Vrah jsi ty, Petare! Úvod a 1. kapitola

Vrah jsi ty, Petare!

„Ksakru, už zase prší,“ zakleje mladík, když zaslechne pleskání dešťových kapek o okno a na chvíli odhlédne od počítačového monitoru, na němž je spuštěn textový editor a nadpis několikastránkového dokumentu hlásá slova: Eseje o smrti, aby jeho pohled spočinul na několikrát přehnutém, trochu pomačkaném a na místech ohybu natrženém papíře. Bylo na něm jeho jméno a datum narození a psalo se v něm, že je přijat ke studiu na gymnáziu. Mladík se usmál a zavzpomínal na ten okamžik před čtyřmi lety, kdy se vydal cestou studenta. „Petare, Petare, jako by to bylo včera, že?“ usmál se mladík-Petar a pak se znovu zaposlouchal do vytrvalého bubnování, do toho božího rozmaru, jenž zase bičoval zemi. Byl konec července, ale přesto počasí jakoby se zbláznilo, protože tenhle nečas přetrvával již týden. Týden, té nálady. Bylo to zvláštní. Stejně jako mu slunce dokázalo vlít do žil energii a elán, probouzelo v něm toto pochmurné, deštivé počasí únavu a pocity zbytečnosti a téměř zoufalství. V tomhle nečase se vždycky cítil tak ospalý a znuděný. Nechtělo se mu dělat vůbec nic. Dva dny nedělal nic než jen to, že ležel na posteli a zíral do stropu. Téměř nejedl a stále jakoby přemýšlel. V jeho pohledu však byla prázdnota. Byl stejně prázdný jako dům, v němž bydlel. Dalo by se říct jeho dům. Matka zemřela před více než dvěma měsíci a tehdy si Petar slíbil, že se znovu přestane jen tak flákat. Odmaturoval, prošel sítem přijímacího řízení a dostal se na vysokou. Tohle všechno však pro něj nebylo nic, protože cítil bolest v srdci. Truchlil pro ztrátu ženy, jež mu dala život. To pro ni tohle všechno udělal, ač si tak úplně nepřál studovat zrovna práva. Byl si však jist tím, že jeho matka, kdyby žila, by to tak určitě chtěla.
I otec, který od smrti své ženy byl výrazně málomluvný a téměř vůbec se nezdržoval doma, byl nejspíše rád za to, jak to Petar zvládal. Teď po těch dvou měsících Petar pohlédl na fotku, kterou měl pověšenou nad počítačovým monitorem a na niž tak často hleděl. Byla to jedna z věcí, které mu pomohly smrt matky zvládnout. Třídní fotka z posledního ročníku, na níž mezi jeho spolužáky vyčnívala hnědovlasá dívka s uhrančivýma zelenýma očima. Mila. To ona byla ta, na níž mu nejvíce záleželo. Znovu si vybavil jednu z událostí minulých měsíců: („Kam jdeš?“ zeptal se ho otec.
„Nevím,“ odpověděl Petar. „Možná potřebuju jen na chvíli vypadnout, tati.“
Otec na něj pohlédl a pak sklopil zrak k zemi. „Běž, chlapče,“ řekl a pokusil se o úsměv, nicméně koutky jeho úst se ani nepohnuly. Tehdy Petar snad poprvé za svůj život uviděl v očích toho hrdého a povětšinou neústupného muže slzu. Jeho otec se teď zdál zlomený, vrásky na obvykle zamračeném čele a pod očima se prohloubily a nyní ho činily o dobrých deset let staršího. Petar shodil na zem batoh a objal otce, který ho poplácal po zádech. „Dej vědět, kdy se vrátíš.“
„Možná až zítra, tati,“ řekl Petar a otevřel dveře. Pak seběhl po schodech, obul si boty a vyšel pomalým krokem z domovních dveří. V duchu se musel hořce usmát. Takhle se vždycky ujišťovala jeho matka a otec se teď snažil dělat, jakoby tu stále byla. Petar ušel nějakých dvacet metrů a jako vždycky se zastavil, aby zkontroloval obsah batohu. Svetr, peněženka a doklady. Mobilní telefon, poznámky k eseji, na níž Petar, ač budoucí student práv, pracoval a nezbytnou knihu. Vše nepostradatelné v batohu bylo. Skoro všichni jeho známí mu říkali, že bez knihy by ho téměř nepoznali. A Petar se bez toho, aniž by nějakou knihu svíral v ruce, cítil jaksi nesvůj. Pohlédl na hodinky. Bylo téměř pět. Petar se tedy rozběhl, aby stihl autobus a pak vlak a dostal se, jak někteří říkali, ze samoty do civilizace. Proběhl několika ulicemi, minul místní obchod s potravinami, do něhož jako malý chodil pro čerstvé pečivo. Vyběhl do malého kopce, minul školu. Celou tu asi tříminutovou cestu se Petarovi vybavovaly momenty z dřívějšího života a zaplavovaly ho vzpomínky. O pět minut později již seděl v autobuse a civěl z okna. Autobus byl téměř prázdný. Jen vepředu vedle řidiče seděl stařík s brýlemi a živě s mužem za volantem autobusu, obtloustlým chlapíkem, jehož tučnou tvář zakrýval plnovous, diskutoval. Zase ta každodenní mechanická cesta, pomyslel si Petar. Tentokrát však jakoby nevnímal tu monotónně ubíhající městskou zástavbu. Na nádraží Petar vystoupil a čtvrthodinu čekal na vlak. Celých těch patnáct minut nervózně chodil sem a tam. Nedokázal se přinutit, aby čekání strávil čtením. Už nebyl tak bezstarostný, aby se ihned začetl do knihy a na chvíli vytlačil ostatní myšlenky. Proto pochodoval po nástupišti, v jedné ruce svíral popruh černého batohu přehozeného přes rameno a v druhé tlustou knihu s nápisem Homér, Odysseia.

