Dílo rodu

Běžel a sotva popadal dech. Ti kluci snad nejsou lidé, pomyslel si Lukáš, dneska ublížili zbytku party, Maxmiliánovy a Sebastiánovy. Dali jim hlavy do záchodu a jeho chtějí taky. Ale on jim unikne, tohle není možné, spravedlnost se musí přece najít! Běžel dál, míjel hřiště, lékárnu i školku a zabočil za roh do průjezdu. Slepá ulička, není možnost utéct. Bude muset bojovat.
Byli tři. Luke nastavil rameno a rozběhl se proti nim, chtěl prorazit, ale měl smůlu. Tihle kluci byli rváči.Když přibíhal, dostal ránu do žaludku. Na okamžik ho to ochromilo a pak se zmohl jen rozdávat rány smíru. To byly takové rány, které neměly kýžený výsledek. Sám jich ale dostal mnoho.. Když padal, zachytili ho a odtáhly pryč. Zavřeli ho na veřejné záchody a zamkli. O mnoho lepší než přitopení v míse to nebylo, ale budiž.
Ven se dostal až v pět ráno, kdy paní, co to tam měla na starost, přišla a odemkla dveře.
„Co tady děláš! Máš zaplaceno? No? Tohle nejni noclehárna, chápenzí?“ rozkřikla se mezi dveřmi. Lukáš nejdřív neodpovídal. Jestli na něj zavolá policii, tak alespoň pomstí svou potupu. Nakonec ale promluvil. „Omlouvám se, ale kluci od nás ze třídy nás sem zavřeli. Nemoch sem nic dělat. To snad chápete, ne?“ doufal, že je to dostatečná omluva, ale to, co udělala ho nanejvýš překvapilo. Vzala ho za ruku a odtáhla do kanceláře. Zmohl se jen na ubohé „Eh é?“ a víc nic. Nechal ji vytočit číslo a pak slyšel jen: „Dobrý den, je tam mistr Viut?“
„…no…de…je….dam…“zaznělo v odpověď. Tedy, ve sluchátku to bylo jistě jiné, ale Luke neslyšel nic jiného než toto.
„Dobrá, tak tedy to, o čem jsem byla informována před asi sedmi měsíci se stalo a..cože? jestli jsem si jista, no pravděpodobně ano…jistě tedy dál… přišel mladík a všechno se dělo tak, jak jste předvídal. Nebo jste ho nasadil? Každopádně ho za vámi pošlu, máte něco proti?“
chvíli bylo ticho, nejspíš něco jen zašeptal a pak opět mluvila ona. „Dobrá, jistěže mu dám správné instrukce! I ten lístek. Ano nashledanou.“ Položila sluchátko a začala se hrabat ve štosech papíru. Vytáhla jeden menší, starobyle vypadající a podala ho hochovy. Stálo na ní: MISTR VIUT, ZÁHOROVA 15 758669215. Pochopil, co má dělat a odešel pryč. Bez díků, rozloučení, rovnou k cíli.
~~~
Po krátkém bloumán í se dostal k cíli. Došel k domu s namalovaným kruhem kolem pentagramu a uvnitř pentagramu nádherné, broušené sklo. Bylo z každého pohledu jiné barvy a to mu dodalo majestátu. A Lukášovi odvahu.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. První, co uviděl byla osoba, zahalená v plášti. Kolem bylo světlo z malých lampiček, které zrovna dotyčný zapaloval. Obešel místnost, ale nikdy se mu nepodařilo pohlédnout mu do tváře. Ale nakonec se dočkal. Muž se k němu otočil. „Zdravím tě, Lukáši. Přišel jsi velmi brzy, čekal jsem tě až za pět minut.“ Pohlédl naň černočernýma očima. Ten těkal po celé místnosti, jen aby se jejich pohledy nesetkaly. „Proč jste mne zavolal,“ skoro šeptal, „ nic jsem nikomu neudělal.“
„Naopak, jsi obětí,“ odmlčel se, než pokračoval a zahleděl se kamsi do minulosti, „ty nemáš ani otce, ani sestru, viď? Já také neměl, ale něco ti povím: Já jsem tvůj otec! Odešel jsem od tvé matky kvůli dědictví. Před dvouset lety bylo určeno že touto dobou bude potomek mých předků v ohrožení a že mu budeme muset pomoci. Pokaždé to bylo stejné, oženit se, udělat syna a cvičit boj. Syn se pak dozvěděl pravdu a začal trénovat s otcem. Šlo to tak šest generací – ty jsi sedmá – ale nyní přijde změna. Celou dobu se mělo pilovat umění předků, teď ho ty dostaneš v celé kráse. Jsi připraven?“ jakoby to byl povel, sjel z jeho těla plášť a Lukáš se mohl obdivovat jeho svalům.
