Naši čtyřnozí miláčkové II - Džek

.
Když podnikáte v ostraze a prezentujete svoji firmu jako vysoce profesionální, tedy včetně ostrahy se psy, je celkem problém, když psa nemáte.
Pokud jste si přečetli předchozí část, jistě víte, že pes Brit, který mému manželovi pomáhal splňovat inzerované služby (a snažil se z nich ulejt, jak to šlo), naši rodinu opustil z důvodů víceméně neslučitelných se životem. Tedy on svůj život nesloučil s naším, či chcete-li, my s jeho. Ujal se ho náš zaměstnanec a ostrahu prováděli spolu, jenže ouha, pracovní poměr skončil a s ním i Britova kariéra ve firmě mého muže.
Ačkoli jsem nechtěla ani pomyslet, byla mi jasná skutečnost, že nás čeká stejná anabáze znovu. Pořídit si psa, který by pracovně splňoval manželovy profesní požadavky a přitom se sžil s rodinou se dvěma malými dětmi v jednopokojovém bytě, kde měl každý z nás osobní prostor velikosti pánského kapesníku. Než jsem domyslela, manžel tuto skutečnost vyslovil nahlas. Vyslovil dokonce víc, než jsem čekala, jelikož mi jedním dechem prozradil, že už má psa vybraného, rasu, cenu a kam se pro něj v pátek pojede.
„Rotwajlera??? To nemyslíš vážně. Vůbec mě nezajímá, že je to výhodná koupě, že je teprve půlroční a bude si líp zvykat. Vždyť tohle je po dobrmanech (pitbulové tehdy ještě nebyli v kurzu) nejostřejší rasa. A co děti, co když jim ublíží, nebo mně? Vezmeš si to na triko?“
Nakonec jsem, jako vždy, kapitulovala. Zase ta holka, toužící po pejskovi ve mně, zvítězila.
Půl roku. To je vlastně ještě štěňátko, teploučké, chlupaté tělíčko, tlamička s jazýčkem, olizující vám dlaň.. malovala jsem si idylku s novým pejskem. Ale abych manželovi svoji kapitulaci nedala úplně zadarmo, musel mi slíbit, že se psem absolvuje základní výcvik poslušnosti, a nebude si ho vychovávat jen tak sám.
A tak se naším novým členem rodiny na téměř dvanáct let stal Džek, čistokrevný rotwajler z Vémyslic (kde sídlila chovná stanice) a my ho po celá léta častovali oslovením, pokud se dopustil něčeho obzvláště poťouchlého, „Ty vole z Vémyslic“.
Děti, které od doby pořízení Brita trošku povyrostly, byly příchodem Džekyna (jak se mu familierně říkalo) tentokrát nadšené obě.
Manžel dodržel slovo, absolvovali s pejskem základní výcvik a já začínala mít jakous takous jistotu, že bude mít disciplínu a bude poslouchat. Alespoň ten pes.
Respekt jsem ale před ním neztrácela, vědoma si toho, že rotwajler je všeobecně známá hlídací a nebezpečná rasa. Džekyn mé představy splnil beze zbytku. V práci i doma hlídal profesionálně a jeho nebezpečnost spočívala v tom, že umazlil k smrti.
Jestliže máte pocit, že se vám tak všechno pěkně daří a nějakou chvíli nic není problém, mělo by to být varování, že problém už číhá nedočkavě za rohem, ochotný vám skočit za krk, zatnout drápky a ne-pu-stit-se.
Džekynovi byl necelý rok, naučil se příkladně zvedat nožičku jako správný pes, ochotně s manželem absolvoval veškeré pracovně-hlídací povinnosti, sežral, co se mu dalo a chutnalo mu (někdy i naše pantofle a kožené zvonečky na mokasínách našeho nejlepšího kamaráda, ano, toho, kterému Brit zlikvidoval koženou bundu, jeho psi prostě milují), děti ho milovaly a on je, ale něco nebylo v pořádku. Pozorovali jsme to už několik dnů a čím dál víc nás to znepokojovalo.
Džekyn kulhal. Kulhal čím dál víc a už se to nedalo přehlížet.
Verdikt veterináře zněl – špatně vyvinutá chrupavka kloubu pravé přední nohy, vrozený defekt, to se stává. Jediná možná náprava – operace.
Bylo nám, jako by nám operovali dítě. Ještě obluzený narkózou, ležel pejsek v předsíni a každou chvíli se snažil postavit. Po několika neúspěšných pokusech za jistě úporné bolesti a pro nás nesnesitelného úpění a vytí se zase zhroutil zpátky na zem. Nemohla jsem se na to dívat, šla jsem k němu, chlácholila ho a dávala mu pít vodu z dlaní. Hltal ji tak žíznivě a vděčně, až mi z té scény vyhrkly slzy, které se mísily s podávanou vodou. A věřte mi, brečím i teď, když to píšu..