Když uplynula čtvrthodina, přihnal se k nástupišti, kde postávalo pár lidí, vlak a zaplavil vzduch nesnesitelným pískotem brzd, který trhal uši. Dveře vlaku se se sykotem otevřely a Petar spolu s dalšími lidmi nastoupil. Po několika desítkách vteřin se ozval hvizd průvodčího, jež nastoupil do vozu, a vlak se pozvolna rozjel. Nabíral rychlost, aby se vydal na cestu, jež měla pro Petara trvat osm minut. Cestu totiž znal tak nazpaměť, že se většinou nespletl o více než dvě minuty. Celých těch osm minut hleděl do tónovaného skla protějších dveří a díval se na svůj obličej. Ten nyní hyzdil pro Petara nepříliš přirozený výraz, který odporoval jeho spíše veselé povaze. Tmavě hnědé ježaté vlasy byly nakrátko ostříhány. Nakrčené čelo spolu s nad kořenem nosu srostlým obočím a temně hnědýma očima dodávalo Petarově tváři zamračený výraz, jež byl ještě umocňován malým černým, místy však nazrzlým vousem pod spodním rtem. Celých těch osm minut ho ve skle sledovaly čísi oči.

Po osmi minutách začal vlak, který se mezitím dostal na další nádraží, brzdit, takže zastavení znovu provázel onen nesnesitelný pískot, jež tentokrát Petar ani nevnímal. Vystoupil z šedomodrého vlakového vagonu, zaslechl hlášení o odjezdu dalších vlaků a sešel po schodech do metra. Do nosu ho téměř ihned udeřila směsice pachů. Zápach chlóru, který byl obsažen v prostředku na mytí podlahy, vůně čerstvého pečiva z malého kiosku nad trafikou a nakonec vše přehlušující smrad veřejných záchodků, jež se “honosily“ nakyslým v metru téměř všudypřítomným pachem moči.
Petarovi se z toho zvedal žaludek. Však tahle stanice metra byla po Hlavním nádraží a možná i před ním suverénně nejnechutnější. Sešel schody a ušel pár metrů. Nečekal ani pět minut a z tunelu, z něhož bylo možno nejdříve ucítit lehký závan studeného vzduchu, po pár okamžicích následovalo syčení metra a světla prvního vagonu.

Než nastoupil do vozu, pohlédl Petar ještě na plán metra. Čtyři stanice, přestup, tři stanice a pět minut, řekl si v duchu. Štvalo ho sice, že jediné, na co dokáže myslet je počítání času, ale s jaksi nepřítomným výrazem stejně nastoupil předtím, než se dveře zavřely a metro se následně rozjelo. Petar se opřel o protější dveře, takže tak zakrýval nápis Neopírejte se…, který byl zčásti stržený. Metro s Petarem dojelo do přestupní stanice. Petar tedy vykročil a dal se doprava směrem ke schodům. Za zády mu zazněl zvuk odjíždějícího metra a pak jemné odkašlání. „Excuse-moi, mais tu parle francais?“ Petar se trošku zhrozil, když si uvědomil, že se bude muset ztrapnit svou nepříliš dobrou znalostí tohoto jazyka, avšak i přesto se otočil.
„Ano?“ zkusil to s tázavým výrazem. Jeho obličej se trochu vyjasnil, vrásky na čele zmizely. Před ním stála pomenší modrooká blondýna s vlnitými vlasy, kterou sice jeho udivený výraz viditelně nepotěšil, ale zkusila to ještě jednou trochu pomaleji, jak mají někteří cizinci hledící na bezradného mladíka ve zvyku: „Parle tu francais?“ Až teď si Petar všiml, že mu dívka, jež byla zhruba v jeho věku, tyká. Další Petarova reakce však dívku zjevně trochu překvapila. „Ah, oui, oui, mais pas trés bien,“ vychrlil rychle Petar, že mu bylo sotva rozumět. „Pardon?“ řekla dívka udiveně.
Sakra, mluv pomaleji, pomyslel si Petar a nahlas řekl: „Je parle francais, mais pas trés bien. Donc anglais?“ Dívka přikývla a viditelně pomaleji, protože měla s jazykem, který když vycházel z jejích úst spolu s francouzským přízvukem, drásal uši, trochu problémy, promluvila: „I’d like to see, or visit if it’s possible, l’Arch,“ řekla dívka. Archa, archa, hloubal chvíli Petar nad tím, co dívka chce. Pak si však vzpomněl. „You mean a monastery on the place of George…“ nedokončil Petar.
„Oui, oui, la monastére,“ začala dívka zase francouzsky.
„So, you must change the line and then travel three stations further. When you leave the underground you’ll se the monastery,“ snažil se Petar popsat cestu, očekávaje, že se dívka bude dál vyptávat.
„Alors, merci beaucoup. Excuse moi, mais je n’ai pas beaucoup de temps. Donc au revoir,“ vychrlila ze sebe blondýnka a vyběhla stejným směrem, jímž se Petar chystal také vydat.
„Au revoir,“ zakřičel za ní Petar. Dívka se ohlédla, usmála se a spěchala dál. Kam tak letí, pomyslel si Petar, zavrtěl hlavou a vykročil směrem ke schodům. Cestou si na zádech srovnal batoh a s knihou v ruce pokračoval ke schodům.

