ke kase nabral ještě tuzemák.
„Bude se hodit před koštací,“ pronesl nahlas. Jeden roztřesený stařík po něm hodil okem.
„Co jsi říkal, mladíku?“ zeptal se ten nedoslýchavý děda natahujíc k Brutovi ucho.
„Říkal jsem, jak je dneska krásně,“ snažil se objasnit to, co neřekl.
„Co řikáš?“
„Že je dneska krásně!“
„Ale stojí to za hovno!“ vyplivl stařík. „Vždyť je to tu všechno drahý. Myslíš si, že se o mě někdo postará? Ani prd! Nechali by mě chcípnout na ulici. Starýho dědka. To je nějakej vděk? Celej život poctivě makám! Bojoval jsem proti fašistům, proti komunistům, proti demokratům…“ Lidé se po nich otáčeli. Brut se náramně bavil. Měl rád hovory s cizími lidmi. Vždycky se totiž dozvěděl něco nového.
„… a ty dnešní holky,“ pokračoval. „Hrůza! Všechny jsou kost a kůže. Daj si oběd a jdou ho vyblejt! Hanba!“ chraptěl stařík, který se tak rozohnil, že si ani nevšiml Bruta mizejícího ke kase, takže teď mluvil ke všem. Rozhazoval rukama a hrozil lidem holí. Muž se dožije úctyhodných sto patnácti let. Bude trpět těžkou stařeckou demencí a útočit na svůj vlastní odraz v zrcadle. Jeho poslední slova budou znít: „Táhni, holomku!“
Pokladní u kasy namarkovala Brutovi zboží. Šklebil se její obezitě a strhanému výrazu.
„Dělá to pět set padesát,“ řekla unaveně.
„Pět se padesát, jo? A není to ňák moc?“
Pokladní mu podala účtenku. Brut ji zkoumal a hlasitě komentoval. Začínala se za ním tvořit fronta. Lidé byli netrpělivý a brzy začali remcat.
„Jo… aha… hm…“ mručel Brut. „Tak to je pecka!“ Lidé se potili a ztěžka oddychovali.
„Nejste tu sám, pane,“ řekla pokladní a ukázala na frontu.
„Ach, pardon.“ Brut zalovil v peněžence. Schválně ji upustil na zem a pomalu se k ní shýbal.
„No, to je dílo,“ poznamenala jakási žena.
Brut zaplatil. Přitiskl k sobě přepravku s nápoji a zeptal se pokladní: „Slečno, víte, co je největší rachot?“ Pokladní jen vytřeštila oči. Někdo jiný kroutil hlavou.
„Když skáče bagr přes švihadlo na plechový střeše!“
Smál se jako šílený. Rozvlnil kudrlinky a vítězně odkráčel ze sámošky. Občané se za ním dívali a mysleli si svoje. Lahváče cinkali jako zlaté penízky.

Nalil si panáka. Držel ho blízko před očima a sledoval, jak se plní. Vdechl tu vůni tuzemáku. Vůni ráje. Postavil flašku na stůl, načež ráj okusil. Zahořelo v něm. Oči mu zasvítily a tvář zbrunátněla, zčervenala jako zadek paviána. Zařval. Šlo to z jeho metalového srdce. Potom panáka stiskl a rozmáčkl jej. Rozevřel dlaň. Střepy padaly na koberec spolu s kapkami krve. Popadl tu flašku, zvrátil hlavu dozadu a pořádně se nalokal. Hladina ve skle klesala dolů k jeho ústům. V lahvi zbyla polovina, když ji odložil. Teď chtěl ochutnávat piva. V přepravce měl patnáct značek chmelového nápoje. Přemýšlel, zda si vezme sklenici, ale nakonec se rozhodl být surový a soukat do sebe alkáč rovnou. Přejel si krvavou dlaní po tváři. Válečné zbarvení. Hou-hou, heja-heja, Brut-Brut! Řízlo to. Podíval se na dlaň. Měl v ní zabodnutý kus střepu.
„Hovado!“ vyštěkl. Vytáhl střep zuby a plivl jej otevřeným oknem.
Nalil do sebe první pivo. Vzduch ze chřtánu musel ven. Tvrdě a hlasitě to zarachotilo. Jako metal! Dal si startku. A druhou, třetí, čtvrtou. Popel se snášel k zemi. Brutův obličej mizel v oblacích dýmu. Jeho našpulená ústa připomínala výfuk automobilu. Popelník nevysypal už nejméně čtrnáct dní. Vajgly se válely všude okolo po stole. Ležely na pornočasopisech, v talířích od oběda. Občas je zapálené cvrnkal po obýváku, takže byly na některých místech v koberci vypálené černé díry. Svržené bomby od Bruta vrhače. Vypil šesté pivo a dal si několik loků tuzemáku. Kořalka mu zaskočila a on ji vyprsknul po pokoji. Vzal lahváče a urazil mu hrdlo o hranu stolu. Pil. Vstal z křesla a zmáčkl na cd přehrávači tlačítko PLAY a hudba zaburácela.
