Dobrý Bůj ještě žije

Přejelo auto. První, druhé. Staříka na chodníku to očividně rozčilovalo. Snažil se bezpečně přejít na druhou stranu ale nějak se mu nedařilo. Ve chvíli rozčilení zamával rukou. Čas se zastavil. Stařík, přecházeje na druhou stranu, silně nadával na dnešní uspěchanou dobu. Sotva se jeho noha dotkla chodníku na druhé straně, svět znovu ožil.
Vyrazil vycházkovým tempem kolem výkladních skříní značkových oblečení. Naneštěstí si nevšiml ležící banánové slupky před sebou. Stačil jeden neopatrný krok a stařík proletěl vzduchem. Na chodník dopadl po zádech. Kolemjdoucí mladík se na něho starostlivě podíval a nabídl mu pomoc. Stařík s viditelnou nenávistí odmítl a postavil se sám „Pomoc? Pche, to už jsem snad tak starý?“ významně se podíval na mladíka. Ten znejistěl a taktně raději naznačil že někam spěchá. Když zabíhal za roh byl slyšet ulevující povzdech. Stařík nevěřícně kroutil hlavou „Starý, starý! Já jim ještě ukážu kdo je tady starý!“ s nadávkami se rukou oprášil. Začaly ho bolet kosti. Nikdy by nevěřil že to sním dojde až tak daleko. Aby si ještě něco pro sebe dokázal, odbelhal se až do nedalekého parčíku. Stromy byly zrovna v rozkvětu a vše příjemně vonělo. Uvelebil se na prohřátou lavičku a zasněně pomrkal proti slunci. Vzduchem se ozval ptačí zpěv. Vzápětí mu dopadl na rameno ptačí exkrement. S nechutí ho rukou setřel „Tohle všechno jsem stvořil“ zuřivě kroutil hlavou „tohle všechno jsem stvořil! A jak se mi to odvděčuje! Ale ne, já tohle takhle nenechám! Já..“ dál se ve svém monologu nedostal. Na jeho lavičku si přisedl nějaký důchodce. V uchu měl podivnou barevnou mašinku a pořád třepal rukama. Vlna soucitu zasáhla prvního staříka a v léčebném gestu napřáhl ruce k přísedícímu. Z natažených rukou mu vyšlehl drobný barevný bleštík. Zasáhl přísedícího přímo do ucha. Ruce se mu přestaly třást. S děkovným pohledem se zadíval na svého „spasitele“.
„Ne, ne, mě neděkuj! Já už to mám prostě v krvi!“ s jistým sobeckým tónem hlasu pyšně zvedl bradu. Vyléčený se na něho upřeně zadíval. První stařík tento pohled zachytil kouskem oka.
„Vím že žádná slova díků nemůžou dostatečně vyjádřit tvou radost ale těch pohledů by už stačilo, ne?“ Vyléčený však nejevil nikterak ochotu změnit svou pozici. Pohledem ani o píď neuhnul. Prvnímu staříkovi to začalo vrtat hlavou. Pořádně se na přísedícího dědu podíval. „Ach tak vy jste hluchoněmý! Tak to je jiná! To jste měl říct hned!“ Z úlevou se natáhl na lavičce a přitáhl si hluchoněmého blíže k tělu. „Často trpím tím, že mě lidé už neposlouchají...“ odvážil se vrhnout pohled vedle sebe. Přísedící na něho pořád civěl. Dokonce začal i slintat. „Ale jsem rád, že jsem konečně našel člověka, který je ochoten mě vyslechnout!“ Nejspíše, na znamení souhlasu, se z boku ozvalo kýchnutí. „Kde začít? Je toho tolik, co říct“ nerozhodně se plácl do kolen a začal povídat.