Poté, co přestoupil a ujel tři stanice, se na nástupišti zastavil. Vylovil z batohu mobil, který ukazoval za tři šest. Sakra, pomyslel si. Doufám, že je doma. Naťukal na klávesnici Milino číslo, které znal zpaměti a stiskl vytáčení. Telefon třikrát zazvonil, takže Petar už si říkal, že Mila nebude mít čas. Vtom se však z telefonu ozvalo: „Ahóóój“ a následoval Milin smích. Petarův obličej se tak zase trochu rozsvítil. „Ahoj, jsi doma?“ otázal se snaže se nedat tónem cokoli najevo.
„Hmm,“ zdánlivě nevýrazně přitakala.
„A děláš něco záživného?“
„Záživného?“ vyjekla Mila. „No pokud pokládáš za záživné uklízení, tak ano.“ Petar se zlomyslně uchechtl, takže se v odpovědi ze sluchátka ozvalo. „Nech toho. Už zase to děláš.“
„Co dělám?“
„Směješ se mi,“ Petar si teď představil Milinu hranou zlost a znovu se zasmál tentokrát však potichu.
„Hmm.Tak promiň… No, pokud by ti to uklízení nepřipadalo zas až tak záživné, co tak někam zajít. Třeba na kafe?“ otázal se Petar.
„Vždyť nepiješ kafe,“ řekla škodolibě Mila.
„Ale ty ano.“
„Hmm, já ho potřebuju pít, jinak jsem celý den mrtvá.“
„To si i tak,“ řekl Petar.
„Mmm. Tak kde a v kolik?“ otázala se Mila.
„Vyhovuje ti o půl sedmé v parku vedle kostela?“
„Jo, jasně.“
„Dobře, tak zatím.“
„Zatím,“ Mila zavěsila a vběhla do koupelny. Doufala, že to za tu půlhodinu stihne. Nemohla však nepostřehnout tón v Petarově hlase, jež zněl jaksi rozechvěle.

Petar zatím seděl na lavičce v parku vedle kostela a snažil se číst si. Jeho snaha však vyznívala tak, že jen civěl na stránku a ubíhající písmena a slova, aniž by v nich nalézal jakýkoli význam. Po pár minutách to vzdal. Položil knihu na lavičku a protáhl se. V krku a zádech mu zapraskalo a v hrudníku ho bolestivě píchlo. Po noci, kdy se v posteli jen převaloval a nemohl usnout, to bylo obvyklé. Knihu uložil do batohu a počal na ni skrz černou látku nervózně poklepávat hledě při tom na šedou dlažbu. Po chvíli uslyšel pleskání sandálů o zem. Nevšímal si toho a dál hleděl na dlažbu. Kroky se přibližovaly a těsně před ním se zastavily. Ucítil kokosovou vůni. Mila se k němu sklonila a lehce ho políbila na rty slovy: „Ahoj, jak ses měl?“ Petar zvedl hlavu, pohlédl na ni a následně pokrčil rameny. Měla na sobě tmavé triko s krátkými rukávy a upnuté kalhoty, přes rameno jí visela malá šedá taška. Uchopil batoh a hodil si ho přes rameno. Její ruka mu jakoby samovolně vklouzla do dlaně. Petar chtěl vykročit, ale Mila ho přitáhla zpět, pověsila se mu na krk a stoupla si na špičky, takže teď byla téměř stejně vysoká jako on. Pár okamžiků si takhle hleděli do očí a ticho přerušil až Petarův hlas. „No, nevím, jak předtím, ale teď je to celkem v pohodě.“
„Fakt?“ otázala se Mila.
„Fakt,“ přikývl Petar nepřítomně. Mila ho dloubla do žeber. „Auu,“ hlesl Petar.
„Tak mě alespoň vnímej,“ zvýšila Mila hlas a otázala se: „Proč ses neozval? Stalo se něco?“
„Ne, nic, jen jsem neměl čas.“
„Proč? Četls?“ otázala se Mila a pohlédla na batoh, jenž měl Petar na rameni.
„Ne, psal. Půjdem?“
„Jo,“ přikývla Mila. Petar, jakkoli ještě před chvílí cítil smutek, tak teď, když byl s Milou, jakoby se žal postupně vytrácel. Jeho tvář však stále měla ten neutrální výraz, z něhož se nedalo téměř nic vyčíst. Přešli náměstí a vešli vchodem do metra.

Za pár minut, po absolvování jízdy metrem, vyšli po schodech z metra o stanici dále. Nebe už nebylo zcela modré a bez mraků. Slunce teď bylo napůl zakryté chuchvalci bílých oblak. Petar s Milou prošli dlouhou ulicí lemovanou až na výjimky historickými budovami. „Kam jdeme?“ zeptala se Mila.
„Kafe,“ odvětil Petar.
„Co takhle věta alespoň o dvou slovech?“
„Na kafe.“
„Co ti je?“
„Nic,“ řekl Petar snaže se nezívnout. Mila zavrtěla hlavou. To už došli před žlutou budovu s nápisem restaurant-kavárna. Petar sem chodíval celkem rád. Člověk jen musel mít štěstí na směnu. Obsluha totiž byla buďto nepříjemná nebo až moc přívětivá. Kompromisy se sice také vyskytovaly, ale při nejhorším druhá varianta byla ta lepší. Vešli do kavárny a ihned je ovanul chladivý vzduch z dvou větráků vedle schodů, jež pomáhaly klimatizaci udržovat snesitelnou teplotu. Na to že byl čtvrtek, byla kavárna celkem prázdná. Jen u velkého stolu těsně u baru sedělo pět postarších mužů a žen, nejspíš cizinců. Sotva si Petar a Mila sedli ke stolku pro dva u okna, už k nim přiběhla pomenší servírka s úsměvem na tváři a pozdravila je. „Co to bude?“ otázala se servírka, žena kolem pětadvaceti s melírovaným účesem tvořeným bodlinami, jíž tu Petar vídal párkrát do měsíce. „Cappucino a zelený čaj?“ objednal Petar.
„Jistě. Takže zelený čaj a cappucino. Zatím všechno?“
„Mhm,“ kývl Petar a hned poté, co servírka odešla, se rozkašlal. Znovu ho bolestivě píchlo v hrudníku, avšak snažil se to nedat najevo.
„Ta holka na něčem jede,“ zašeptala Mila.
„To vždycky,“ zašklebil se Petar.
„Ještě jsem jí tu neviděla.“
„Nechodíš sem tak často a navíc na ní musíš mít štěstí,“ podotkl Petar. Mila se zašklebila a vyplázla na něj jazyk. Petar k ní v odpovědi naklonil hlavu a políbil ji. Mila zúžila rty jen do malého „O“ a podívala se naoko ublíženě. Pak se ale usmála. Servírka zrovna přinášela objednávku. Cappucino s pěnou, na níž byl skořicí nakreslený úsměv, položila před Milu a sklenicí se zeleným čajem před Petara. Ihned zase odběhla zpátky k baru a pak k hloučku u stolu vedle baru. Po pravdě řečeno měla tahle servírka vždycky dobrou náladu a rozesmátý hlas.