„IRON MAIDEN!“ řval. „To je kapela! Nejlepší muzika. Víte, co mi všichni můžete?“
A tančil. Natřásal se, kroutil boky a pohazoval blonďatými kudrlinkami. Ohulil VOLUME na maximum. Odskákal do koupelny, kde se postavil před veliké zrcadlo. Popadl holicí strojek, který si držel před ústy jako mikrofon. Přes hlasitost hudby nebyl skoro slyšet jeho vlastní falešný zpěv. Byl to on. Viděl rockovou hvězdu. Neviděl ustupující řídnoucí vlasy, nýbrž mohutnou lví hřívu ve stylu Roberta Planta. Před ním byl obrovský stadion zaplněný tisíci ječícími fanoušky. Všichni Bruta milují a holky po něm hází spodní prádlo a rozhoupávají ňadra do rytmu jeho hudby. On křepčí na pódiu, dupe a svádí všechna ta děvčátka, která se svíjí blahem při pouhém pomyšlení na něj. Každý jeho pohled je drtí svou agresivní naléhavostí a sexualitou. Je tak svůdný a krásný. Padl na kolena před zrcadlem a vychutnával obdiv a nekonečný potlesk davu. Divoce mával šampónu, mýdlu, kartáčku na zuby, vibrační vagíně, tyčinkám do uší, zasviněné vaně a umyvadlu. Všechny přivedl do extáze a především sebe. Odtančil zpátky do obýváku. Ze svého výkonu měl sucho v hrdle tak pil. Užíval si mejdan, který uspořádal na svou počest. Už si nevzpomínal, proč vlastně dneska pije. Nevzpomínal si, že chtěl porovnávat různé značky piv. Z experimentu se stala oslava Bruta a metalu! Borcem se nemůžeš stát, tím už se narodíš.
Klopil a klopil. Vypité lahve rozbíjel o protější zeď. Občas zavil jako vlk nebo hrál na tušenou kytaru. Prožíval hudbu a podupával nohou. Vstal z pohovky. Zavrávoral a vydal se na balkon. Z té víšky pozoroval dění pod sebou. Ulice, obchody, parkoviště, chodníky, silnice. Dole šlapali lidé. Tvorové jako on a přece odlišní. Stál nad nimi, v tom to bylo. Rostl na svém královském piedestalu a mohl k nim kdykoliv promluvit. Jistý si tím, že jeho řeč vyslechnou, tak učinil.
„Ste idioti. Chodící, bezvýznamný blbové! Košťata na zametání. Nevíte nic, chcípnete podvedený s naříkáním, zahořklý a okradený o život, štěstí a peníze. Panáci bez špetky hrdosti. Otroci ksindlů, televize, aut, sexu, falešný pravdy. Hej, ty impotente, slyšíš?! Tvoje coura tě podvádí, s kým může. Roztáhne nohy sousedovi, fízlovi, umaštěnýmu vandrákovi, uhrovitýmu usmrkanci i zablešenýmu psovi. Ani zaplatit si za to nenechá, taková vona je! Šukavá kravka, která tě jen tahá za vocas…“ Řval do světa svoje pravdy. Lidé koukali, odkud slova vychází. Viděli vlasatého křena v džísce, s obličejem umazaným od krve, poznamenaného šílenstvím a litry alkoholu. Ukazoval na ně a opovrhoval jimi. Někteří byli dotčeni, jiní se smáli a nevěřili. Fotili a natáčeli si obtloustlého pitomce klátícího se na balkóně. Vyšinutý kazatel. V pozadí zněla hudba. Tvrdé kytarové riffy podporovaly směšného buřiče. Brut zahlédl krásnou ženu. Vítr jí čechral vlasy. I ona se po něm s kamennou tváří ohlížela. Brut hltal na tu dálku mladé, pevné tělo. Zmáčkl si dlaní rozkrok. Ňadra se jí při každém kroku zhoupla. Zadeček v uplé minisukni vyzívavě trčel.
„Hej, frndičko! Koukni na strejdu.“ Brut stál na stoličce, kalhoty stažené ke kotníkům. V dlani držel svůj mohutný úd a mával jím na slečnu jako štanglí salámu.
