Naši čtyřnozí miláčkové III - Tony

.
Po odchodu našeho rotwajlera Džeka do psího nebe jsme se v rodině zařekli, že už žádného psa nechceme, protože jsme si neuměli představit, že by nám ho nějaký jiný pes dokázal nahradit.
Naše dvě děti, toho času v pubertě, prohlásily, že mají jiné zájmy, než venčení a my oba s manželem jsme byli dost pracovně vytíženi. Argumentů se našlo ještě mnohem víc, proč nového pejska nepořizovat a všichni čtyři jsme se vzájemně ujišťovali, že je to jediné rozumné řešení a každý další den toto rozhodnutí sílilo a zpevňovalo své základy.
Navenek. Pochopitelně.
Uběhl nějaký ten týden od Džekova odchodu a my se z něj jen pomalu vzpamatovávali. Najednou nám něco chybělo, něco nepopsatelného a stále více naléhajícího.
Rozhodným okamžikem pro mě byla chvíle, kdy jsem na benzínce čekala po natankování v autě, až manžel na pokladně zaplatí a pozorovala amerického buldoka, jak nedaleko lajdačí se svým páníčkem a přetahují se o hadr na omytí oken. Slzy mi hrnuly proudem a můj muž se po návratu na nic neptal, koukal na ně taky.
Aniž bych co vysvětlovala, povídám večer u kávy: „Nejlepší by byl menší pes, aby se dobře s námi vešel do auta a dal se přenést v náruči, když už teď nepotřebuješ hlídacího. Taky nechci, aby línal, ale aby se dal stříhat, kdo to má pořád uklízet. A aby to nebyl gaučový povaleč, ale nějaké živější plemeno a hlavně, aby s ním byla sranda. Nejspíš by to měl být malý knírač. Mě by se líbil pepř a sůl.“
Manžel ani nehnul brvou, někde zpod stolku vytáhl nejnovější vydání časopisu PES, nalistoval patřičné inzeráty, kde měl ZATRŽENÉ tři s nabídkou štěňat malých kníračů, kouknul se na mě, do ruky vzal mobil a začal obvolávat. První chovatel nám sdělil, že štěňátka jsou už zadaná, druhý, že má už jen fenky. Třetí chovatelka měla volné dva pejsky a jednu fenku. Nebyli to pepřáci, ale knírači černostříbřití. Vzali jsme si čas na rozmyšlenou, ještě téhož večera zjistili, jak takový knírač vypadá a volali znovu. Pro pejska si máme přijet v sobotu.
Od té chvíle jsem žila s pocitem, že se mi sobotou blíží termín porodu a moje náruč k sobě přivine něco něžňoučce sametového, slaďounkého a vrnícího, co potřebuje moji péči, teplo a lásku.
Děti v pozici náctiletých sice neprojevovaly nadšení, jaké bych očekávala, ale víceméně se těšily také. Co čert nechtěl, byla jsem zrovna v pracovní neschopnosti a tak v sobotu se jelo pro Tonyho (kteréžto jméno navrhl a ostatní návrhy zavrhl manžel) k Valašským Kloboukům beze mne. Já si zatím doma ohlodávala nedočkavostí nehty až k zápěstí a těšila se, ano, jako ta malá holka, které se splnil holčičí sen. Tenhle pes bude konečně „můj“.
Konečně je doma a já jsem z něj úplně na měkko, tak maličké štěňátko jsem si ani nepředstavovala. Přivezl si s sebou kousek klůcku navoněný od mámy feny, aby mu nebylo teskno a hemží se v předsíni okolo nového pelíšku. Když se chce napít z misky, ujíždějí mu po linu zadní nožičky. Na první noc jsem si přenesla pelíšek ke své posteli a strčila do něj ruku. Toníček jen sem tam zafňukal, jinak všechno proběhlo bez většího pláče.
Chudáček musí si zvykat, že bude doma přes den sám, až mi skončí neschopenka.
První den v práci nemohu myslet na nic jiného než na to, jestli Toníček neteskní. Letím domů, vstoupím do předsíně a volám. Pejsek nikde. Po bližším ohledání ho nacházím v manželově botasce, lépe řečeno v dost dobře zabydlené botasce značky bíbok či majk, nebo abidas, no prostě samá umělá hmota, dost dlouho nošená. „Tak to je konec“, říkám si. „Nadechl se a pošel, chudáček malinkej“ a zvedám štěňátko, bez jakékoli reakce, do náruče. Ne, jen tvrdě spal, bodejť, po takové narkóze. Asi tam objevil známý pach a šťastně usnul.
A tak Toníček rostl a sílil, trošku se frfňal v jídle a trošku si dal na čas s venkovním venčením, ale jinak nám působil radost a potěšení a postupně odkrýval všechny klady i zápory své kníračské povahy, kterou bych nejvýstižněji přirovnala jednou k tsunami, podruhé ke sladké pusince.
K tsunami spíše častěji, takže mě jednou napadlo zeptat se manžela, jak ho vlastně mezi štěňátky vybíral. „Zdál se mi takový nejklidnější“, povídá manžel rozpačitě a já si pomyslela, jestli je Tonda nejklidnější, co potom vyvádějí ti ostatní. Co víc ještě mohou provést, než rozcupovat koženkou a molitanem obložené dveře s nadějí, že se prokoušou ven z bytu? Co by tak mohli udělat víc, než zlikvidovat čtyři metry čtvereční nového PVC se vzorem plovoucí podlahy a podnorovat se pod prahem a dveřmi dětského pokoje do předsíně? Dokážou taky nehybně sedět několik hodin u klece s korelou a číhat, kdy se papoušek unaví a slétne na zem? Jestlipak si také v nestřežené chvilce umí rozbalit malé porcované čokoládky z krabičky, pěkně si na nich smlsnout a v časové tísni zbytek zhltnout i s obalem? Umí se taky nepozorovaně prosmýknout ven z bytu při odchodu člena rodiny, proběhnout se po okolí a pak se lážo plážo vrátit k domu a čekat, jestli si ho někdo vyzvedne?
Tohle všechno Toník s přehledem prováděl a bylo mu to s láskou odpuštěno, protože ho známe a víme, jak sladce se umí zpod té své černostříbřité čupřiny na nás kouknout. A taky víme, jak statečně se umí postavit vlčákovi, který si dovoluje na menší a slabší psy, i když to odnese několika krvavými šrámy.
Dnes táhne Toníčkovi na sedmý rok a je to ještě mladíček, protože knírači, energické, nezdegenerované plemeno, se dožívají až šestnácti, sedmnácti let.
S příchodem nového páníčka s přehledem přehlíží svoji známou a okoukanou paničku a veškerý svůj zájem a energii věnuje jemu. Nechává si házet pískací kostičku a neúnavně ji zas a zas aportuje do hebkých, laskavých a milujících dlaní.
Od paničky očekává, že mu přepustí svoje křeslo, kde se tak krásně a slastně spí, mnohem lépe, než v pelíšku.
A panička mu tuhle libůstku toleruje, protože je to panička milující a hýčkající.

A to je konec třetí a poslední povídky o našich čtyřnohých miláčcích, protože až jednou odejde Toníček, už si určitě žádného dalšího psa nepořídím.
I když…
.

Toníček

18.3.2005 - 10.7.2019