V kavárně strávili asi dvě hodiny, takže když zaplatili a odcházeli, bylo devět. Došli k nábřeží a chvíli pokračovali podél zábradlí, přičemž hleděli na řeku. Zelenohnědá voda sice nevyhlížela nijak přívětivě, ale stejně se kolem občas prohnal parník, menší motorový člun nebo pramice.
Sedli si na lavičku a hleděli na to krásnější, co hlavní město nabízelo, když člověk nemyslí na smog. Ačkoli jinak bylo celkem teplé počasí, od řeky foukal studený vítr. Mila se viditelně otřásla. „Není ti zima?“ otázal se Petar Mily, jejíž hlava mu spočívala na a rameni a ruce kolem krku.
„Trochu,“ odpověděla. Petar se natáhl pro batoh, vyndal z něj černý svetr a podal jí ho. Mila si svetr natáhla, a ačkoli jí byl trochu velký, docela ji slušel a bylo jí viditelně tepleji. Lehce zvlněné vlasy si svázala do volného ohonu a zase mu dala ruce kolem krku, ale její hlava se tentokrát sklonila na Petarův hrudník. Petar sykl bolestí, když mu její hlava spočinula na hrudi. Mila si toho zjevně všimla, ale nic neřekla. Jenom pomalu zvedla hlavu a zase ji přesunula na Petarovo rameno. Mezitím se už začínalo šeřit. Takže se rozhodli odejít. Když se Mila zvedala, uchopila Petara za ruku, takže musel vstát. Ušli pár kroků, když se Mila ozvala: „Nezapomeň knihu,“ protože si Petar nevšiml, že nemá batoh. Vrátil se tedy k lavičce, sebral batoh a vrátil se k Mile. „Spěcháš?“ otázala se.
„Ne a ty?“ Mila jen zavrtěla hlavou. „A kam jdeme?“ otázal se Petar.
„Ke mně.“
„Co vaši?“
„Nejsou doma,“ zakončila Mila a znovu mu její ruka vklouzla do dlaně.

Cesta k Mile jim trvala nějakých patnáct dvacet minut. Když stáli před domem, Mila vytáhla z tašky nebo spíše kabelky klíče a odemkla. Petar podržel dveře a když vešli, zlehka je přivřel. Mila se podívala do schránky, vylovila z ní pár reklamních letáků a hodila je do papírové krabice vedle popelnic. Pokrčila rameny a vyšla schody. Pak odemkla bílou mříž a pokračovala dál po schodech a vedla Petara za ruku. V druhém patře potkali asi třicetiletý pár, který šel dolů po schodech. Mila je pozdravila a Petar ji napodobil. Zatímco Mila odemykala dveře od bytu, pár je míjel a žena si Petara zkoumavě prohlížela. Dveře napravo od Milina bytu mělyt špehýrku. Nicméně špehýrku zvenku, neboť asi ve výši ramen v nich byl prosklený otvor. Petar se trochu sklonil a otvorem uviděl dvě dívky. „Kdo bydlí vedle?“ otázal se.
„Andrea,“ odpověděla Mila. „Tu přece znáš.“
„Jo, to jo, ale radši se už dál ptát nebudu,“ řekl a vstoupil za Milou do bytu. Zul si boty, které položil na rohož vedle vchodu a zavřel za sebou dveře. Pak se zaposlouchal. Nebylo slyšet ani televizi ani rádio, takže nejspíš opravdu nikdo nebyl doma. Byt nebyl velký. Skládal se ze dvou větších místností a koupelny. Přesto se ale vyznačoval zvláštní směsicí výzdoby. Na stěnách v předsíni visely obrazy a v obou pokojích byly staré skleněné lustry. Milin pokoj byl vybaven třemi vysokými regály, v nichž spočívaly různé knihy, encyklopedie a vědecké časopisy, stolem se dvěma židlemi, gaučem, počítačem a televizí. O prostor se s pokojem navíc dělila kuchyňka, kam Mila zašla a otevřela lednici. „Dáš si něco k pití?“ otázala.
„To je jedno,“ odvětil Petar a přešel za Milou do místnosti, kde byla kuchyně i Milin pokoj. Sedl si na gauč a batoh si položil k nohám. Mila prošla pokojem a sedla si vedle něj. „Petare, co tě trápí?“ vyzvídala a při tom ho pohladila po tváři. Druhou rukou sáhla na stolek vedle gauče, kam předtím položila dvě sklenice, a jednu mu podala. Petar však sklenici s tekutinou svíral v ruce, aniž by se napil. Mila ho zlehka políbila na tvář, takže ucítil vůni jejích vlasů, ale pak ho kousla do rtu, aby upoutala jeho pozornost. „Pojď, pomoz mi,“ řekla a zvedla se z gauče. Pak zamířila ke skříni v předsíni, odkud vylovila dvě přikrývky, polštáře a prostěradlo. Petar mezitím „iniciativně“ rozložil gauč a srovnal matrace. Pak přes ně natáhl prostěradlo, které mu Mila podala a jež mělo stejnou vínovou barvu jako gauč. Mila znovu odběhla do předsíně, aby zavřela skříň a pak se do vedlejšího odešla převléknout. „Jestli chceš, můžeš se jít osprchovat. Ručník je na věšáku vedle vypínače,“ zavolala ještě. Petar se nejistými kroky, protože předsíň byla docela temná, tedy oproti domu, kde bydlel on, vydal do koupelny, přičemž se mu povedlo dvakrát si narazit palec. Nicméně nakonec otevřel dveře do koupelny, rozsvítil a zavřel za sebou. Rozepnul si košili, svlékl si ji a stejně jako triko, jež měl pod ní, ji složil na prádelní koš. Stejně naložil i s ostatním oblečením, takže na prádelním koši ležela úhledná hromádka. Vlezl do sprchového koutu a pustil naplno studenou. Pomalu sprchou přejel nad hlavou, takže ucítil mrazivou vodu stékající po kůži. Párkrát se zhluboka nadechl a pak sprchu pustil ještě více. Ledová voda mu teď máčela tělo, ale po pár chvílích už Petar teplotu vody nevnímal. Cítil jen spalující žal a prudkou bolest v hrudi.


