Setkání s osudem

Zavřela jsem dveře a sbalila si věci. “Nechceš si to ještě rozmyslet?” “NE! Nechci mami. Já tady nezůstanu.” Vše skončilo. Chci zapomenou. Osud je krutej. Je těžké smířit se s vlastním životem, když nevím jaký má smysl.

… před třemi měsíci …

“Ahojky. Japa se máš?”
“Čau Tome. Jde to, ale … vždyť víš. Po matuře a přijatá na vejšku se cítím jak bůh.”
“Kló, nechceš jet do Daiviho? Všichni z bejvalý třídy tam jedou slavit maturu.”
“Tak jo.”
“Jirka tě tam hodí autem. Cinkni mu. Říkal mi, že je volnej. Nikdo s nim nejede.”
“Dobře. Měj se?”
“Tak zduř.”
Tomáš je super. Je to můj kámoš už od šestý třídy a vydrželo nám to až do čtvrťáku. Je fajn si sním o čemkoliv povídat. Vždy mi rozuměl.
Druhý den jsem zavolala Jirkovi. Tak prý má v autě pořád ještě místo a hodí mě tam rád.
Super. Připravuji se, jak nejlépe umím. Chci se líbit.
Stíny - jednoznačně stříbrný a lesklou stříbrnou řasenku a ještě šedou řasenku. To ne! Vypadám, jak reklama na kovomat. Všechno setřu ubrouskem a jedu nanovo. Černé linky a řasenka se hodí víc. Konkturkou zvýrazním rty a nanesu lesk.
Co na sebe? Triko 100% sexy je tabu. Co takhle bílou košili a džíny. Navrch si hodím ten bílej rolák. Nageluju si krátké vlasy, nosím je na ježka, takže veškerá úprava žádná. Jsem ready.
“Ding - dong …” To bude Jirka. Seběhnu ze svého podkrovního pokoje a jdu mu otevřít.
“Ahoj. Jsi tu dřív?!”
“Já vím. Myslel jsem, že jsem vyjel v 7, ale bylo 6.”
“Tak pojď dál”
“Dík. Sluší ti to.”
První člověk, kterej mě vyděl a hned pochvala. Super skóre jeden z jednoho. Vypijem kafe a vyjedem.
Jirko. Ty nejen, že neznáš hodiny. Ty neznáš ani pravidla silničního provozu. STOP neznamená: Jeď na plno. Konečně Daiviho - disco. Teď už jen zaparkovat a vylézt z té plechovky co jí můj bývalý spolužák tituluje slovy: bourák. A ještě musím vyhledat a pozdravit Tomíka.
“Čau Tome.”
“Ahojky Kló. Moc ti to sluší. Vypadáš úžasne.”
“Dík ty taky vypadáš…”
Ale oba jsme pochopili, že mluvení už bylo dost. Žádný z nás nechtěl vydávat energii v podobě slov. Chci Toma už dlouho. Chci ho mít po boku. Zachovala jsem se jak patnáctiletá holka a skončila s Tomášem v Jirkově “bouráku”. Ale nemohla jsem jinak.
Po večeru stráveném prakticky jen s jednou osobou, mi bylo trapné se nechat odvézt Jirkou zase domů. Ale co mi zbývá?
Jdu si lehnout. Jsem plná dojmů z dnešního večera. Hodiny ukazují 3:25 a já usínám s úsmevem na rtech. Těším se na zítřek, až se uvidím s Tomášem. Chci mu toho tolik říct.
3:55 “Crrrrrrr…” Zvoní telefon a já ho jdu neochotně zvednout.
“Klára Smrková. Prosím?”
“Kló? Tady Martin” Jeho vystrašený hlas mě děsil.
“Martine. Co se děje?”
“Kló. Bourali jsme a …”
“Kdo. Co se děje?” .. Pak mi to došlo: “Jak jste na tom? Co je s Tomem?” Můj hlas se už také změnil. Byla jsem vyděšená, jako kuře před sekyrou.
“Já, já nezvládl řízení a Tom…”
“Co je sním?”
“Zemřel!”
“Nééééé.” Práskla jsem as telefonem a zařvala na celý dům. Také jsem ho celý vzbudila.
Naši pochopili, proč dělám takový kravál, až když jsem ze sebe vysoukala co se vlastně stalo. Toma jsem milovala. Do hlavy se mi vháněl tlak a nemohla jsem pobrat dech. Uklidňovali mě, ale nešlo to. Celý týden jsem byla uzavřená v sobě a ve svém pokoji. Naši to vyřešili “excelentně”. dali mě na pozorování a na psychiatrii. Prý se musím léčit. Skoro tři měsíce jsem byla zavřená mezi cvokama. Baštila jsem prášky, který mi byly na nic. Jestli pro mě bylo tohle dobré, jak tvrdí mý rodiče, pak neznám sama sebe.
Pustili mě domů s razítkem VYLÉČENA. Hned jsem si vybrala spoření a rozhodla se odjet z Čech. Nechci již žít tam, kde jsem přišla o vše. O Toma, spokojený život, milující rodiče a o sebe samotnou.
Zavřela jsem dveře a sbalila si věci. “Nechceš si to ještě rozmyslet?” “NE! Nechci mami. Já tady nezůstanu.” Vše skončilo. Chci zapomenou. Osud je krutej. Je těžké smířit se s vlastním životem, když nevím, jaký má smysl.