První noc po operaci byla hrozná, a kdo něco podobného zažil se svým psem či fenkou, jistě mi rozumí. Další problém byl venčení. Před dům čtyři patra bez výtahu, třikrát denně s třicetikilovým psem v náruči, bylo i na mého muže dost. Jediným řešením byla rovná střecha, o dvě patra výš nad naším bytem. Ale pejsek, zvyklý na čistotné chování, měl takové zábrany, že ze začátku odmítal na střeše potřebu vykonat. Postupně si zvykl a já si zvykla střechu po každé naší návštěvě vypulírovat.
Aby se noha dobře hojila, ušili jsme Džekynovi obleček, který překrýval dlouhou jizvu, balili mu ibalgin do salámu a obden vařili želatinu jako doplňek stravy, aby se kloub po operaci dobře zapouzdřil.
A zapouzdřil se dobře, bez následků noha sloužila výtečně až do smrti. Ale přece jen jeden následek tato operace měla. Pokud pejsek svého pána do operace miloval a respektoval ho, po uzdravení ho považoval za poloboha a vzhlížel k němu s veškerým respektem, úctou a vděkem. Dobře si pamatoval všechnu péči a lásku, kterou mu páníček v jeho nemoci věnoval.
Jednou mu ale to vzhlížení.. no, mírně řečeno, nevyšlo.
Bylo léto, příjemné teplo, ale ještě žádné vedro, manžel trávil pár volných dnů u svých rodičů na venkově a v rámci aktivního relaxu se rozhodl pro výlet na kole se psem na vodítku. Právě projížděli višňovou alejí, když se Džekyn, který klusal pár metrů před kolem, rozhodl ohlédnout, zda je jeho milovaný páníček v závěsu a nerozhodl se ho třeba nečekaně opustit. Ale tento manévr nebyl dobrý nápad, neboť pes se dostal do jízdní dráhy kola, manžel stočil řídítka doleva a elegantním obloukem po hlavě zahučel do příkopu u cesty, plného opadaných višní. Odnesl to jen odřeným loktem a bílé tričko, které měl na sobě, nevypratelnými rudými višňovými skvrnami. Takto zřízený se objevil ve dveřích kuchyně, netušíc, jaký šok přivodí své chudeře matce, která se odporoučela k zemi v domnění, že veškeré višňové skvrny po těle jejího syna je krev.
Džekyn s manželem věrně sloužil osm let a během této služby mu jednou doslova zachránil život, když se na něj sápali v noci na vylidněné ulici dva podnapilí zloději s nožem v ruce. Po osmi letech manžel změnil předmět podnikání a Džekyn šel do „důchodu“. Za svůj život nás bavil svými nesčetnými poťouchlými psími kousky, chytal párky v letu a polykal je, aniž by je jedinkrát překousl, jezdil s námi na dovolené, absolvoval s námi stěhování do většího bytu, nikdy nikomu neublížil, rodinu miloval, jen jak stárl a pohodlněl, sem tam si zabrblal, když se po něm chtěla nějaká náročnější pohybová aktivita.
Jeho odchod, se kterým se muselo počítat, nás zaskočil všechny. Ze dne na den přestal žrát, pít a odmítal se zvednout a odejít na procházku. Manžel zahájil anabázi - veterinář, laboratoř, lékárna, ale už nebylo pomoci. Stáří se neodbytně ohlásilo. Odvezli jsme Džekyna k manželovým rodičům, kde měl stálý dohled známých bytostí a v den, kdy se rozhodlo, že veterinář už nenechá pejska trpět, byl s ním i jeho nade vše milovaný a milující páníček.
Džekyn je pohřbený na zahradě u rodičů mého prvního muže vedle Betynky, své velké životní kamarádky, fenky německého ovčáka, která odešla do psího nebe pár let před ním a svým odchodem tak zarmoutila svého pána, manželova otce.

Už nikdy nechceme žádného psa, říkali jsme si s dětmi a s manželem a tohle předsevzetí nám vydrželo přesně šest týdnů.
A potom do našeho života vstoupil Tony, malý černostříbřitý knírač velikosti botasky.

Ale to už je námět na další povídku…
.