Ve studené sprše Petar setrval asi pět minut. Pak se natáhl pro ručník a utřel se. Husté vlasy jakoby mu tou vodní lázní ztuhly. Poté vylezl ze sprchy a oblékl si spodky. Ručník si hodil přes rameno a z prádelního koše vzal hromádku oblečení. Chystal se otevřít dveře koupelny, když vtom přes stěnu vedlejšího bytu zaslechl tlumené vzdechy. Andrea si zřejmě nepovídala. Petar se ale otočil a vykročil ze dveří. Zavřel dveře a stiskl vypínač, takže stál v ztemnělé předsíni. Zaslechl ještě jeden zdušený výkřik a pak prudké oddechování.
Zavrtěl hlavou a znovu se váhavým krokem vydal předsíní. Téměř přehlédl otvor do Milina pokoje a navíc ještě zakopl o jakousi dřevěnou krabici. „Sakra,“ ozvalo se z Petarových úst zaklení.
I v Milině pokoji byla tma. Petar tedy pokračoval pokojem kupředu. Prošel kuchyňkou, oblečení položil na židli, na jejímž opěradle byl za popruh pověšený jeho batoh. Otočil se vlevo a ve tmě zahlédl bílé přikrývky rozložené na gauči a Miliny oči. „V pohodě?“ otázala se Mila a zakřenila se.
„Jo, už to přestává bolet,“ odvětil Petar a pohlédl na palec. Byl si jist, že kdyby v místnosti nebyla tma, tak by určitě viděl, jak prst u nohy začíná natékat. Sedl si na rozložený gauč a odhrnul přikrývku. Vtom se v něm ale něco zlomilo a on složil hlavu do dlaní. Mila se za jeho zády pohnula a chytila ho za ramena. „Co se děje?“ zašeptala.
„Já,já, nechci o tom mluvit, Milo,“ řekl Petar.
„Hm,“ vydechla nespokojeně Mila. „Jen mi neříkej, žes celý týden psal. Vždyť už je po matuře i po zkouškách, tak proč spíš nerelaxuješ?“ dodala otázku.
„Mám něco rozepsané,“ zase ten nepřítomný tón.
„Mně to nevadí, piš, když tě to baví,“ řekla sladkým hlasem bez známky žertu.
„Baví?“ téměř zakřičel Petar a ohlédl se s hořícíma očima. „Tohle nepíšu proto, že mě to baví. Musím to ze sebe dostat,“ poslední slova dodával slábnoucím hlasem.
„Dostat co? Co se stalo?“ naléhala Mila.
„Moje matka zemřela,“ vyhrkl Petar.
„Tvoje…“ vyslovila zdušeně Mila. „Jak je to dlouho?“ otázala se a její hlas už nezněl tak pevně.
„Skoro dva týdny.“
„A proč ses neozval dřív? Proč si mi to neřekl?“ Mila mu položila ruku na tvář a přiměla ho, aby se k ní obrátil. Měla na sobě dlouhý bílý župan na prsou trochu rozhalený.
„Změnilo by to něco?“ otázal se Petar a dodal: „Chtěl jsem být sám. Potřeboval jsem si to srovnat v hlavě.“ Milina ruka mu sjela po krku a po hrudi a jejich prsty se vzájemně propletly. Petar už nedokázal déle zadržovat žal a když uviděl, že i Mile, která ho objala, tečou slzy, stiskl ji v náručí a rozplakal se. Cítil také, jak ho její tváře hřej na krku a jak mu tečou horké slzy.

Po chvíli zaslechl popotahování. „No tak neplač,“ uklidňoval ji a vlastně i sebe.
„Vždyť já, ani jsem jí neznala,“ řekla Mila a zavzlykala. „A co teď budeš dělat?“ zeptala se jakoby mimochodem. Petar jí setřel slzy a usmál se. Teď už necítil bolest, jakoby mu v srdci něco zapraskalo. „Co budu dělat? To co chtěla. Půjdu na práva,“ konstatoval Petar.
„To je všechno? Prostě jen tak půjdeš na práva?“ udiveně se Mila zeptala.
„Nechtěla by, abych pro ni takhle brečel. A když půjdu na práva, jak si vždycky přála, bude to to nejlepší, co pro ni můžu udělat.“
„Aha. Asi by tedy byla ráda.“
„To by byla,“ řekl Petar a viditelně si oddechl, jakoby mu spadl kámen ze srdce. „Asi si tě nechám,“ dodal.
„Jak to necháš?“
„Protože zbavit se tě by dalo moc velkou práci,“ zavtipkoval Petar.
„Cože?“ vykřikla a skočila po něm, takže ho povalila na gauč. Naklonila se nad něj, sevřela ho stehny a přidržela mu ruce. „A teď? Myslíš, že se mě jen tak zbavíš?“ zasmála se. Nevěděl, jak to dělá, ale téměř vždycky v něm probudila dobrou náladu a štěstí, že je s ní. To ona mu tehdy nejvíce pomohla dostat ze sebe žal. Petar zkusmo pohnul krkem a rozhlédl se. „Musím teď odpovídat?“
„No, mluvit snad můžeš, ne,“ zašklebila se a ještě víc stiskla kolena. Petar nic neřekl. Místo toho napnul svaly na pažích, takže Mile dosáhl na boky. Jemně ji rýpl do žeber, takže vyjekla a trochu povolila. „Tohle ti ale nepomůže, Petare,“ provokovala. Petar se však jen tak nenechal. Nadechl se a zapřel se o lokty. Napnul břicho a pomocí loktů a hrudi se spolu s Milou vzepřel, takže její ruce mu sklouzly podél těla, ale její stehna ho stále držela. Napnul se ještě víc, takže teď seděl a mohl se k Mile naklonit blíž. Chytil ji za boky a Mila se prohnula v zádech. Sevření jejích stehen na chvíli povolilo úplně, čehož Petar využil a chytil Milu do náruče. Otočil se s ní naproti čelu gauče a položil ji na přikrývky. Pohlédl na zeleně svítící hodiny pod televizí. Bylo po desáté. „To není fér,“ trucovala jen naoko Mila. „A to vadí?“ otázal se Petar.
„Možná.“
„Fajn,“ řekl, lehl si na polštář a přikryl se. Mila chvíli čekala, pak se sklonila a lehla si na polštář vedle něj. Petar otočil hlavu a pohlédl jí do očí. „Co je?“ zeptal se.
„Nic, jen koukám,“ odpověděla.
„Kam? Za mnou je něco zajímavého?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Tak na co teda?“
„Na tebe.“ Petar se jen zasmál. Tehdy si vzpomněl na to, jak u ní byl poprvé. Polovinu noci jen ležel vedle Mily a díval se na ni, jak spí. „Tak to je krize,“ podotkl.
„Mmm.“ Mila se posunula blíž k němu a položila mu hlavu na prsa.
„Vydržíš takhle dlouho?“ zeptal se Petar.
„Mhm, až do rána,“ řekla a natočila si k sobě jeho hlavu, aby ho kousla. Poté vstala a svlékla si župan. Pak si zase lehla, políbila ho na krk a přivinula se k němu. „Jsi unavená?“ zeptal se.
„No, z toho uklízení ne, přiznám se. A ty?“
„To nejsem. Nikdy,“ odvětil Petar a pohladil ji po vlasech.)