„Koukej, frndo, na klacka! Vidělas někdy na vlastní oči anakondu? Že né? Tohle je sedmej div světa! Šikmá věž v píče!! Ukaž prdel, slyšíš, vyhrň sukýnku a potěš mě, jo? Ukaž prdéééél!!!“
Pokoušel se nad hlavami lidí onanovat, ale množství požitého alkoholu jej spolehlivě znecitlivělo. Zahlédl paní Oblak. Nevěřícně na něho třeštila oči s rukou před ústy.
„Co, ty stará matróno, chtěla bys? Tak pojď nahoru, ať ti nandám! Rozpůlim tě jak červa, ty zrezivělá sajtno!“
Vyzunkl další lahev. Vyhodil ji vysoko do vzduchu. Pár okamžiků tam nahoře rotovala, než začala střemhlav padat jako bomba na Hirošimu. Vrhač Brut! Rozbila se o kapotu právě projíždějícího auta. To dostalo smyk a vjelo na chodník, kde málem porazilo několik zaujatých diváků. Otřesený řidič vylezl ze dveří a nechápavě se rozhlížel kolem sebe.
„Hej, držko!“ zaječel Brut. „Čum na cestu, idiote! Vždyť jsi je málem zabil. A rozbils mi flašku, mrcho! Dlužíš mi tři koruny. Buď mi to dáš v hotovosti, nebo je pošli na účet!“ smál se.
Dostal výborný nápad. Musel proto na chvíli opustit své dosavadní působiště na balkóně a přemístit se do obýváku. Vrávoral pokojem. Kolenem nabral stůl, sklo na něm zařinčelo. Začal se přehrabovat v zásuvkách se svými hadry a důležitými osobními věcmi. Házel to všechno za sebe, mumlal nesmysly, občas udeřil pěstí do zdi, až našel, co hledal a spokojeně zamrkal. Státní vlaječka. Symbol téhle tupé země. Červená, modrá a bílá. „Takový barvy můžou použít snad jenom idioti,“ vrčel.
Na okamžik se vrátil zpátky v čase. Tenkrát naši hokejisté vyhráli zimní olympijské hry. Brut, ačkoliv ho to pranic nezajímalo, kráčel ulicemi a spolu s ostatními oslavoval tu památnou událost. Na nočním nebi vybuchovaly rachejtle a jejich jiskry se na pár krátkých chvilek připojily k zářícím hvězdám. Všude byly opilé rozesmáté tváře. Paže nad hlavou ve vítězných gestech, u úst nejčastěji flašku šampaňského, lahváče, nebo rty nějakého člověka. Povedený večer.
„Jsem mistr, mistr!“ skandoval Brut, mával vlajkou a davem lidí proplouval jako tank připravený kdykoliv zaútočit. „Jsem mistr!“
Později se v jakési knajpě zakoukal do úžasně rostlé a chutné zrzky. Pozoroval ji a myslel na čuňačinky, jaké by se s tou čubičkou daly dělat. Měla tam své přátele. Většinou dívky, jež jí byly velice podobné. Společně poskakovaly a připíjely zlatým hochům. Kolem nich kroužili borci v džínách a bílých tričkách se zlatými řetězy kolem masivních krků. Jejich nakrátko ostříhané hlavy Brutovi připomínaly kopací míče, jen se rozběhnout a načutnout. Počkal, až zrzečka projde a popadl ji za paži. „Nazdárek, pusinko,“ dýchl na ní.
„Sorry, opičáku, ale neznáme se, tak mě zase pusť a zalez někam pod stůl, nebo ještě líp do kanálu,“ posmívala se mu.
Brut těžce nesl, jak jím pohrdá a má ho absolutně na háku. Chtěl jí teď převálcovat ještě víc než předtím. Sevřít tu namakanou prdel a tvrdě vychutnávat teplo její vlhké kundy, ohryzávat ztuhlé bradavky, poznamenat jí obličej svou šťávou. Chtěl tu čubku drtit a ponižovat!
„Pojď šukat, holčičko!“
„Di do hajzlu, slizkej sráči! Vypadni, nesahej na mě, hovado. Táhni, táhni, úchyle!“
Táhl dívku ke dveřím. Snažila se vymanit z Brutova sevření. Jeho záměry přišly vniveč. Borci si všimli mizející kořisti a několik se jich sesypalo na vlasatého uchvatitele. Vytáhli ho ven a tam jej ztloukli jako máslo.
„Zkurvenci!“
Popadl vlaječku s kouskem šňůrky a pelášil s ní na balkón.