~~~
Další hodiny strávil bojem se znovu nalezeným otcem… Když se naučil zacházet s lokty a pěstmi, přešli na tyč. Nejprve dřevěnou a poté postupně přešly na celokovovou. Jiskry sršely vždy poté, co jeden z nich zaútočil a bylo jich požehnaně. Div že nic nechytlo.
Avšak to co jeho táta teď udělal, ho vyvedlo z míry. Dostal pás nožů a začali si s nimi házet. Lukáš se začínal lepšit a tak přešli na vrhání profesionálů. Vždy s velkou přesností hodili dýku tomu druhému na krk. Netrvalo dlouho a dokázal naprosto všechno s velkou přesností. I se zavázanýma očima. Bylo také dost pozdě a venku byla tma.
Otec ho vzal ke stolu, aby se najedl. Teprve teď si uvědomil, že den nic nepozřel – ani sousto – a ani nic nepil. Zmocnil se ho šílený hlad, ale jídla bylo dost a tak ten pocit odešel. Neměl zde své místo. Až když se dosyta najedli, pokračoval otec ve výkladu z rána.
„Viděl jsi ten znak na domu? To je znak našeho rodu. A každý muž v rodu ho nosil. Tedy…až na tebe. Proto ti musím předat ten svůj. Budeš ho muset opatrovat jako oko v hlavě, jelikož zde je nejvzácnější kámen na světě. Ten přívěšek má hodnotu miliard eur. Ostatně kdyby někdo věděl, že to na tom domě není sklo, byla by to dost velká škoda – je totiž pětadvacetkrát větší.“
„Mám to chápat, že se rozloučíme?“ zeptal se se strachem v hlase Lukáš.
„No, ano. Za chvíli se rozloučíme, jen co ti dám jednu zbraň,“ poodešel ke stěně a vytáhl z trámu balíček zabalený v sametu, „To, co teď dostaneš je jedna z nejdražších věcí na světě. Jak vidíš, jsme bohatý rod. Podívej, co mám ukryté v rudé látce.“
„Nádherná dýka! A je v ní stejný drahokam!“
„Ano, drahokam z Polska, ocel ze Švédska, vykováno ve Walesu v jeho největších ohních a kaleno ve finské vodě. To je také rodinné dědictví. A teď, když již není, co bych ti mohl dát běž. No tak, běž!“
~~~
Další den se vydal do školy. Čekal nebezpečí, ale nepřicházelo. Až při polední pauze se profláklo, že se mu budou snažit strčit hlavu do záchodu. Oběhl tedy Maxmiliána, Sebastiána, Františka a Pepu. Co jim řekl? Aby ho neopouštěli, že má teď větší sílu a naučil se bojovat. Neopustili ho. Sledovali každý jeho krok a když byl napaden, pomohli mu přemoci nejsilnějšího.
Byl teď nejlepší bojovník ve třídě, ale nezneužíval svého postavení. Byl něco jako náčelník, ale nechoval se podle toho. Nikdo na něm nepoznal žádnou změnu, ale byla. Našel přeci otce!