Už si nevzpomínal, jak dlouho takhle leželi, dokud neusnuli. Pamatoval si jen to, že jen díky Mile se dočista nezbláznil. Zrovna teď však přemýšlel, co dělat, aby se neunudil k smrti. Dostal nápad. Vstal z postele, urovnal přikrývku a polštář, hodil na sebe triko a kraťasy, z šuplíku u šatní skříně si vzal ponožky a proběhl předsíní. Sešel po schodech, obul si roztržené boty a aniž by zamkl domovní dveře, vyšel ven do prudkého deště. Kapka za kapkou dopadaly ty trošky vody na jeho hlavu a ramena a nepříjemně studily na těle. Petar vyběhl za dům cestou k lesu a pokračoval v běhu, dokud nebyl úplně udýchaný. Pak se zastavil, předklonil se a nechal studený déšť, ať mu ještě více promáčí už tak mokré oblečení. Několik desítek vteřin mu zcela vrátilo pravidelný dech a Petar se znovu rozběhl. Na cestě vedoucí k lesu byly až příliš velké kaluže, ba přímo hotová jezírka vody. Proto se Petar rozběhl jiným směrem. Minul ceduli s nápisem: „Vstup zakázán. Pozor létající kameny. Nebezpečí úrazu.“ Nedbal však upozornění a běžel dál. Vtom však i přes neustávající záplavu dešťových kapek uslyšel pronikavý zvuk sirény. Asi po dvou minutách se ozvala rána, a když byla v jedné ze sekcí povrchového dolu odpálena nálož, země pod Petarovýma nohama se zatřásla. Do vzduchu se zvedlo mračno větších i menších úlomků horniny. Petar měl ale docela štěstí. Při otřesu uklouzl po mazlavém povrchu cesty a plácl sebou do jedné z kaluží. Avšak zhruba v místě, kde měl ještě před okamžikem hlavu, proletěl jako pěst velký úlomek kamene. Když Petar, jistý si, že už se mu nemůže nic stát, zvedl hlavu, viděl, že pár úlomků zaletělo i mimo bezpečnou zónu dost blízko sousedního domu. Znovu se ozval pronikavý zvuk sirény, načež se Petar pozvedl na umazaných rukou a vstal. Podíval se na své zablácené oblečení, pomalu se otočil a stejnou cestou se vracel k domu. Jakoby si neuvědomoval, že kdyby ho jeden z těch kamenů trefil do hrudi nebo do hlavy, nejspíš by mu už nic nepomohlo. Jakoby jen tak hazardoval se životem, který nemá cenu. V duchu se jen tak usmál a celou dobu, co utíkal po blátivé cestě, přemýšlel. Dostal ze sebe únavu a divnou náladu, takže bude moct dokončit, co rozepsal.

Doma ze sebe shodil špinavé oblečení, které hodil do prádelního koše a vyběhl nahoru do patra, aby se vysprchoval. Nebyl však blázen, aby se sprchoval ve studené vodě. Namísto toho si dopřál čtvrthodinovou horkou sprchu. Když vypnul vodu a vylezl ze sprchy, aby se utřel, bylo slyšet zvuk podobný srkání. To se voda začala ztrácet ve výlevce. Současně s otevřením dveří koupelny ze za Petarem vyvalila pára, jež okamžitě zamlžila zrcadlo v předsíni. Petar se cítil úplně jinak, než před necelou hodinou. Už vůbec ne tak unaveně, ale každopádně si po těch dvou dnech uvědomil, že je hladový. Vešel tedy do kuchyně a z lednice vytáhl koláče, jež mu posílala babička. Tato neobyčejně houževnatá žena nedávno oslavila osmdesát let, ale jistá tvrdohlavost v tom, že bude dělat všechno jako doposud včetně pečení, dokud jí na to budou síly stačit, se jí upřít nedala. Vyhlédl z okna na temnící se nebe, zhltl dva koláče a přešel do svého pokoje. Shodil ze sebe ručník a natáhl si volné krátké kalhoty. Pak si sedl ke ztemnělému počítačovému monitoru, který se poté, co stiskl klávesu, rozsvítil a obrazovka ukázala zpola popsanou stránku s pořadovým číslem dvacet čtyři. Petar se příliš nezdržoval a jeho prsty se roztančily po klávesnici.