„Jsem zase tady, bídáci! Jen zírejte na krále, zírejte!“ Přivázal si vlajku na penis a nastavil ji síle větru. Vlála nad davem na ochablém stožáru a Brut spustil: „Kdééé dóóómov můj, kdééé dómov můj…“ Jednu ruku měl položenou na srdci a druhou si držel úd. Třásl jím. Spolu s hymnou lidé poslouchali ještě Highway to Hell od AC/DC. Teď už fotil a natáčel opravdu každý. Nejvíce nadšená se zdála být skupinka japonských turistů, kteří se nezřízeně smáli a neustále na Bruta ukazovali.
Oči měl přivřené, aby viděl tu sebranku cvičených opic, hnidy shromažďující se mu u nohou. Nesnášel ty všudypřítomné ksichty, držky, nosy, oči. Proč nemůžou mít místo hlav třeba kozy, přemítal Brut. Nebo vagíny. Velké mlaskavé vagíny!
„A to jé ta krááásná zéémě. Země česká, pěknej hnůůůůj. Země českáá, pěknej hnůj! Táhněte, zmrdi. Co čumíte? Děte se vysrat!“ Zahlédl, jak na protějším chodníku zastavilo policejní auto a hned nato i druhé. Vylezlo z nich několik důvěrně známých figurek a vzhlíželi k Brutovi. Tihle se moc neusmívali, a pokud ano, nevěstilo to nic dobrého. Něco si mezi sebou říkali. Potom k nim přistoupila paní Oblak a vzrušeně jim vykládala a nenápadně ukazovala na Bruta. Najednou byli policisté obklopeni davem lidí. Všichni se překřikovali ve snaze sdělit mužům zákona co nejvíce pravdy.
„Hej, muly, netlačte se tolik na ty švestky, ať je nerozmačkáte! Co tu chcete, buzíci, přijeli ste na představení??“ Potom Brut přinesl lahev se zbytkem tuzemáku a jediným pekelným douškem ji vyprázdnil. Rozmáchl se a hodil. Zaslechl ženský výkřik.

„Otevřete, tady policie!“
„Nikdo není doma. Ste na špatný adrese, šulíni!“
„Jménem zákona okamžitě otevřete. Pojedete s námi na stanici. Bylo na vás podáno několik stížností za nemravné chování, opilství, vyhrožování a obnažování se na veřejnosti.“
„Děte domů. Tohle si zkoušejte na někoho jinýho! Já jsem svědomí tohohle všivýho národa. Je to moje poslání!“
„Jestli okamžitě neotevřete ty dveře, budeme je muset vyrazit.“
„To si zkusíš, kreténe!“
Dveře se s třísknutím otevřely a dovnitř vpadly čtyři muži v uniformách. Jeden z nich srazil Bruta k zemi. Vyzval své dva kolegy, aby hlídali na chodbě. Zavřeli dveře.
„Máš něco na srdci, ksindle?“
„Tys mě praštil, čuráku…“
Policisté vytáhli obušky a jali se Brutovi valchovat záda. Dobře mířené rány našeho hrdinu rychle udolávaly. Jeden ho nakopl do varlat, druhý mu kolenem zlomil nos. Brutovi z toho úderu slzely oči. Nic neviděl.
„Budeš po nevinných občanech házet flašky, ožralo?“
„Budeš nadávat strážcům zákona?“
„Myslíš, že je na tebe někdo zvědavej?“
„Ty nám budeš říkat, že jsme na špatný adrese?“
„NÁM?!“
Brut bezvládně ležel na svém smradlavém koberci. Krvácel z roztrženého obočí a z nosu. Bolestí poměrně rychle vystřízlivěl. Muži zákona si zapálili cigarety a procházeli byt. Jeden si otevřel pivo a ochutnal.
„Hm, dvanáctečka,“ řekl uznale.

Brut sténal na zadním sedadle policejního auta. Odváželi ho, jak ostatně slíbili, na stanici.
„Tak co stará, Honzíku?“
„V pohodě. S těma poutama je to teď mnohem lepší. Než jí je připnu, je mokrá jak kaluž. Ani nemusim používat jazyk. Tak se jí to líbí.“
„Sem ti říkal, že jsou rády, když je přivážeš.“
„Jo, jo.“
Projížděli teď kolem pivovaru.
„Jaký pivo máš radši,“ zeptal se Honzík kolegy. „Géčko nebo Régoše?“
„Géčko. Bez debat.“
Tři muži v policejním autě o tom každý podle svého uvážení nějakou dobu přemýšleli.