„Všechno to začalo dávno, hrozně dávno. A musím se přiznat že ani já už nevím, jak to tenkrát bylo. Povídá se, že prý jsem stvořil tenhle svět za šest dnů. Pche! Šest dnů? Co si ty lidi myslí, že dělám zázraky? Deset bylo těch dnů. Byly plné práce a námahy ale v závěru jsem byl s výsledkem spokojený. Sice by se našlo pár chybiček ale já už byl tak unavený, že jsem neměl náladu myslet. Nevěřte tomu, co se říká, že prý jsem člověka stvořil až poté! Houby s octem! Byl stvořen jako zvíře! To, že to dotáhl do dnešní podoby považujte za takový můj malý rozmar. Když žijete sám, často vás napadají podivné myšlenky Co kdyby? Jak by asi? Trochu jsem tedy člověka popostrčil. Což se ukázalo jako velká chyba. Měl jsem holt raději popostrčit lachtany, ti mi byli vždycky příjemnější. Ale co naplat. Lidské sémě se začalo rozrůstat, podrobovat si ostatní zvířata a kácet můj ráj. Než jsem tu sebranku odtud vyhnal, trvalo to snad celé věky. Klidu jsem si tady ale moc neužil. Duchové věřících se domáhali přístupu do Ráje. A sotva pustíš jednoho, nakvartýrujou se ti tam další. Nakonec se v Ráji nedalo ani pořádně dýchat. Musel jsem změnit ovzduší a omrknout zem se nejevilo jako nejhorší nápad. Tam nahoře se člověk nedostal k pořádným informacím! Když jste poslali holuby tak je buď něco sežralo nebo to ty mrchy po cestě zapomněly. Naštěstí jsem na zemi chytil zrovna zlatou éru svého uctívání. Ukřižování a upalování bylo zrovna v módě“ na očích mu vyskočily hvězdičky nadšení. Chvíli se mu vesele proháněly po panenkách než zase rychle zmizely. „Jenže všechna sláva polní tráva. Čas ubíhal a lidé přestali věřit. Do popředí se dostávala věda, technika a hip-hop. Boha už prostě nebylo za potřebí! Taková blbost! Vždyť já jsem to všechno stvořil! Já jsem pomohl lidem stát se tím, co jsou dnes! Dodnes lituji, že jsem to raději nezkusil s těmi lachtany. Jenže pozdě naříkat nad rozlitým mlékem. Ti co ve mě věřili umírají, mladí se o víru nezajímají a bez věřících žádný bůh svůj byznys nerozjede. Ale já to změním! Právě teď jsem dostal nápad. Jen ho trošku rozpracovat!“ odněkud ze svého hábitu vytáhl tužku s papír a hořečnatě črtal plány své nové kampaně. „Ano, tak tady to trošku zvětšíme...možná pomůžou nějaké vlaječky...odznáčky vždycky nalákají...“ vzrušením se zvedl z lavičku a rozběhl se po cestičce k rybníku. Než však stačil minout líbající se pár na trávníku s hlasitým PLOB zmizel.
Na zem dopadl jen z půlky popsaný papír a tužka. Zafoukal vítr a papír se vznesl. Rozhýbán v rytmu větru a pomalu se vydal na cestu parkem. Míjel rozlehlý rybníček s párem labutí, míjel zamilované páry ležící na zelném trávníku, cestou potkal i sedícího staříka s barevným naslouchátkem v uchu, který prázdně hleděl do dálky. Než ho papír opustil, stařík sebou párkrát škubl a pak se mu rozklepaly ruce.
Papír se vznesl do výše a zamířil k městu. Letěl ulicemi, přes střechy, skrz podchody. Dorazil až do jednoho malého, přízemního bytu. Na posteli ležela postarší mrtvola. Obklopena rodinou, která plakala. Po pokoji byl rozvěšeny kříže a svaté obrázky. Ze svíce, která ještě před chvíli osvětlovala nebožtíkovu živou tvář, se ještě kouřilo. Poslední věřící se vydal na svou pouť do Ráje.