Téměř po třech hodinách nepřetržitého psaní si Petar přečetl poslední větu esejí: Smrt není ihned nutná, ale jednou bude pro každého z nás nevyhnutelná. Je jen další etapou života. I když tou poslední. Tímhle se Petar definitivně odprostil od chmurné nálady a ucítil úlevu. Je nevyhnutelná, pomyslel si. Celý dokument nechal vytisknout, pak potištěné stránky sepnul a položil je na stůl vedle monitoru. Vyhlédl z okna, jež mířilo k ztemnělému lesu. Teď večer, když konečně déšť ustal, počala ze stromů stoupat pára, což lesu dodávalo jakési tajemné kouzlo. Než na něj úplně dolehla únava, stačil si pouze lehnout na postel, aniž by vypnul počítač a vmžiku usnul.

Od okamžiku, kdy jednoho večera dopsal Eseje o smrti, uplynuly téměř dva týdny. Milu viděl naposledy před měsícem. Dokonce jí ani nezavolal a zapomněl, že slíbil, že až bude mít čas, tak se ozve. Až teď mu došlo, že mu moc chybí. Pohlédl na hodinky, jež ležely vedle lampičky na nočním stolku. Bylo po poledni. Vůbec nechápal, jak mohl spát takhle dlouho. Zvláštní ale bylo, že si nepamatoval, kdy usnul. Pokusil se vstát z postele, ale najednou se mu zatočila hlava a zatmělo se mu před očima, takže padl zpět do pokrývek. Po chvíli zavrtěl hlavou a postavil se. Stoupl si na špičky a protáhl se. V celém těle mu zapraskalo a svaly na pažích se mu poté ještě chvíli chvěly.
Nicméně se cítil odpočatý a plný energie. Což ještě umocňovalo svítící slunce. Shodil ze sebe bavlněné kalhoty a složil je pod polštář, který předtím zvedl ze země.

Během necelé hodiny se zvládl vysprchovat, obléknout se a uvařit si oběd. Čekala ho asi hodinová cesta k Mile. Jako vždycky si s sebou vzal batoh s věcmi a knihu. Stejně jako vždycky se neustále díval na hodinky a počítal minuty. Dokonce i Petara už unavovala jeho neustálá snaha o přesnost.

Za necelou hodinu po cestě autobusem, vlakem a metrem stanul přede dveřmi do domu, kde bydlela Mila. Zazvonil a chvíli počkal, než se z mluvítka ozve známý hlas. Ten se sice ozval, nicméně od Milina se trochu lišil. Petar si uvědomil, že její matka má hlas velmi podobný. Naklonil se k mluvítku a zeptal se, jestli je Mila doma.
„Ne, není,“ ozval se z mluvítka hlas Miliny matky.
„A kdy bude?“ otázal se snaže se neznět podrážděně.
„To nevím. Odjela bez rozloučení. Už je to týden. Jen otci řekla, že jede do Států studovat a pracovat. Domluvil jí to už po maturitě,“ odpověděla Milina matka. „Myslím, že už se nevrátí. Dávno chtěla nechat všechno za sebou a odjet pryč.“
„Aha. Nenechala mi vzkaz?“
„To bohužel ne, jen říkala, že jí tu teď nic nedrží.“
„Děkuju. Naschle,“rozloučil se Petar. Z mluvítka se ozvala odpověď. Nic jí tu nedrží? pomyslel si Petar a zároveň ucítil, jak ho píchlo u srdce. Stále si to nedokázal dát v hlavě dohromady. Copak si jen proto, že se tak dlouho neozval, mohla myslet, že mu na ní nezáleží. Mohla, zazněla odpověď v Petarově hlavě. Jen nechápal proč.

Než došel do metra, začal mu v batohu zvonit mobil. Nechal ho třikrát zazvonit, pak ho vylovil a pohlédl na displej. Volal mu Miloš. „Nazdar kámo,“ozvalo se.
„Co je?“
„Jak co je? Nepůjdeš večer do klubu?
„Nemám chuť chlastat,“ odpověděl Petar. „Ale možná bych se složil.“
„Si děláš srandu. Jak je to dlouho, co jsem tohle od tebe slyšel naposled? Půl roku?“
„Víc než sedm měsíců,“ odvětil Petar věcně. Miloš teď promluvil trochu udiveně. „Ok, pokud to myslíš vážně, tak jsi se mnou čtvrtej. Každej dá dvě stě pade. Buď ve čtyři v klubu. Zatím.“
„Zatím,“ odpověděl Petar.

Za dvacet minut se procházel po Karlově mostě a na mysli mu vytanula vzpomínka na den, kdy tady byl s Milou poprvé. On v obleku, protože před necelou hodinou odmaturoval a Mila v džínsech a tričku, takže snad jejich vzhled nemohl kontrastovat víc. Násilně ji zaplašil. Seru na to. Je to pryč, řekl si v duchu, i když věděl, že jen tak nezapomene. Bolest, jež mu drásala srdce, však brzy zmizí. Věděl to. S tímhle mu kámoši pomohou.

Než se dostal do klubu kousek od vlakového nádraží, trvalo to téměř hodinu. Otevřel dveře, nad nimiž vysel nápis Strawberry a vstoupil do nepříliš osvětlené místnosti, jíž doplňoval oblak cigaretového kouře a povědomá hudba. Na pozadí neomylně ucítil pronikavou nasládlou vůni. Potom si všiml, že barman na něj zpoza pultu lemovaného stoličkami zvědavě civí. „Je tu Miloš?“ otázal se Petar. Barman, kterému přátelé říkali Picasso, se zazubil. Zřejmě Petara poznal. „Jo, je dole s Joelem a Michalem.“
„Dík,“ odvětil Petar, prošel kolem pódia a sešel po schodech dolů do místnosti, z níž se ozývala barvitásměsice hudby, hlasů a zvuků herních automatů. Jakkoli byl totiž Picasso benevolentní, nechtěl, aby mu to svinstvo, které samozřejmě on oficiálně neprodával, kouřili nahoře v baru. Kolem stolku seděly tři postavy. Miloš, Joel a Michal vypadali, že už na něj čekají. Petar si na jednu z volných židlí položil batoh a vytahuje z peněženky bankovky si přisedl. Postupně si se všemi ve známém pozdravu podal ruku a zasmál se. „Tohle mi chybělo.“ Miloš jen vědoucně kývnul a na Petarem nabízené peníze zavrtěl hlavou. „Dneska to je na mně, včera jsem prodal sklizeň,“ řekl a podal Petarovi skleněnou baňku s hadičkou, z níž Petar ucítil tu známou vůni. Hašiš. Párkrát natáhl, než podal baňku dál, ale v tom ucítil, na jazyku daleko sladší chuť, než znal. Než na něj dolehla síla drogy, uvědomil si, že to nebyl jen obyčejný plastik.
Blaženě se usmál a na chvíli zadržel dech, aby nechal drogu působit. Trochu se mu zatočila hlava, ale přiměl sám sebe k soustředění.
„Co to je?“ otázal se a dodal: „Nechutná to jak normální haš.“
„Speciální směs, kámo,“ odvětil Miloš a vytáhl z kapsy ampulku. Byla velká asi jako malíček. Na jedné straně měla injektor a na druhé pístovou spoušť. Petar pohlédl na stůl a zahlédl tam stejnou ampulku. Tahle ale byla prázdná. Miloš v odpověď poklepal na baňku naplněnou hašišovým kouřem a zazubil se.
Petar se přistihl při tom, že je mu to úplně jedno. Mila mu přece říkala, aby relaxoval. A vůbec, k čertu s ní. Znovu se k němu dostala hadička, takže nasál kouř a na notnou chvíli zadržel dech. Účinek byl zničující. V hlavě jakoby mu cosi explodovalo a proměnilo se v směsici zvuků a hlasů, jež vykřikovaly nesmyslná slova. I když to zpočátku bylo Petarovi nepříjemné, hlasy po chvíli umlkly a byly vystřídány naprostým uvolněním. TOHLE JSEM POTŘEBOVAL, pomyslel si Petar. ZAPOMENOUT NA VŠECHNO. Zvláštní však bylo, že když se Petar podíval na displej mobilu, zjistil, že je po půlnoci. Sakra, jak dlouho to trvalo. Když zapátral v obličejích ostatních, zjistil, že už jsou víc než krátkou chvíli mimo ‚stav‘ a spokojeně pokuřují cigarety.
„To je věc, co?“ uchechtl se Michal.
„Jo, to je, úplně mě to odrovnalo,“ přitakal Miloš. Petar se zmohl jen na kývnutí, pak ale vyschlými rty promluvil: „Posral jsem to, jak se teď sakra dostanu dom. Do rána tu kurva tvrdnout nechci.“
„To je vpoho,“ namítnul Joel. „Hodím tě domu.“ Petar se zašklebil, ale když si Joela víc prohlédl, usoudil, že je z nich ze všech ‚nejstřízlivější‘, a tak kývnul a absolvoval dvacetiminutovou cestu domů autem. Většinu jí prospal. A když před domem podával ruku Joelovi v nacvičeném pozdravu, téměř jakoby už byl v polospánku. Do postele padl jako mrtvý a ihned usnul.

Večer u vodní dýmky s hašišem se ještě několikrát opakoval. Postupně na sobě Petar začal pociťovat, že je nevrlejší a výbušnější, ale ačkoli si toho všiml i otec, to, že se fláká s partou po klubech, naštěstí nezjistil.

Jednou to ale zdá se Petar trochu přehnal. Dokonce to i sám pocítil. Když ho Joel přivezl domů, bylo půl jedné. Petarův otec si pomalu začínal zvykat, a tak se ani nenamáhal vyptávat se, kde jeho syn byl.
„Nemáš hlad?“, zeptal se, jen když ho spícího v křesle u televize probudil Petarův noční příchod.
„Docela jo,“ řekl Petar, ačkoli by docela v tomhle případě bylo výstižnější, kdyby znělo: Hodně.
„V lednici něco je. Nebo si dej do trouby pizzu.“
„Dík, tati.“
„Půjdu si lehnout. Ráno vstávám do práce.“
„Dobře. Dobrou.“
„Dobrou,“ odvětil otec odcházeje do koupelny.
Jakmile Petar po pár minutách zjistil, že v otcově ložnici je zhasnuto, vytáhl z mrazáku pizzu a strčil jí do trouby, kterou zapnul. Než byla pizza hotová, zvládl Petar spořádat bochník chleba a půlkilovou šunku. Hned jak uslyšel cvaknutí, vytáhl pizzu z trouby a jal se ji okusovat. Jistil ale, že je ještě moc horká. Jasně, vždyť se pekla, zaznělo mu v hlavě.
Když uplynulo pár chvil, Petar se znovu pustil do pizzy. Už mu nepřipadal tak horká, ačkoli věděl, že ráno bude mít nejspíš spálené rty a patro. Poté, co skončil s pozdní ‚večeří‘, Petar několikrát zívnul a aniž si to příliš uvědomoval, usnul na stole.

Někdo se ho snažil probudit. Zpočátku neúspěšně, ale přece jen se mu to podařilo.
„Běž si lehnout,“ zazněl otcův hlas. Slova se několikrát opakovala, než Petarovi došlo, že se mu to nezdá.
„Běž si lehnout, já to uklidím,“ pobídl ho otec.
„Já…Promiň tati, asi jsem byl nějak utahaný,“ odvětil Petar.
„Běž do postele,“ řekl otec a začal ze stolu sklízet nádobí a pár zbytků jídla.
Petar se zmohl jen na tiché „dobře“ a odploužil se do koupelny. Jeho otec zakroutil hlavou a dál pokračoval v uklízení jídelního stolu. V koupelně zatím Petar strčil hlavu pod sprchu a naplno pustil studenou vodu. Několik minut jí nechal téct, ale když se nedostavil očekávaný účinek, rezignovaně otočil kohoutkem ve směru vypnuto a natáhl se po ručníku. Do pokoje hned vedle koupelny se dopotácel s dost velkými problémy. Sotva si zvládl stáhnout oblečení, padl na měkkou postel a usnul, takže ani neslyšel otcovo rozloučení.